Článek
Okamžitě mě zaujala jejich barevnost. Zdá se, že Kirchner měl mimořádně rád růžovou – zvlášť v kombinaci s hlubokou zelení – i když jsem o tom nenašla žádnou spolehlivou informaci.
Když mi bylo patnáct, můj učitel kreslení mi vytkl obrázek v růžovo-zelené barevné škále. Řekl, že na tom není nic zvláštního ani krásného. A přesto se mi to spojení růžových květů a temně zelených listů líbí dodnes – barva naděje a barva tajemství. Možná právě takové „tvrdohlavé“ preference se nakonec stávají výchozím bodem pro vlastní umělecký jazyk.
Na Kirchnerovi je zvlášť zajímavý okamžik, kdy formuloval svou teorii hieroglyfů, na jejímž základě pak vystavěl své pozdější dílo.
Takto ji popisuje Lucius Grisebach v knize Ernst Ludwig Kirchner, 1880–1938 (Grisebach, 1979):
„V procesu kresby převádí umělec motiv – realitu – do vizuální formy; Kirchner to nazývá hieroglyfem – jednotnou uměleckou formou, vznikající v okamžiku extatického zachycení pohybu tužkou, perem nebo štětcem.
Umělecká forma není odrazem, nýbrž obrazovým ekvivalentem přirozené formy, který se vždy řídí logikou obrazu.“
Tyto hieroglyfy vycházejí ze zkušenosti reality a stávají se jejím vtělením v abstraktní formě. Později však Kirchner skutečnost zcela odmítl a napsal:
„Domnívám se, že umělec musí dosáhnout stavu, kdy může tvořit pouze z duše, bez Přírody.
Teprve tehdy může vytvářet svá pravá díla.
Jeho rané skici ho k této zkušenosti dovedou a forma bude dosažena nezávisle.“
Každý umělec prochází svou vlastní evolucí při hledání základu svého umění. Někdy je to teorie hieroglyfů, jindy růžovo-zelená paleta, která kdysi působila nešťastně.
Nejtěžší je vysvětlit sám sobě, proč právě toto se stává tvým jazykem.
Možná umění začíná právě tam, kde si člověk stojí za svým – i když v tom nikdo jiný nevidí hodnotu.
