Trest smrti: ano, či ne? Co všechno může stát vykonat v rámci spravedlnosti?

Christa Pike byla odsouzena k smrti za brutální vraždu spolužačky Colleen Slemmerové, kterou spáchala se svým přítelem v roce 1995 ve věku 18 let. Její poprava se měla uskutečnit po více než třiceti letech. Byla plánovaná na září 2026, stala se však předmětem dalšího soudního sporu kvůli otázce, zda byly při ukládání trestu dostatečně zohledněny faktory jako tehdejší věk, duševní stav vražedkyně a historie těžkého sexuálního zneužívání a zanedbávání v dětství. Federální odvolací soud proto krátce před plánovanou popravou výkon trestu pozastavil./1/ Ovšem jen pozastavil, poprava, která měla celý případ konečně v říjnu 2026 finálně uzavřít, se nezdařila. Ani dvě smrtící injekce nevedly ke smrti. Pike byla v kritickém stavu odvezena do nemocnice. Guvernér Tennessee Bill Lee následně pozastavil popravy ve státě po zbytek roku a nařídil vyšetření postupu./2/ To vše již proběhlo médii po celém světě.

Pike by byla první ženou popravenou v Tennessee za více než dvě století. Ženy přitom tvoří ve Spojených státech jen malou část odsouzených k trestu smrti a od roku 1976 jich bylo popraveno pouze 18./3/ Konkrétní případ Christy Pike však znovu otevírá stále nezodpovězenou otázku, zda lze při rozhodování o nejvyšším trestu oddělit samotný čin od věku a životních okolností pachatele. Reálně také vyvstává otázka, zda má být trest smrti skutečně konečným trestem i v případech, kdy se po desetiletích objeví nové informace. Pike, která desítky let čekala na rozsudek, přitom v USA není žádnou výjimkou. Lidé popravení v roce 2025 strávili na cele smrti v průměru 27 let./4/ Trest smrti tak v praxi často neznamená rychlou popravu. Znamená desetiletí odvolání, nových řízení, přezkumů a někdy i změn rozsudku.

Trest smrti proto není jen odpovědí na to, jak potrestat vraha. Týká se také toho, jak daleko může stát zajít při výkonu spravedlnosti. Zastánci popravy namítají, že člověk, který úmyslně připravil jiného o život, nemůže automaticky očekávat, že jeho vlastní život bude státem chráněn za všech okolností. Odpůrci naopak poukazují, že právě stát, který má chránit lidský život, by neměl získat pravomoc člověka úmyslně usmrtit – tím spíš, když soudy nejsou neomylné.

U trestu smrti existuje problém, který žádný systém odvolání nedokáže odstranit. Pokud se omyl odhalí před popravou, systém ještě může zasáhnout. Pokud se odhalí po ní, už nejde o nápravu rozsudku, ale pouze o konstatování justičního omylu. Podle Death Penalty Information Center bylo od roku 1973 ve Spojených státech 202 lidí odsouzených k trestu smrti následně zproštěno obžaloby nebo osvobozeno v řízení, které jejich odsouzení zrušilo. V roce 2025 přibyl Elwood Jones z Ohia. Na cele smrti strávil 27 let./4/

Případ Jones je pozoruhodným příkladem omylů justice.  Elwood Jones  byl odsouzen za vraždu Rhody Nathanové v roce 1996. V roce 2022 soud nařídil nové řízení poté, co vyšlo najevo, že obhajoba nedostala tisíce stran důkazního materiálu. Mezi zadrženými informacemi byly například údaje o jiné osobě, která se podle svědectví měla k vraždě přiznat. V prosinci 2025 státní zástupkyně Connie Pillich obžalobu definitivně stáhla s vysvětlením, že si není jistá, že Jones, je skutečně vrahem (tentýž Jones, kterému soud v roce 1996 udělil trest smrti)./4/

Systém, který má rozhodnout o životě člověka, nemusí vždy rozhodnout správně. To je prokazatelný fakt nejenom v USA. A může své rozhodnutí změnit až po desítkách let.

V praxi toho, co nazýváme spravedlnost vyvstává i diskuze o tom, zda je trest smrti ukládán skutečně podle závažnosti zločinu. Takové diskuze ostatně nechybí ani v českém prostředí, i pod konkrétními články o rozhodnutí českých soudů. O tom, že rozhodující vliv má i kvalita obhajoby, tedy i dostupnost právních služeb, jednoduše peníze, přitom není pochyb.

