Montessori pedagogika a psychologický pohled na vzdělávání | Marek Horňanský

Když se řekne jméno Marie Montessori, mnohým se vybaví obraz dětí, které se učí v klidném prostředí, svobodně si vybírají aktivity a postupují vlastním tempem. Montessori pedagogika však není jen alternativní metoda vzdělávání. Je to především filozofie, která mění pohled na dítě. Nevidí ho jako „nádobu, kterou je třeba naplnit informacemi“, ale jako jedinečnou osobnost, která se přirozeně rozvíjí, pokud jí vytvoříme správné podmínky. Tento přístup vychází z jednoduché, ale revoluční myšlenky. Dítě se nepotřebuje učit proto, aby splnilo očekávání dospělých, ale proto …že učení je jeho přirozenou potřebou a cestou k vnitřnímu růstu.

Jako psycholog vnímam, že problémy dětí nevycházejí z jejich nedostatků, ale z prostředí, které nereflektuje jejich individuální potřeby. Vzpomínám na maminku, která přišla do poradny se sedmiletým synem. Chlapec byl zdravý, inteligentní, zvídavý, ale ve škole se trápil. Pani učitelka ho označila za „nepozorného“ a „nesoustředěného“. Doma však dokázal hodiny stavět složité stavebnice a s nadšením zkoumat přírodu. Problém nebyl v jeho schopnostech. Byl v prostředí, které mu nedávalo prostor pro přirozené učení. Když se rodina seznámila s principy Montessori pedagogiky …komfortní prostředí, svobodná volba aktivit, respekt k tempu dítěte, změnila školu. A najednou nebylo co „napravovat“. Stačilo vytvořit podmínky, které podpořily vnitřní motivaci tohoto chlapce.

První krok k vzdělávání je rozsvítit oheň v dítěti, ne naplnit mu hlavu vědomostmi …“ W. B. Yeats

Výzkumy potvrzují, že tento přístup má pozitivní dopad. Studie publikovaná v časopise Frontiers in Psychology ukazuje, že děti vzdělávané podle Montessori principů dosahují lepších výsledků v oblasti samostatného myslenia, rozhodovania, kreativity i sociálních dovedností. Není to náhoda. Prostředí, které podporuje autonomii, odpovědnost a vnitřní disciplínu, přirozeně rozvíjí chuť učit se a objevovat. Montessori přistup vychází z pozorování skutečných potřeb dětí od narození až do dospělosti. Dr. Marie Montessori byla nejen pedagožka, ale také lékařka, filozofka a psycholožka. Na počátku 20. století se stala první ženou v Itálii, která získala titul doktorky medicíny. Její přístup nebyl postaven na teoretických konstrukcích, ale na pečlivém pozorování dětí v praxi. Z těchto zkušeností vyvodila obecné principy, které dodnes inspirují školy po celém světě.

Cílem dobré školy podle Montessori přístupu není naplnit dítě informacemi, ale pomoci mu poznávat svět i sebe sama. Tak se z dítěte stává samostatný, svobodný a aktivní člověk, který je zodpovědný za své jednání. Tento proces umožňuje harmonický rozvoj rozumový, emocionální i tělesný. Tradiční škola naopak často připravuje děti o radost z učení. Učení se stává povinností, ne přirozenou činností. Dítě cítí, že učitele nezajímá jeho rozvoj, ale spíše míra poslušnosti a schopnost zapamatovat si určený rozsah učiva. Montessori varovala, že pokud nevytvoříme podmínky pro aktivní zapojení dítěte do vlastního vzdělávání, zůstane proces povrchní a neefektivní. Výsledkem klasického přístupu je buď „chodící encyklopedie“, která mechanicky reprodukuje fakta, nebo apatický žák, který se učí jen proto, že musí, případně rebel, který vzdělávání odmítá. Montessori naopak usilovala o to, aby z dítěte vyrostla osobnost s velkou sebedůvěrou, schopností samostatně myslet a spontánním zájmem o poznávání.

Klíčovým prvkem její metody je svobodná činnost v připraveném prostředí. Dítě se může plně rozvinout jen tehdy, když má možnost volby, když činnost dává smysl a přináší radost. To se stává hnacím motorem dalšího učení. Nepochopení této myšlenky vede k obrovskému plýtvání potenciálem dětí. Tradiční školský vyučování často brzdí aktivitu a samostatnost. Dítě musí čekat na pokyn učitele, který určuje, kdy může mluvit, s kým a o čem. Montessori naopak zdůrazňovala, že disciplína není mlčení a nehybnost. „Takové dítě není disciplinované, ale zotročené …“ říkala. Poslušnost nesmí být vynucená, ale dosažená díky vnitřní motivaci a podpoře dospělých. Proto jsou Montessori školy otevřené, bezbariérové, s volným prostorem pro pohyb. Pohyb totiž Montessori chápala jako nezbytný pro psychický i fyzický vývoj dítěte. Dítě se rádo pohybuje, zkoumá a objevuje. Jeho vývoj je individuální, a proto Montessori pedagogika bere v úvahu věk, osobnostní zvláštnosti i genetické dispozice. Ne kolektivní potřeby, ale potřeby jednotlivce určují směr výchovy. Cílem je dosáhnout co nejvyššího rozvoje každého dítěte, naučit ho mít rád sebe i druhé.

„Výchova by měla být taková, aby to, co je nabízeno, bylo přijímáno jako cenný dar, ne jako povinnost …“ Albert Einstein

Montessori pedagogika není všelék. Má své limity a není vhodná pro každého. Připomíná nám však, že výchova není o kontrole, ale o doprovázení. Dítě je přirozeně zvídavé, tvořivé a schopné učit se, pokud mu vytvoříme prostředí, které podporuje jeho vnitřní motivaci. V době, kdy jsou rodiče často pod tlakem výkonu a srovnávání, je osvobozující uvědomit si, že největším darem, který můžeme dítěti dát, je důvěra v jeho schopnosti a respekt k jeho tempu. Montessori není jen metoda, ale filozofie života. Učí nás trpělivosti, schopnosti pozorovat a vidět v dítěti jedinečnou osobnost, ne projekt, který je třeba dokončit. Když rodiče změní přístup, místo příkazů nabídnou možnosti, místo kritiky povzbuzení …mění se dynamika celé rodiny.

Montessori ukazuje, že výchova může být klidná, radostná a zároveň efektivní. Možná to není cesta pro každého, ale její principy, tedy respekt, svoboda v hranicích, připravené prostředí, jsou univerzální a mohou obohatit každou rodinu. Pokud se dnes zamyslíme nad tím, co chceme pro své děti, odpověď je jednoduchá: aby byly šťastné, zvídavé a schopné žít naplněný život. A právě k tomu nás Montessori filozofie vede. Možná je čas položit si otázku …co mohu udělat, aby dítě mělo prostor růst tak, jak potřebuje …?“ ✅ Marek Horňanský psycholog Ψ bibliografie: