Článek
Bipolární porucha se vyznačuje střídáním depresí, mánií a obdobím bez příznaků. Ve zkratce. Jenže spousta pacientů řeší, kdo vlastně jsou více. Jestli jejich manické já nebo to, které je bezpříznakové. Tato otázka je dost sporná. Všichni se asi shodneme, že mánie je součást bipolární poruchy, takže to nikoho nedefinuje. Jenže také tím, že bipolární porucha je porucha nálady, tak každý jeden pacient je jiný, má svou osobnost, své názory, zájmy…A mánie tuhle strukturu naruší. Člověk začne být často opakem sebe, je najednou podnikavý, extrémně společenský, přestane spát, jíst, pít (kromě alkoholu tedy, ten je většinou součástí té celé euforie, a to i přesto, že jindy je pacient klidně úplný abstinent), často utrácí peníze ( i když je normálně spořivý). Problém nastává, když mánie končí. Lidé mají pocit, že už ztratili sami sebe, přestože to nebyli přímo oni. Možná je to tím, že mánie je pro všechny příjemná a něco, čeho se nechtějí vzdát. Tehdy vše funguje, jak má, rozjíždí se nové projekty, podnikavé nápady, nemusíte spát, máte se skvěle, rychle vám to myslí, někdy je přítomen přímo myšlenkový trysk, atd. Pak ale, pokud je mánie velká, následky příjemně nebývají. O tom ale tento článek není. V normě se člověk pak cítí méně produktivní, má méně nápadů…a to není v porovnání s mánií úplně příjemný pocit. Jenže tady srovnáváme extrém nálady, což mánie je, s náladou normální. Ale kdo už zažil pocit nepřemožitelnosti a božství, těžko se mu bude smiřovat, že je vlastně běžný člověk. Je to myšleno bez nadsázky, protože u mánie nemáte limity a je to obrovská jedna velká euforie. Je to jako koupit si kouzelný stroj všemocnosti, neomezených financí a pak se vrátit do běžného života. V mánii jsou jasné barvy, něco jako z katalogu té nejkrásnější dovolené, v normálním životě ne. Ale nejde to srovnávat mezi sebou. Jedno z toho je iluze. Ale kdo tu iluzi zažil, vzdát se jí je extrémně těžké.