Otazníky se vynořují také kolem toho, do jaké míry do procesu spravedlnosti vstupují okolnosti, jako například to, kde byl čin spáchán. V USA je například trest smrti soustředěn do malé části států a ještě menšího počtu okresů. V roce 2025 vyneslo 23 nových rozsudků smrti pouze osm států: Florida a Kalifornie po pěti, Alabama čtyři./4/ To samozřejmě neznamená, že vražda je na Floridě automaticky závažnější než vražda v jiném státě. Ale jednoznačně dokládá, že stejný typ zločinu může mít podle místa a právního systému dramaticky odlišný trestní výsledek. Ostatně jde i o samotný trest smrti, který se týká jen některých států, to znamená, že někde člověka popraví za to, za co jinde nikoliv.

Do hry vstupují také náklady. Přezkum státních studií nákladů, který zveřejňuje Death Penalty Information Center, uvádí, že kapitální případy jsou v USA obecně výrazně dražší než případy, v nichž je požadováno doživotí. Studie shrnuté v roce 2025 uváděly náklady kapitálních případů až pětinásobné oproti případům bez trestu smrti. Důvodem jsou delší procesy, více právníků a znalců, složitější výběr poroty a rozsáhlejší odvolací řízení./5/

Peníze ovlivňují kvalitu právních služeb pro pachatele, tedy se dá říct, že přímo i výsledek soudního řízení. Do procesu zasahují i nepřímo. Pokud kvalitní obhajoba rozhoduje o tom, zda se podaří odhalit chybu v dokazování, pak se finance dotýkají i toho, zda je systém schopný zabránit nespravedlivé popravě. Můžeme se tak obecně ptát, zda je trest smrti spravedlivý. Příbuzní obětí budou nespíš mít zcela jasno. Přesto v praxi vykonávání spravedlnosti zůstává stále až příliš mnoho nejasností.

Argument pro trest smrti je starší než moderní vězení. Jeho filozoficky nejvlivnější podobu formuloval německý filozof Immanuel Kant. V Metafyzice mravů z roku 1797 odmítl představu, že trest má být především prostředkem k dosažení nějakého dalšího společenského cíle. Podle jeho tzv. retributivní teorie má být pachatel potrestán proto, že spáchal zločin, a trest má odpovídat jeho závažnosti. Kant proto považoval popravu odsouzeného vraha za legitimní požadavek a nástroj spravedlnosti, nikoli za nástroj prevence./6/

Kant jednoduše říká: Pokud člověk úmyslně zničil život jiného člověka, společnost mu podle principu spravedlnosti nemůže uložit trest, který by byl vzhledem k jeho činu nepřiměřeně mírný. Proto odmítal nahrazovat trest smrti například doživotním vězením./6/ Kořeny myšlenky, že závažný zločin má být potrestán odpovídajícím utrpením, sahají až do náboženských tradic. Ty jsou dodnes součástí například íránského právního systému, který vychází mimo jiné z institutu qisas, tedy „odplaty stejným způsobem“./7/ Z té se však lze vykoupit konkrétní částkou, anebo čin prostě prominout.

U úmyslného zabití může rodina v Íránu oběti požadovat qisas a pachatel může být odsouzen k trestu smrti. Zároveň však existuje možnost odpuštění nebo přijetí finanční náhrady, diyah, tzv. krevné./7/ Rodina oběti tak má významnou úlohu při rozhodování o tom, zda bude trest smrti vykonán./8/ Ačkoliv se tato skutečnost může zdánlivě jevit jako spravedlivá, při hlubším zkoumání vzbuzuje pochybnosti. Je trest spravedlivý proto, že pachatel si ho za svůj čin zaslouží, nebo proto, že jeho uložení přináší nějaký užitek společnosti (třeba preventivní), anebo je smrt přímo „přínosná“ konkrétním lidem, zejména oběti a blízkým obětí?

Princip „oko za oko, zub za zub“ se objevuje i v hebrejské bibli. Nemá být jen požadavkem pomsty, ale trestem na principu přiměřenosti, kdy by trest neměl být větší (ideálně ani menší) než způsobená újma. Právě tento princip se později stal jedním z historických kořenů úvah o retributivní spravedlnosti. /9/ Křesťanství však přineslo do této tradice důležitou korekci. Ježíš v Matoušově evangeliu výslovně připomíná pravidlo „oko za oko, zub za zub“ a následně vyzývá k odmítnutí odplaty a k lásce k nepřátelům./10/

