Článek
Chtěla jsem pochopit, jak se to stalo. Proč umělec, který realisticky ovládal řemeslo, najednou opustil rozpoznatelný obraz ve prospěch něčeho, co se nedaří racionálně vysvětlit.
Abstrakce navzdory zdánlivé jednoduchosti je podle mě jedním z nejobtížnějších uměleckých úkolů. Často slyšíme: „to zvládne i moje pětileté dítě“. Ale udělejte ten pokus, vezměte štětec a zkuste vytvořit „něco abstraktního“. Při skutečné umělecké zkušenosti je jasné, že dětská kresba zůstane dětskou a nepřejde do oblasti abstraktního umění.
Pravá abstrakce vyžaduje neuvěřitelnou přesnost, jako by umělec pracoval s neviditelnými souřadnicemi citů.
Kupka k tomuto porozumění došel dlouhou cestou: od ilustrátora, který se snažil věrně zachytit přírodu — to, co se žákům v realistických akademických školách vtlouká do hlavy až po formulaci cíle: hledání „amorfni eurytmie“ (v podstatě abstraktní harmonie).
Abych pochopila, jak k tomu došel, sáhla jsem po jeho knize Tvoření v umění výtvarném.
Zdá se, že Kupka rozebral samotný proces malby doslova na atomy. Jde od myšlenky k biologii oka, k tomu, jak funguje zrak a procesy vizuálního vnímání:
„Povšechný obraz, procházeje sítnicí, vzbuzuje v divákových smyslech z intelektu vzpomínku přijatých dojmů. Připomíná-li tento článkovaný obraz diváku tvary věcí nebo živoucích bytostí, jež na něj učinily dojem, vnímá divák obsah četby jako řady rezonancí, ozvěn, nebo spíše odrazů. Cítí se zasazen souborem dojmů a zážitků zapamatovaných, více méně oceněných, a proto více méně vědomých.
Jsou-li však naopak obrazy umělcem vytvořené pro diváka novými, nebo nejsou-li v něm typy a charaktery podobné těm, jež si uchoval ve vzpomínce nebo které jsou mu blízké, je nutno, aby je umělec vyslovoval způsobem, jenž by jim dodal nejen pravděpodobnosti, ale též přesvědčivosti — tak, aby byly čitelné a schopné vzbudit svým dojmovým účinem v diváku zážitky dosti trvalé a výrazné.“
S realistickými obrazy je to prosté, realistické motivy kolem nás nejsou nové, a proto jsou okamžitě srozumitelné.
U abstrakce to tak jednoduché není: nestačí jen „plácnout“ barvu na plátno, musí existovat výrazová přesnost, která dokáže působit na diváka.
Kupka rozebírá uměleckou formu s téměř vědeckou důkladností: co dělá čára, jak funguje skvrna nebo tečka. Třeba o čarách píše a vysvětluje, proč ne každá abstrakce přesvědčí:
„Ačkoli se zdá snadné vytvořit soubor nebo seskupení nepravidelných linií – linií jakýchkoli –, je umělec právě zde často na rozpacích. I když se snaží zobrazit něco, co je samo o sobě křivolaké, jako např. kořeny nebo žíly, uvidí záhy, že každý záhyb má být zdůvodněn smyslem celku.“
Každá čára musí pracovat pro celek, prázdné mezery mezi nimi pak musí být součástí celkové harmonie.
A zvlášť potěšující je číst, že před sto lety umělci řešili stejný problém přenosu skici na plátno (což mi nedávno stálo pár nervových buněk a zmařených seancí):
„Stane se často, že skica spočívá jen ve skvrnách temperamentně rozložených a dosti nedbale ohraničených. Často z toho povstává zdání rovnováhy, nebo alespoň vše, co je tu neurčeného, má v sobě dosti pružnosti, aby se propůjčilo k doplnění myšlenky.
Ale někdy je tento náčrt — právě okolnost, jež provází každé provizorní podání — již jakýmsi celkem. A přistupuje-li umělec k rozvádění, opíraje se příliš o improvizovaný nástin, vidí, že eufemisticky vypracovávaje svůj obraz, změnil nebo přetvořil zpravidla celý princip. Neboť co působí dobře ve větě lehce vyřčené, není vždy na místě v těžké a spořádané kompozici.“
To, co žije v náčrtu, může zaniknout ve výsledné kompozici — a zdá se, že tohle patří k věčným záhadám malby.
Z touhy pochopit, jak obraz funguje, nevzniklo popření formy, ale nové její uchopení. Zkoumáním zraku, čáry a skvrny Kupka došel krok za krokem k tomu, že malba může existovat bez předmětu, jako samostatný systém rytmů a pocitů. Právě jeho pečlivost k detailu se ukázala jako brána do abstrakce.
Zdroj: Kupka, František. Tvoření v umění výtvarném. Přel. Věra Urbanová. V Praze: S.V.U. Mánes, 1923.
