Článek
Psychické potíže často nosíme v sobě mnohem déle, než je zdrávo. Ne proto, že bychom je nepoznali, ale protože se za ně stydíme. Stigma kolem duševního zdraví je sice neviditelné, ale jeho dopady jsou konkrétní. Projevuje se jako tichý hlas, který člověku našeptává, že by měl všechno zvládnout sám. Nebo že by neměl mít žádné „slabé chvilky“, že by měl být silnější, odolnější, normálnější. A právě tato představa, často vštípená kulturou i výchovou, bolí mnohdy více než samotné psychické potíže. Stigma ovlivňuje to, jak sami sebe vnímáme a hodnotíme. Mnoho lidí přichází na terapii až ve chvíli, kdy je situace dlouhodobě neudržitelná. Jejich příběhy se opakují: „…nechtěl jsem nikoho obtěžovat ….“ nebo „…přišlo mi trapné říct si o pomoc.“
Tento vnitřní dialog je často silnější než jakýkoli objektivní problém. Lidé se tak nebrání pouze symptomům, ale i vlastnímu studu, obavám z reakce okolí a strachu, že v očích druhých selžou. Jedna klientka mi kdysi popsala měsíce trvající úzkosti, které ji provázely při práci, ve spánku i při běžných denních činnostech. Až když už nebyla schopna zvládnout jediný pracovní den, odhodlala se objednat k psychologovi. Na otázku, proč tak dlouho čekala, odpověděla: „…já přece nejsem ta, která chodí k terapeutovi …“ Ta jednoduchá věta v sobě nesla roky nánosů společenských představ o tom, co znamená být „silný“ člověk. Teprve v bezpečném prostoru terapie zjistila, že skutečnou silou není potíže popírat, ale začít o nich mluvit.
Požádat o pomoc není slabost. Slabost je tvářit se, že vše zvládám, když tomu tak není …
Stigma však nevzniká náhodou. Má hluboké historické kořeny. Duševní onemocnění byla po staletí považována za morální selhání nebo projev „špatného charakteru“. Ještě donedávna se lidé s psychickými potížemi ocitali na okraji společnosti, izolovaní a nepochopení. I když jsme dnes dál, staré mýty přežívají. Pod vlivem filmů, médií nebo rodinných vzorců se mnozí lidé stále bojí, že jim diagnóza navždy „přilepí nálepku“. Vpráci, mezi přáteli nebo dokonce v rodině. Předsudky se přitom netýkají jen těžších psychiatrických diagnóz. Často stačí, když člověk řekne, že chodí na terapii, nebo že bere léky na úzkosti. V tu chvíli v jeho představách ožívá strach. Obava, že bude považován za méně schopného, méně stabilního, prostě nějak „jiného“. Tento strach vede mnoho lidí k vyhýbání se pomoci.
Podle výzkumů trvá průměrně několik let, než člověk s psychickými potížemi vyhledá odbornou péči. Mezitím roste nejen intenzita jejich problémů, ale i pocity osamění, izolace a selhání. U některých lidí se kvůli váhání zhorší mezilidské vztahy, práce, zdraví i celková kvalita života. Paradoxně pak už nepřicházejí kvůli samotné úzkosti či depresi, ale kvůli tomu, jak moc je tíží jejich důsledky. Stigma ovlivňuje i to, jak spolu lidé o duševním zdraví mluví. Rodiny mohou podvědomě podporovat mlčení, protože i ony mají obavy, „co by na to řeklo okolí…“. Některé kultury a prostředí vyžadují, aby člověk držel tvář a nikdy neztrácel kontrolu. Zejména muži bývají vychováváni ve víře, že emoce jsou slabost. Není proto divu, že zrovna oni často vyhledávají pomoc nejpozději. Přitom právě sdílení, otevřenost a obyčejná lidská blízkost mohou být klíčem k úlevě.
Duševní zdraví není luxus. Je to základ, na kterém stojí celý náš život …
Každý z nás může přispět k tomu, aby bylo prostředí kolem nás bezpečnější. Neposmívat se, nezlehčovat, nepoužívat nálepky, nenechat se vést předsudky. To jsou často drobnosti, které mohou být pro druhého člověka zásadním rozdílem mezi mlčením a odvahou požádat o pomoc. A ta odvaha je někdy rozhodující. V praxi vídám, že nejdůležitější moment nastává ještě před první návštěvou. Je to okamžik, kdy si člověk řekne, že si zaslouží péči. Jedna klientka mi jednou řekla: „…víte, nejtěžší bylo připustit si, že nemám povinnost všechno unést sama.“ Ten moment sebepřijetí je mnohdy silnější než jakákoli terapeutická technika.
Závěrem je dobré připomenout, že boj proti stigmatizaci není jen úkolem odborníků. Je to společná práce …naše rodiny, škol, komunit, médií, zaměstnavatelů i nás samotných. Stigma se nedá odstranit jedním gestem, jednou kampaní ani jedním článkem. Dá se však postupně oslabovat informovaností, empatií, porozuměním a ochotou mluvit. A čím víc o duševním zdraví mluvíme otevřeně a s respektem, tím přirozenější se stává říct, že duševní zdraví je součástí každého z nás. Ne slabost, ne výjimka, ne stigma !
Marek Horňanský psycholog
📚 Marek Horňanský psycholog Ψ Autor se dlouhodobě věnuje poradenské a terapeutické praxi, psychologickému vzdělávání a projektům podporujícím duševní zdraví doma i v zahraničí. Článek vznikl jako výsledek odborného studia, zkušeností a analýzy literatury s cílem poskytnout čtenářům srozumitelný a hodnotný pohled na danou problematiku. V případě dotazů, zpětné vazby nebo zájmu o další informace můžete autora kontaktovat online.
Odborné zdroje: Russell, J. Cambridge International AS & A Level Psychology Coursebook (Cambridge University Press, 2022, ISBN 1009152483) Nolen-Hoeksema, S. Atkinson and Hilgard’s Introduction to Psychology(2014, ISBN 1408044102) Geiser, J. Lehrbuch Allgemeine Psychologie (Outlook Verlag, 2024, ISBN 3368659308)
