Článek
Je to efektivní, čisté a… vlastně trochu nudné. Moje vzpomínky na „hraní po síti“ totiž voní po levné pizze, propocených tričkách a přehřátých napájecích PC zdrojích.
Logistická noční můra jménem CRT
Zatímco dnes si vezmete pod paži lehký notebook, v devadesátých letech a na začátku milénia byla účast na LAN party regulérním vzpěračským tréninkem. Základem byl monitor.
Ne ten dnešní tenký kousek plastu, ale patnácti nebo sedmnáctipalcové „monstrum“ s hlubokou skleněnou obrazovkou, které vážilo patnáct kilo a zabralo polovinu stolu.
K tomu připočtěte plechovou skříň počítače, klávesnici, myš a bednu plnou kabelů.
Tahat tuhle výbavu ke kamarádovi do třetího patra bez výtahu byl test oddanosti digitálnímu bratrstvu.
Jakmile jsme se ale všichni sešli v jednom pokoji (nebo garáži), začala ta pravá magie.
Svatý grál propojení byl křížený kabel
Než jsme se pustili do střílení příšer, museli jsme vyřešit největší technickou výzvu té doby: síť. Termíny jako „IP adresa“, „maska podsítě“ nebo „workgroup“ byly naším denním chlebem.
Pokud jsme byli jen dva, stačil nám jeden křížený kabel (cross-cable). Jakmile nás ale bylo víc, musel někdo přinést „hub“ nebo „switch“ – magickou krabičku, do které se sbíhaly všechny ty šedivé kabely, o které pak celou noc někdo zakopával.
Nastavování sítě trvalo někdy déle než samotné hraní. „Vidíš mě?“ „Ne, pingni mě!“ „Máš stejnou pracovní skupinu?“ Tyto věty se nesly pokojem, dokud se v herním prohlížeči konečně neobjevil vytoužený lokální server.
Noci, kdy se nespalo
Jakmile se vše rozběhlo, čas přestal existovat. První Quake, Unreal Tournament, StarCraft nebo později nesmrtelný Counter-Strike. Hraní v jedné místnosti mělo neopakovatelnou atmosféru.
Když vás někdo „sejmul“, neposlali jste mu naštvaný emotikon. Prostě jste na něj přes pokoj zařvali: „Ty ha..e, já tě viděl za tím rohem!“
Byl to sociální kontakt v té nejsyrovější podobě. Mezi herními koly se jedly studené párky, pily se hektolitry kofoly a různých energetických nápojů (které tehdy chutnaly jako tekuté baterie) a vzduch v místnosti postupně houstl teplem, které sálalo z našich těl a nadupaných grafik.
Kolem třetí ráno se obvykle dostavila krize, ale stačilo načíst novou herní mapu a adrenalin nás zase probral.
Doupata a internetové kavárny
Pro ty, kteří neměli možnost tahat počítače k sobě domů, tu byla „doupata“. Internetové kavárny a herní kluby, kde se platilo od hodiny sezení u počítače.
Pamatuji si na ten specifický hluk – cvakání desítek myší, bouchání do klávesnic a pokřiky kluků, kteří právě vyhráli bitvu v Age of Empires.
Bylo to místo, kde se tvořily komunity. Člověk tam přišel s disketou, odešel s vypáleným CD a novými přáteli.
Co se ztratilo v optických kabelech?
Dnešní online hraní je technicky dokonalé. Máme nulové lagy a 4K rozlišení.
Ale ta blízkost, to společné řešení technických problémů a to vítězné plácnutí rukou „high five“, když jste společně vyhráli zápas, se do digitálního prostoru přenáší jen těžko.
LAN party nebyly jen o hrách. Byly o tom, že jsme chtěli být spolu u něčeho, co nás fascinovalo.
I když mě dnes z té představy bolí záda, hned bych se vrátil do té zakouřené kavárny, abych si ještě jednou zahrál starého Dooma po síti s lidmi, kteří sedí hned vedle mě.
