Článek
Pro pohraničníky u Znojma byla noc z 18. na 19. července 1986 jen další deštivou službou, kdy se nic neděje. Nad jejich hlavami se ale v té chvíli, padesát metrů nad zemí, pomalu sunuli dva muži. Seděli na podomácku vyrobených sedačkách zavěšených na nejvyšším laně elektrického vedení, rukama se přitahovali ke stožáru na druhé straně a pod nimi bzučely dráty s napětím 380 tisíc voltů. Vlasy jim ve tmě jiskřily a déšť jim bičoval záda.
Dřevorubec, který neuměl držet jazyk za zuby
Robert Ospald se narodil v roce 1951 v Libině na Šumpersku. Otec byl sudetský Němec, matka Češka, a dětství strávil střídavě u náhradních rodičů a u matky. Ze školy utíkal, z hornického učiliště v Ostravě odešel s kufrem knížek z internátní knihovny a za drobné krádeže si odseděl několik trestů. Vystřídal spoustu zaměstnání, pracoval mimo jiné jako dřevorubec v Jeseníkách. S režimem měl neustále potíže, protože jak sám říkal, nedokázal mlčet.
V polovině osmdesátých let žil v Litomyšli. Na kurzu karate tam poznal o patnáct let mladšího Zdeňka Pohla, kterému kamarádi říkali Frenky a který pracoval v lokomotivním depu v České Třebové. Oba mluvili o útěku a v roce 1985 to zkusili přes Maďarsko. Peníze schovali do volantu, zakázané tiskoviny polské Solidarity pod kryt řadicí páky. Na hranici je ale už čekali, protože Pohl o plánu předem vykládal. Prohlídka auta trvala celý den a celou noc, a přestože pohraničníci nic nenašli, oba přišli o pasy.
„Už to mám!“
Ospald pak vymýšlel jeden šílenější plán za druhým. Prolézt rourou plynovodu, pokácet strom a přejít oponu po kmeni, nechat se přenést přes hranici obřím drakem nebo se zavřít do sudů s dýchacími hadicemi a proplout pod hladinou řeky. Jednou jel autobusem z České Třebové do Litomyšle a díval se, jak se stožáry vysokého napětí ztrácejí za obzorem. Napadlo ho, že některé z nich musí vést i za ten západní, a na celý autobus zařval: „Už to mám!“
Ve staré učebnici fyziky si ověřil, že se energetické sítě Československa a Rakouska propojují. Věděl také, že nejvyšší lano na stožárech slouží jako hromosvod a proud jím neprochází. Na cvičném stožáru za Litomyšlí zjistil, že lano unese i dospělého muže. Zbývalo vyrobit něco, na čem se po něm dá jet.
Stroj do posilovny, který byl vozíkem na svobodu
Koupili jen ložiska, karabiny a horolezecké lano. Hlavní trubku našli na smetišti, hliníkovou tyč přinesl Pohl z depa, železné úchyty svařil v kovárně litomyšlského podniku Vertex zaměstnanec, který věřil, že jde o stroj do posilovny. Vodicí kolečka jim vysoustružili kamarádi, sedátko tvořilo prkno z kůlny a těsnění mezi trubkami rozříznutý hokejový puk. Všechno to drželo pohromadě zelenou lepicí páskou na koberce. Technickou zručnost si Ospald ostatně vypiloval ve fabrice, kde za zlepšovací návrhy dostával od soudruhů prémie.
První výprava k hranici u Bratislavy skončila na vrcholu stožáru. Kolečka neprošla přes železné válečky na lanech. Při druhém pokusu se sedačky z kopce rozjely tak rychle, že je málem vyhodily z lana, a do kopce zase podkluzovaly. Když se konečně dostali k dalšímu stožáru, zjistili, že se vedení stáčí zpátky do Československa. Sedačky rozebrali, utopili v rybníce a postavili nové, s vodicím kolečkem a brzdou.
Správné dráty našli z okna vlaku mezi Břeclaví a Znojmem. Ospald si řekl, že vedení, které křižuje trať v pravém úhlu, musí mířit do Rakouska. Těsně před Znojmem takové skutečně bylo. Radost ale nemohl dát najevo, ve vagonu seděl podezřelý muž. Ospald proto nahlas nadával, že mu žena cpe na čundr plný batoh, když trampovi stačí deka a rum.
