Článek
V té době byl internet v Česku termínem, který zněl jako z vědeckofantastického románu. Byl to svět pro vyvolené, pro akademiky a pro ty největší nadšence, kteří byli ochotni obětovat rodinný rozpočet za pár minut „on-line“.
Magické zvuky spojení
Dnešní generace zná internet jako neviditelný vzduch, který je prostě všude. Pro nás to byl ale fyzický, téměř hmatatelný proces. Vše začínalo nákupem externího modemu – malé plastové krabičky s blikajícími diodami.
Nezapomenutelným rituálem bylo ono pověstné navazování spojení. Jakmile jste v systému Windows klikli na „Připojit“, z reproduktoru modemu se ozvala série pípání, šumění a praskání, které připomínalo komunikaci s mimozemskou civilizací.
Byl to zvuk naděje. Pokud zvuk utichl a v rohu obrazovky se objevily dva blikající počítače, byli jste „tam“.
Účty za telefon
Internet v devadesátkách nebyl jen pomalý, byl brutálně drahý. Připojovali jsme se přes běžnou telefonní linku a platili jsme za každou minutu jako za telefonní hovor.
Existovalo posvátné pravidlo: „Připojujeme se až po 19. hodině.“ Tehdy totiž začínalo levnější tarifní pásmo.
Vzpomínám si na ty nekonečné bitvy s matkou, která chtěla někam zavolat, ale linka byla obsazená mým stahováním obrázku o velikosti 50 KB.
A nedej bože, když někdo během mého připojení zvedl sluchátko – spojení okamžitě „spadlo“ a rozdělaná práce (nebo stahování nové MP3 skladby, které trvalo 40 minut) byla v troskách.
Měsíční platby za účet dosahovali závratných částek, někdy i 3000 korun. Minuta připojení vycházela v rozmezí 2 - 3 korun.
Internet v plenkách a první kontakty
Když se konečně načetl prohlížeč (tehdy legendární Netscape Navigator nebo Internet Explorer), čekal na nás úplně jiný web, než jaký známe dnes.
Stránky byly plné blikajících GIFů, textu a jednoduchých tabulek. Žádné video, žádný Facebook, žádný YouTube.
Naším centrem vesmíru byl Seznam.cz s jeho tehdejším sloganem „Najdu tam, co neznám“.
Pokud jste chtěli s někým mluvit, šli jste na Xchat nebo Lidé.cz. Byla to doba přezdívek a anonymních diskusí, kde jsme trávili hodiny psaním s lidmi, které jsme nikdy neviděli.
Informace jsme hledali v encyklopediích na CD-ROMu, protože Google byl tehdy v Česku ještě neznámým pojmem.
Pomalost jako životní styl
Dnes nás vytočí, když se video na YouTube načítá déle než sekundu. Tehdy jsme byli mistři trpělivosti. Načítání jedné fotografie trvalo desítky sekund – nejdřív se objevily čelo, pak oči a my jsme napjatě sledovali, jak se zbytek obrázku postupně vykresluje.
Stahování demoverze hry, která měla 10 MB, byl projekt na celou noc. Nechávali jsme počítače zapnuté do rána a doufali, že se linka nepřeruší.
Každý stažený soubor byl pokladem, který jsme si okamžitě vypalovali na CD nebo ukládali na poslední přežívající diskety.
Od „vytáčení“ k širokopásmu
Zlom přišel s příchodem ISDN a později spásného ADSL. Najednou se linka neobsazovala, cena byla paušální a my jsme mohli být on-line neustále.
Ten pocit svobody, kdy jste nemuseli hlídat stopky, byl srovnatelný s momentem, kdy jsem jako malý kluk poprvé zapnul Commodore 64.
Pomalé začátky internetu nás naučily jednu důležitou věc - vážit si informací.
Internet pro nás nebyl skládkou obsahu, ale knihovnou, do které jsme museli s úctou (a draze) vstupovat.
Odkaz doby modemové
Dnes, když mám 5G připojení s rychlostí, o které se mi v roce 1997 ani nezdálo, se musím usmívat. Ty pískavé zvuky modemu jsou dnes symbolem revoluce, která změnila společnost a celý svět víc než cokoli jiného.
Moje cesta od 8bitového Commodoru přes barevnou Amigu až po první internetové připojení mě naučila, že technologie nejsou jen o rychlosti, ale o lidech a možnostech, které nám otevírají.
A i když je dnešní internet bleskový a dokonalý, občas mi chybí to napětí, jestli se po tom pískání a šumu na obrazovce objeví ono vytoužené: „Připojeno“.
Zdroj:
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/pred-25-lety-do-ceska-oficialne-dorazil-internet-byl-pomaly-a-drahy-101289
https://nordictelecom.cz/novinky/40/
