Článek
Na stole, hned vedle rozházených sešitů, trůní „chlebník“. Není to sice kus pečiva, ale šedivá plastová skříň s nápisem Commodore 64.
V té době jsem netušil, že tento stroj s procesorem o taktu necelého 1 MHz a směšnými 64 KB operační paměti definuje mou budoucnost. Pro mě to nebyl jen počítač; byla to brána do jiných vesmírů.
První setkání a vůně nového hardwaru
Vzpomínám si na ten moment, kdy jsme ho s otcem vybalili z krabice. C64 měl specifickou vůni – směs nového plastu a čerstvě vytištěných manuálů. Zapojení do starého televizoru Tesla Color bylo malým dobrodružstvím samo o sobě.
Ladění kanálu, šum, a pak se to stalo. Obrazovka zmodrala a objevila se ta ikonická věta:
**** COMMODORE 64 BASIC V2 ****
64K RAM SYSTEM 38911 BASIC BYTES FREE
READY.
Kurzor blikal. Čekal na mě. V tu chvíli jsem se cítil jako pilot hvězdné lodi, i když jediné, co jsem uměl napsat, bylo „AHOJ“.
Rituál nahrávání a trpělivost jako základní ctnost
Dnešní generace, zvyklá na okamžitý start aplikací, by při pohledu na magnetofon Commodore Datasette pravděpodobně propadla zoufalství. Nahrávání her z kazet byl posvátný rituál, který vyžadoval ocelové nervy.
Vložit kazetu a přetočit ji na správné počitadlo. Napsat příkaz LOAD a stisknout Return. Sledovat barevné pruhy na okrajích obrazovky, které signalizovaly, že data proudí. Modlit se k digitálním bohům, aby se nahrávání v posledních procentech nepřerušilo chybou.
Když se po deseti minutách pískání a bzučení ozvala znělka hry The Last Ninja nebo International Karate, pocit vítězství a štěstí byl nepopsatelný.
Srdcem počítačového zvuku byl čip SID
Nemůžu mluvit o C64 a nezmínit čip SID (Sound Interface Device). Zatímco tehdejší socialistické verze počítačů jen pípaly, Commodore díky čipu SID 6581 doslova zpíval.
Skladatelé jako Rob Hubbard nebo Chris Hülsbeck dokázali z těch tří zvukových kanálů vyždímat symfonie, které mi dodnes zní v uších. Arpeggia, filtrované basy a šumy – to byla hudba budoucnosti, která zněla z reproduktoru staré televize.
Cesta od hraní k programování
C64 mě ale nenaučil jen střílet mimozemšťany. Díky tlustým příručkám a časopisům jsem začal objevovat kouzlo BASICu.
Pamatujete na ty nekonečné seznamy čísel v časopisech, které jste museli ručně opsat, abyste získali „nekonečné životy“? Příkazy jako POKE 53280,0 (který změnil barvu okraje na černou) byly mými prvními kroky do světa hackingu a vývoje.
Zjistil jsem, že ten stroj mě poslouchá. Že když napíšu správný kód, stane se přesně to, co chci. Byla to absolutní moc v 8 bitech.
Komunita a šmelení kazet
V době před internetem byla komunita uživatelů Commodore 64 založená na fyzickém kontaktu. Výměny kazet před školou nebo počítačové burzy, ručně kreslené mapy k textovým hrám a nadšené vyprávění o tom, jak se komu podařilo dohrát Giana Sisters.
Byl to svět sdíleného nadšení, kde každá nová kazeta nebo disketa u kamaráda byla důvodem k celoodpolední návštěvě. Také musím připomenout úsměvné a nekonečné hádky o lepší značku počítače, obzvláště mezi majiteli počítačů Atari a Commodore.
Odkaz šedé krabice
Commodore 64 nebyl jen nejprodávanějším modelem počítače všech dob. Byl to demokratizátor technologie. Ukázal nám, že počítač patří domů, ne jen do klimatizovaných sálů výzkumných ústavů.
Dnes, když píšu tento text na stroji s milionkrát větší pamětí a výkonem, stále cítím tu nostalgickou vděčnost.
Ten starý „chlebník“ mi dal víc než jen stovky hodin zábavy; dal mi logické myšlení, trpělivost a celoživotní vášeň pro technologie.
Kdybych ho dnes zapojil (a že ho stále mám schovaný v garáži), vsadím se, že po tom známém cvaknutí bočního vypínače by na mě opět vykouklo to trpělivé: READY.
