Článek
Futurismus stál blízko zrodu fašistické ideologie a Carrà, podobně jako mnozí umělci své doby, prošel cestou od socialisty k otevřenému militaristovi.
Jeho nejznámější díla pocházejí z období futurismu a metafyzického malířství, ale mně jsou bližší jeho pozdější krajiny.
Tyto krajiny působí, jako by byly vytržené z času. Děje se v nich téměř nic, svět se nemění a postavy stojí nehybně jako architektura. Je v nich málo života, ale mnoho ticha. Ticho, které přináší útěchu a únik, a zároveň děsí svou naprostou nehybností.
Sám malíř psal, že malířství je pro něj „prostředkem, jak zviditelnit vnitřní potřebu ztotožnění s přírodou, se sklonem k abstrakci prostřednictvím prostého, tichého rozjímání nad krajinou.“
Zajímavé je, že Carrà, podobně jako Kirchner z předchozího postu, nachází na konci své tvorby pravdu právě v přírodě.
Přiznám se, že mám vůči jeho umění jistý předsudek kvůli jeho životnímu příběhu. Je těžké nemyslet na to, jak byly myšlenky futurismu propojené s fašismem, a že Carrà v určité chvíli tuto cestu vědomě zvolil. Právě tady se mi vybavuje otázka, kterou kdysi kladl filozof Jacques Maritain ve svých přednáškách o odpovědnosti umělce: lze oddělit dílo od osobnosti? Může člověk, jehož názory nám jsou cizí, tvořit umění, které s námi přesto promlouvá?
Jacques Maritain tvrdí, že „umění samo o sobě směřuje k dobru díla, nikoli k dobru člověka. Prvotní povinnost umělce je vůči jeho dílu.“
Zdá se, že Carràho obrazy se pokoušejí domluvit s realitou – najít způsob, jak usmířit umělce s traumatem dějin – ale činí tak prostřednictvím ticha.