Koupím ti koně
Třetí výpravu na Znojemsko zahnala bouřka, kvůli které za sebou nechávali v poli obří stopy. Mezitím se o plánu dozvědělo příliš mnoho lidí. V autobuse na Pohla volali, že s takovým ruksakem za kopečky neuteče. Vrátit se už nebylo kam. Když Ospald v Litomyšli odcházel naposledy, jeho pětiletá dcera Verunka ho chytila za nohu a nechtěla pustit. Slíbil jí, že jí koupí, co bude chtít, třeba i koně. Odpověděla, že chce tátu.
Dvojice se nakonec ukryla pod celtou u obce Dyjákovičky, v řepném poli pod obřím stožárem. Dvakrát nad nimi přeletělo malé letadlo. Tři dny čekali na déšť, docházely jim konzervy a pro vodu se Ospald musel plížit k zavlažovacím skružím pokaždé, když se voják na posedu otočil zády. Vrzající kolečko namazali olejem z rybičkové konzervy.
Eliášův oheň nad hranicí
Osmnáctého července v devět večer se spustil liják a pět minut po půlnoci začali šplhat. Vítr hnal déšť vodorovně směrem k Rakousku a mokré izolátory jiskřily výboji, které přeskakovaly i přes pět článků. Nahoře se připoutali k sedačkám a zády k Rakousku se začali přitahovat po prověšeném laně. Ze tmy pod nimi zaštěkal pes, ale někdo ho okřikl a byl klid. Pak se Ospaldovi rozzářily vlasy, oblečení i tkaničky bot. Teprve později se dozvěděl, že tomu světélkování způsobenému statickou elektřinou se říká Eliášův oheň. Pod sebou viděl dva ploty a mezi nimi světlý pruh uhrabané hlíny, do které se otiskla každá stopa. Úsek dlouhý zhruba tři sta metrů jim zabral pět hodin.
Po druhém stožáru slezli, prodrali se hustou kukuřicí a v šest ráno vešli do rakouské vesničky Kleinhaugsdorf. První, koho potkali, byl policista. Oba ztuhli strachy, že je vrátí. Muž ale jen pokrčil rameny, nasedl ke kolegům do auta a odjel. Teprve v tu chvíli jim došlo, že jsou opravdu venku. Řidič autobusu jim pak poradil, ať se klidně přihlásí na policii, tady prý nejsou v Rusku. Na stanici v Hollabrunnu dostali první jídlo na Západě, hamburgery a kolu.
Sedačka na zdi ve Vídni
Československé úřady se o útěku dozvěděly z rakouského bulvárního deníku, rakouská televize oba muže dokonce vzala zpět ke stožárům, aby jízdu předvedli. Doma se o všem mlčelo. Že z dělnického státu utekli dva obyčejní dělníci, se vysvětlovalo jen těžko. V Litomyšli začalo rozsáhlé vyšetřování a ve vídeňské hospodě se Ospalda jednou česky vyptával neznámý muž, kdo jim ve Vertexu vyrobil kolečka. Na rozloučenou mu připomněl, že má doma rodinu.
Politický azyl dostal Ospald až v roce 1988. Zůstal ve Vídni, o útěku napsal knihu s podtitulem Koupím ti koně a v devadesátých letech se ve znojemské hospodě seznámil s pohraničníkem, který měl tu noc službu na posedu. Zdeněk Pohl odešel do Spojených států a začal používat jméno Frank. Jedna sedačka skončila v berlínském muzeu, druhou si Ospald pověsil na zeď. Dráty mezi Dyjákovičkami a Haugsdorfem vedou přes hranici dodnes, jen už pod nimi nestojí ploty ani posed. Rodina se po útěku už znovu nedala dohromady, jen dcera u otce později nějakou dobu bydlela, aby se naučila německy.
Zdroje
https://www.pametnaroda.cz/cs/ospald-robert-20180225-0
https://www.pametnaroda.cz/cs/ospald-robert-1951
https://www.cestykesvobode.sdruzenipamet.cz/index.php/cs/pribehy/8-pribeh-uteku-po-dratech
https://www.ceskotrebovskydenik.cz/2011/8_11web/jizda_mezi_380000volty.htm
https://english.radio.cz/great-escape-austria-and-freedom-electric-power-line-8617562
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/pribehy-20-stoleti-robert-ospald.A140216_151032_zahranicni_ert
https://www.mistapametinaroda.cz/?id=892
https://www.denik.cz/cesko/post-bellum-zelezna-opona-2020/
https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-pribehy/654959/dramaticka-cesta-za-svobodou-robert-utekl-z-ceskoslovenska-pres-draty-vysokeho-napeti.html





