Článek
Na scénu vstoupila Amiga 500.
Pokud byl C64 vstupenkou do světa digitálna, Amiga byla vstupenkou do budoucnosti.
Vzpomínám si, jak jsem poprvé uviděl úvodní obrazovku – ruku držící disketu. Už žádné desetiminutové nahrávání z kazet. Stačilo „cvak“ a disketa zmizela v mechanice.
Amiga nebyla jen vylepšený počítač, byl to multimediální zázrak. Najednou tu nebylo 16 barev, ale rovnou 4096 díky režimu HAM. Zvuk už nebyl jen syntetické pípání SIDu, ale skutečné samply.
Když v úvodu hry Cannon Fodder zazněla skutečná zpívaná písnička, mráz mi běhal po zádech a vykřikoval sem nadšením.
Amiga 500 v mém pokoji nahradila starý C64, ale vzpomínky zůstaly.
S Amigou přišla éra joysticků, které jsme „ulomili“ při zběsilém hraní Lotus Esprit Turbo Challenge nebo Sensible Soccer. Byla to doba, kdy jsme v programu Deluxe Paint zkoušeli kreslit první digitální umění a v Protrackeru skládat moduly, které zněly jako z profesionálního studia.
Vše za použití dvoutlačítkové myši, kterou uměl málokdo bezchybně pohybovat.
Amiga měla duši. Byl to stroj pro umělce, hráče a snílky.
Krutý střet s realitou, nic netrvá věčně
Jenže technologický pokrok je neúprosný. Polovina 90. let přinesla pád impéria Commodore a dalších počítačových výrobců jako Atari nebo klonů ZX Spectrum.
Do našich domovů se začaly vkrádat „velké krabice“ s označením PC 386, 486 a později první Pentia.
Přechod z Amigy na PC byl zpočátku bolestivý. Windows 3.11 vypadaly vedle barevného AmigaOS jako nudný kancelářský nástroj. Všechno bylo složitější – museli jsme instalovat a nastavovat adresy zvukových karet Sound Blaster, aby nám hry vůbec začaly hrát.
Ale PC mělo něco, co Amiga už nestíhala. Byl to surový výkon, možnost upgradu a 3D grafika. Dodnes cítím ten vizuální šok, když jsem poprvé spustil kultovní Doom. Pohybovat se v trojrozměrném prostoru, to byl v té době ekvivalent magického triku.
Éra disket pomalu končila a nastoupila éra CD-ROMů. Najednou se na jeden disk vešlo 650 MB dat! To bylo pro nás, odchovance disket a kazet, nepředstavitelné množství.
PC se stalo strojem pro všechno. Už to nebyla jen herní konzole nebo programátorský koutek. Svět se začal propojovat a můj stůl v dětském pokoji se stal centrem globální sítě.
Přišly první modemy, pískání telefonní linky a první krůčky na českém internetu přes Atlas nebo Seznam.cz.
Nekonečný výkon a digitální únava
Dnes sedím u stroje, který má více jader procesoru, než měl můj první Commodore kilobajtů paměti. Můj současný počítač má RTX grafickou kartu, která dokáže simulovat odrazy světla v reálném čase. Mám terabajty disků, které jsou tak rychlé, že systém startuje v sekundách.
Přesto se někdy přistihnu, jak se dívám na tu moderní, tichou skříň s blikajícím RGB podsvícením a vzpomínám na ten hluk nahrávající se kazety. Dnešní PC je dokonalé, ale je to „jen“ nástroj.
Commodore 64 a Amiga 500 byly členy rodiny. Učily nás rozumět tomu, jak věci fungují pod kapotou. Dnes všechno „prostě funguje“, ale ta magie objevování se trochu vytratila.
Od 8 bitů k nekonečnu
Cesta od Commodore 64 přes Amigu až k dnešnímu PC je cestou mého života. Každý ten stroj představoval nějakou kapitolu. C64 byl o čisté dětské radosti a učení se základům. Amiga o kreativitě, zvuku a barvách. PC o produktivitě a neomezených možnostech.
Když se dnes podívám na svůj chytrý telefon, uvědomím si, že v kapse nosím výkon milionu Commodorů. Je to neuvěřitelné. Ale i tak vím, že kdybych teď slyšel zvuk nahrávání hry z kazeťáku, srdce by se mi rozbušilo víc než při rozbalování nejnovější grafické karty.
Protože tam to všechno začalo. U té šedé krabičky, která nám slíbila budoucnost – a dodržela to.
