Článek
Pokud vynecháme některé detaily, lze říct, že mé vlastní seznámení s malířstvím začalo krajinou. Jasně si pamatuji neuvěřitelný pocit svobody a povznesení ducha na prvních plenérech. Nekonečně porovnávat přelivy barev a textury vln na jezeře, zkoumat až do nejmenších detailů trávu a osvětlení.
Možná právě proto, když jsem začala studovat umění Oskara Kokoschky, zaujalo mě jeho období 1920–1930, kdy se tento známý umělec s ustáleným stylem a tématy v malbě náhle rozhodl vše změnit a začal malovat krajiny.
Všechny přednášky o Oskarovi Kokoschkovi se točí kolem jeho osobního života, skandálu s panenkou a milostných příběhů. Komplexní pohled na život umělce umožňuje analyzovat celé jeho dílo a uspořádat ho do logického řetězce. Avšak život umělce v daném okamžiku – ten je jiný, skládá se z rutiny, nekonečného přehrávání myšlenek a někdy z drobných záblesků. Každý obraz je obrovská práce při hledání takového záblesku.
Ve své biografii on o tomto obraze píše: „Z balkonu svého hotelu jsem maloval Doganu se siluetou Guidiccy, ze dvou různých oken, ze dvou různých úhlů pohledu, abych zdvojnásobil šířku svého vizuálního pole, což je experiment, který jsem od té doby často opakoval.“
Efekt takového experimentu se na obraze projevuje mírně zřetelnou, vířivou, turbulentní perspektivou po okrajích. Obraz působí lehce vypouklým dojmem, zatočí směr našeho pohledu do hloubky. V podstatě je to téměř známý efekt rybího oka, s tím rozdílem, že tehdy lidé ještě nebyli přesycení vizuálními zkušenostmi z masové kultury.
Myslím, že tehdy to muselo působit velmi svěže. Dnes, když procházíme sbírky obrazů, je to snadné přehlédnout.
Ale možná právě v tom je zajímavost – vidět to, co se obvykle mine.