Trest smrti skrze křesťanské principy náleží i k evropským tradicím, v širším evropském vývoji byl však definitivně zrušen. V Evropě se totiž postupně prosadila představa, že stát nemá mít právo člověka úmyslně usmrtit ani tehdy, když člověk spáchal mimořádně závažný zločin. Rada Evropy přijala již v roce 1983 Protokol č. 6 k Evropské úmluvě o lidských právech, který zrušil trest smrti v době míru. V roce 2002 následoval Protokol č. 13, který jej zakázal za všech okolností, tedy i za války nebo bezprostřední hrozby války. Protokol č. 13 má dnes 45 ratifikací ze 46 členských států Rady Evropy. Česká republika patří k zemím, které tento princip přijaly. Článek 6 odst. 3 Listiny základních práv a svobod stanoví: Trest smrti se nepřipouští./11,12/

Český i evropský přístup je velmi přísný a naprosto nekompromisní. Nepřipouští výjimku ani pro toho nejhorší z nejhorších. Člověk, který spáchá mimořádně brutální vraždu, zůstává chráněn před popravou stejně jako kdokoli jiný. Stát jej může odsoudit na doživotí, ale nesmí jej úmyslně usmrtit.

Odmítnout trest smrti neznamená odmítnout přísný trest, avšak stejně se budeme ptát, zda je doživotí v některých případech opravdu dostatečné. Teorie retribuce odpovídá negativně: Pokud má být trest úměrný zločinu, proč by měla existovat hranice, kterou stát nesmí překročit ani u nejhoršího zločince? Z hlediska lidských práv je odpověď opačná: Právě proto, že stát trestá jménem společnosti, musí existovat hranice jeho pravomoci.

Může demokratický stát překročit hranici, za kterou už sám úmyslně zabíjí? Evropský prostor je v tomto ohledu výjimečně jednotný. Spojené státy, Japonsko nebo Singapur naopak trest smrti stále považují za legitimní součást trestního práva. Čína, Írán a Saúdská Arábie ho tradičně používají ve velkém měřítku.

Nejde tedy o spor mezi civilizovanými a „necivilizovanými“ zeměmi. Nejde o demokracii. Spojené státy nebo Japonsko jsou demokracie, které popravují. Singapur používá trest smrti také jako součást velmi přísné protidrogové politiky. Írán a Saúdská Arábie popravy opírají také o náboženské a právní tradice.

Evropa dospěla k názoru, že některé pravomoci stát mít nemá, ani když je společnost považuje za spravedlivé. Americký právní systém naopak odpovídá filosofii německého Kanta.

V rozhodnutí Gregg versus Georgia z roku 1976 americký Nejvyšší soud znovu připustil ústavnost trestu smrti za vraždu a výslovně uvedl, že retribuce i možnost odstrašení jsou legitimními hledisky, která může zákonodárce při rozhodování o trestu zvažovat. Soud současně zdůraznil, že trest smrti musí být ukládán podle pravidel, která omezí jeho nahodilé a svévolné používání./13/

Obhájci trestu smrti tvrdí, že čím tvrdší trest člověku hrozí, tím obtížnější je zločin spáchat a tím méně lidí zločin skutečně spáchá. Pokud by to byla pravda, dokládal by to empirický výzkum. Takový výzkum ovšem neexistuje. Problémem je i rozlišení „smrt versus jiný trest“. O to, zda-li je člověk méně ochotný zavraždit, pokud mu hrozí poprava, oproti například doživotními vězení, se vedou dalekosáhlé spory.

Například National Research Council, odborný orgán amerických National Academies, v roce 2012 přezkoumal dostupný výzkum odstrašujícího účinku trestu smrti. Jeho závěr byl podstatně opatrnější než tvrzení, která se objevují v politických debatách některých radikálních států. Dosavadní studie podle výboru neumožňují spolehlivě určit, zda trest smrti počet vražd snižuje, zvyšuje, nebo na něj nemá žádný vliv./14/

Pokud někdo obhajuje trest smrti tím, že je odstrašující, nemá ho čím podložit. Takový Singapur to přesto dělá. Ministerstvo vnitra Singapuru také zveřejnilo výsledky průzkumů, podle nichž v roce 2021 83,2 procenta obyvatel Singapuru souhlasilo nebo silně souhlasilo s tvrzením, že trest smrti odrazuje od pašování významného množství drog, a 73,7 procenta respondentů uvedlo, že je podle jejich názoru v tomto směru účinnější než doživotní vězení. U vražd považovalo trest smrti za odstrašující 85,9 procenta respondentů. To jsou však údaje o názorech obyvatel, nikoli důkaz účinnosti trestu./15,16/

