Článek
Jáchymov v Krušných horách byl slavný dávno předtím, než se jeho jméno stalo synonymem utrpení. V šestnáctém století se zde z místního stříbra razily tolary, od kterých později dostal jméno i americký dolar, a na konci devatenáctého století z jáchymovské rudy získali Marie Curie-Skłodowská s manželem Pierrem radium a polonium. Po druhé světové válce však o zdejší bohatství projevil zájem Sovětský svaz, který potřeboval uran pro vlastní atomovou bombu, a pro tisíce lidí se kraj kolem Jáchymova proměnil v místo, odkud se mnozí nevrátili.
Uran pro Moskvu
Československá a sovětská vláda podepsaly 23. listopadu 1945 dohodu o rozšíření těžby rud s radioaktivními prvky, podle které měla veškerá vytěžená ruda putovat do Sovětského svazu. Od 1. ledna 1946 těžbu řídil nově založený národní podnik Jáchymovské doly. Uran z Krušných hor se podle Národního památkového ústavu stal surovinou pro první sovětskou atomovou bombu, kterou Moskva vyzkoušela v roce 1949.
Těžba potřebovala obrovské množství pracovníků, a komunistický režim proto po roce 1948 začal do dolů posílat vězně. Kolem Jáchymova postupně vyrostla síť pracovních táborů s názvy jako Rovnost, Svornost nebo Nikolaj a podle odhadů jimi mezi lety 1949 a 1961 prošlo kolem sedmdesáti tisíc lidí. Podobné tábory vznikly také u Příbrami, kde vězni pracovali například v táboře Bytíz. Vedle kriminálních vězňů a válečných kolaborantů tvořili velkou část vězňů lidé, které režim odsoudil kvůli jejich názorům, víře nebo pokusu o útěk za hranice.
Věž, kam se posílalo za trest
Nejobávanějším místem celého systému se stala sedmipatrová budova z režných červených cihel u Vykmanova nedaleko Ostrova. Úřady ji postavily v roce 1951 jako centrální třídírnu, kam se svážela uranová ruda z Jáchymova i z dalších dolů v republice. Vězni v ní rudu drtili, třídili a plnili do ocelových sudů, které pak odjížděly do Sovětského svazu. Československo totiž rudu v padesátých letech samo nezpracovávalo a jen ji připravovalo k odeslání.
U věže stál tábor označený písmenem L, které vězni překládali jako likvidační. Patřil k nejmenším táborům v oblasti a v průměru v něm žilo kolem tří set mužů. Do dvou baráků sem režim posílal hlavně kněze a politické vězně, často ty, kteří se dříve pokusili o útěk. Za dobu jeho existence prošlo prací ve věži přibližně patnáct set lidí a většina z nich zde strávila nejméně rok a půl až tři roky.
Prach, přes který nebylo vidět
Práce ve věži probíhala nepřetržitě ve třech směnách a vězni při ní neměli žádné ochranné pomůcky. Ruda se drtila za sucha ve velkém drtiči a třídila na sítech, takže se budovou valil hustý radioaktivní prach. Pamětníci popisovali, že v něm neviděli ani na vlastní nataženou ruku. Prach vdechovali a polykali, a protože se až do roku 1954 nesměli po osmihodinové směně převléknout, nosili ho na sobě i do baráků.
Část práce se navíc dělala ručně. Dokud v roce 1952 nezačal pracovat elektrický stroj, rudu tloukli čtyři muži desetikilovými palicemi, a jeden z vězňů později takový postup nazval „prachsprostým sovětským primitivismem“. Každý naplněný sud vážil kolem 85 kilogramů a podle výpočtů samotných vězňů věž denně zpracovala pět až šest tun smolince. Už po několika dnech práce se u mnoha mužů objevilo krvácení z nosu a vysoké horečky.
Mezi vězni se brzy rozšířilo pořekadlo, že do věže člověk přijde pěšky, ale odnesou ho na lopatě. Situace se zhoršila v polovině roku 1951, kdy tábory převzalo ministerstvo národní bezpečnosti. Vězni na období pod správou ministerstva spravedlnosti vzpomínali jako na nejsnesitelnější, protože se jich občas zastali i sovětští odborníci v dolech, zatímco s novou správou přišel hlad, šikana a strach.
Hrdinové, kněží i mistři světa
Za ostnatým drátem se ocitli lidé, kteří by v jiné době patřili k uznávaným osobnostem. Ve věži pracoval například akademický sochař Jaroslav Šlezinger, který podle svědectví týden čistil prachovou komoru, onemocněl rakovinou a brzy poté zemřel. V jáchymovských táborech si trest odpykávali spisovatel Karel Pecka, první trenér Emila Zátopka Jan Haluza i hokejoví mistři světa Stanislav Konopásek a Václav Roziňák. Kněz Ján Havlík, kterého režim odsoudil za tajné studium teologie, vyšel z vězení v roce 1962 a o tři roky později zemřel na rakovinu ve věku pouhých 37 let.
Mnoho mužů, kteří uranovou rudu těžili nebo drtili, zemřelo na rakovinu plic, a to buď ještě ve vězení, nebo krátce po propuštění. Tábor u věže fungoval do roku 1956, kdy úřady přežívající vězně přesunuly do jiných věznic. Velké amnestie pro politické vězně přišly až na začátku šedesátých let.
Památka, která už nemá chátrat
Po skončení provozu z věže zmizelo technologické vybavení i schodiště a budova desítky let chátrala v průmyslovém areálu. V roce 2019 se stala součástí hornické kulturní krajiny Krušnohoří, kterou UNESCO zapsalo na seznam světového dědictví, a dnes patří mezi národní kulturní památky. Ministerstvo kultury ji 5. září 2025 předalo do správy Národního památkového ústavu, který budovu opravuje a chystá v ní stálou expozici.
Lidé, kteří chtějí uctít památku obětí, se k věži vracejí každý rok na pietní setkání Jáchymovské peklo, které v květnu 2026 proběhlo už po sedmatřicáté. Cihlová věž u Ostrova tak dnes slouží jako připomínka toho, jakou cenu zaplatily tisíce lidí za uran, který z Krušných hor odjížděl na východ.
Zdroje
https://cnn.iprima.cz/ruda-vez-smrti-desive-uranove-peklo-zabijelo-ve-jmenu-komunismu-hrdiny-umelce-i-mistry-sveta-453669
https://zamek-litomysl.cz/portal/tiskove-zpravy/2025/25_9_5_ruda-vez-smrti/tz-5.-9.-ruda-vez-smrti-prechazi-do-spravy-narodniho-pamatkoveho-ustavu.pdf
https://www.npu.cz/portal/tiskove-zpravy/2019/19-07-02%20krusnohori/Krusnohori.pdf
https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2018/12/SI_33_s130-172.pdf
https://www.kudyznudy.cz/aktivity/ruda-vez-smrti-v-zavodu-skoda-ostrov
https://www.bozidar.cz/en/nature/mining-landscape/the-red-tower-of-death.html
https://archiv.policie.gov.cz/clanek/xxxvii-jachymovske-peklo-pietni-vzpominka-na-obeti-komunismu.aspx
