Článek
Technologie tomu trochu napomáhají – a s pomocí umělé inteligence je to dnes dokonce dvakrát snazší.
Jenže když jsem si přečetla o Matisseově metodě práce, přistihla jsem se při myšlence, že díky množství skic vlastně zkoumáme objekt v celé jeho podstatě a dovolujeme si ho prožít naplno.
Takto popisovala Matisseovu metodu jeho asistentka:
„Tři až čtyři seance kreslení portrétu mu umožnily být po mnoho hodin ve svobodné výměně myšlenek s osobností, která ho zajímala. Během dvou až tří seancí obvykle pracoval na téže kresbě uhlem nebo tužkou, neustále mazal a znovu překresloval jednotlivé části zkoumané tváře. Touto prací se jakoby nasycoval rysy a výrazem charakteristickým pro danou osobu. Když dosáhl hranice nasycení, vzal čisté listy papíru a pak – jakoby jedním tahem – kreslil ‚jednoliniové‘ portréty (bez světla a stínu), na každý z nich věnoval nejvýš 5–10 minut. Do těchto kreseb vkládal vše, co procítil během dlouhých hodin práce na studii. Stavba tváře už byla téměř naučená nazpaměť a nevyžadovala zvláštní pozornost. A tehdy udělal pět, šest, deset kreseb za hodinu – dokud v sérii nezůstalo ještě něco nevyřčeného z toho, co prožil.“
Jak nádherné – prožít všechno, postupně zjednodušovat a odstraňovat vše nadbytečné, uchovat v paměti jen koncentrovanou esenci pocitu a pak klidně, přirozeně přenést všechno do hotového díla.
Je zvláštní, že samotná myšlenka této metody je úplným opakem přístupu abstraktních expresionistů (například Pollocka) – kdy je právě ten pomíjivý a cenný pocit okamžitě, bez prodlení, přenášen přímo na plátno.
Tak se zdánlivá jednoduchost Matisseových linií ukazuje jako skutečně promyšlený výsledek dlouhé a trpělivé přípravné práce. Proto Matisse říkal, že nemůže pracovat bez modelu – jinak by neměl odkud čerpat své dojmy.
Těžko říct, odkud budou čerpat dojmy naši současní umělci ve věku umělé inteligence. Možná jsou skici odsouzeny zcela zmizet – a proměnit se jen v prostou digitální variantu díla.