Vláda Singapuru tvrdí, že hrozba smrti je součástí systému, který odrazuje od závažné kriminality. Trest smrti přitom v Singapuru není vyhrazen pouze vrahům. V roce 2025 tvořily podle Amnesty International drogové trestné činy 15 ze 17 zaznamenaných poprav./17/

Singapur uvádí, že po zavedení povinného trestu smrti za určité množství opia kleslo průměrné množství pašovaného opia o 66 procent./16/ Z takového vývoje však nelze bez dalšího určit příčinu. Změnit se mohlo policejní vymáhání zákona, struktura trhu s drogami, způsob pašování nebo řada dalších faktorů. A především není možné jednoduše zjistit, jak by se situace vyvíjela, kdyby Singapur místo trestu smrti používal stejně přísné doživotní tresty.

Zrušení trestu smrti je přirozeným důsledkem modernizace společnosti, chtělo by se říct. Ovšem nejenom USA, i Japonsko tento argument rozbíjí. Je demokratickou zemí s fungujícími institucemi, která trest smrti zachovává.

Ani japonská justice přitom není neomylná. V září 2024 soud zprostil viny Iwaa Hakamadu, který strávil téměř pět desetiletí pod hrozbou popravy. Amnesty International jeho případ uvádí jako jeden z nejvýraznějších příkladů problému justičních omylů spojených s trestem smrti./18/ To nic nemění na tom, že japonská veřejnost trest smrti dlouhodobě podporuje a japonské ministerstvo spravedlnosti argumentuje právě hlasem veřejnosti.

V průzkumu japonského Cabinet Office z roku 2024 uvedlo 83,1 procenta respondentů, že trest smrti je „nevyhnutelný“ či přijatelný, zatímco 16,5 procenta podporovalo jeho zrušení./18/ Nutno podotknout, že v roce 2025 byla v Japonsku uskutečněna jediná poprava. Taková Čína dle Amnesty International ročně popravuje tisíce lidí. Statistiky jsou v Číně státním tajemstvím. Čínské právo přitom umožňuje trest smrti za řadu závažných trestných činů a systém v minulosti zahrnoval také ekonomické a drogové delikty./17/

Trest smrti v zákoně a skutečný rozsah jeho používání jsou dvě rozdílné věci. Stále jde také o otázku lidských práv.

Více než 140 států dnes trest smrti zrušilo v zákoně nebo jej přestalo používat. V roce 2025 vykonalo popravy pouze 17 států, přestože 54 států jej stále mělo v právním řádu./17/ Trend dlouhodobě směřuje k menšímu počtu zemí, které popravy používají, nikoli však k úplnému konci poprav.

Některé státy si stále vyhrazují právo vzít člověku život jako trest. Zda-li přitom jasně určují, za jaké činy, zůstává otázkou. Trest smrti za úmyslnou vraždu? Také za terorismus nebo velezradu? Za obchod s drogami, jak je tomu v některých státech? A co v případě, kdy důkazy nejsou absolutní, ale soud je považuje za dostatečné?

Odpůrci trestu smrti mají relevantní námitku: Jestliže stát trestá vraždu proto, že úmyslné usmrcení člověka je nepřijatelné, proč si sám vyhrazuje právo člověka úmyslně zabít? Zastánce trestu smrti budou arumentovat, že mezi vraždou a výkonem rozsudku není morální rovnost. Vražda je soukromé protiprávní násilí, zatímco poprava je rozhodnutí soudu a výkon trestu stanoveného zákonem, nástroj spravedlnosti. Ostatně toto byl také jeden z důvodů, proč americký Nejvyšší soud ve zmiňovaném případu Gregg nepovažoval samotnou existenci trestu smrti za neslučitelnou s ústavou./13/

Jenže pochybnosti zůstávají: Je oprávnění státu zabít skutečně nutné k ochraně společnosti, když existuje možnost pachatele doživotně izolovat? Pokud je cílem zabránit další vraždě, doživotní vězení toho může dosáhnout. Pokud je cílem odplata, je smrt za jediným dostatečným trestem, který je úměrný smrti oběti? Je smrt vůbec dostatečným trestem za ty nejhorší, třeba i několikanásobné činy u prokazatelně nenapravitelných pachatelů? To jsou otázky, na které ve společnosti hledáme odpovědi po celá staletí. A jednoduché odpovědi nespíš nikdy nenajdeme.

Stále máte jednoduchou odpověď/jednoznačný názor v anketě o zrušení trestu smrti?

Přehled použitých zdrojů