Článek
Opěrná zeď většinou nepůsobí nijak problematicky. Prostě drží svah, odděluje pozemky nebo chrání stavbu. Když se ale zřítí, může způsobit škodu v řádu milionů.
Přesně takový případ řešil Nejvyšší soud v květnu letošního roku v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2662/2025. Na pozemku probíhaly bourací a stavební práce související s výstavbou opěrné zdi. Zeď se později zřítila a spolu se zeminou zavalila níže položený rodinný dům. Ten skončil v havarijním stavu.
Na první pohled je to jednoduché. Spadla stavba, poškodila cizí dům, vlastník zdi má škodu uhradit. Jenže právně to tak jednoduché není.
Je opěrná zeď budova?
Občanský zákoník zná zvláštní pravidlo pro případ, kdy se zřítí budova nebo se od ní odloučí její část. Vlastník budovy v takové situaci odpovídá velmi přísně a jeho vyvinění je prakticky nemožné.
Poškozená proto tvrdila, že podobně by se mělo postupovat i u opěrné zdi. Z pohledu vlastníka poškozeného domu je totiž celkem jedno, zda mu škodu způsobila padající budova, nebo masa zeminy se zborcenou zdí.
Nižší soudy jí v podstatě daly za pravdu. Nejvyšší soud ale tak široký výklad odmítl.
Opěrná zeď podle něj není budova. Budovou je typicky stavba spojená se zemí pevným základem, prostorově soustředěná a uzavřená obvodovými stěnami a střechou. Zeď tuto představu nenaplňuje.
Přísná odpovědnost se neroztahuje na všechno
Podstatné je, že pravidlo o pádu budovy je velmi přísné a z odpovědnosti za škodu se prakticky nelze vyvinit. A právě proto ho podle Nejvyššího soudu nelze jednoduše rozšiřovat i na jiné stavby jen proto, že mohou být také nebezpečné.
Kdyby zákonodárce chtěl stejné pravidlo vztáhnout i na opěrné zdi, mosty, stožáry nebo jiné stavby, mohl to do zákona napsat. Neudělal to.
Odpovědnost může vzniknout jinak
Škoda způsobená pádem opěrné zdi se má posuzovat podle jiných pravidel. Například jako škoda způsobená věcí samou od sebe. Tam je podstatné, kdo měl mít nad věcí dohled. Často to bude právě vlastník.
Rozdíl oproti pádu budovy je v tom, že vlastník má možnost se bránit. Může prokazovat, že náležitý dohled nezanedbal. Pokud se mu to podaří, může se odpovědnosti za škodu zprostit.
Prakticky to znamená, že vlastník by neměl čekat, až bude problém zjevný na první pohled. Zeď na pozemku není jen kus betonu nebo kamene. Je to věc, která může způsobit velkou škodu. A nad takovou věcí je potřeba mít skutečný dohled.
Pokud se na opěrné zdi objeví praskliny, vyboulení nebo jiné varovné známky, je namístě jednat. Stejně tak dává smysl jednou za čas zeď zkontrolovat a zhodnotit její stav.
Nejvyšší soud ale připomněl ještě jednu důležitou věc. Odpovědnost může dopadat i na toho, kdo stavební práce prováděl nebo zajišťoval. A nemusí jít jen o škodu, která vznikne přímo při stavbě. Stačí, že ji stavební činnost vyvolala, i když se projeví až později.
Co z toho plyne
Nejvyšší soud tedy neřekl, že za spadlou opěrnou zeď nikdo neodpovídá. Řekl jen, že opěrná zeď není budova. Proto se na ni automaticky nepoužije nejpřísnější pravidlo určené pro pád budovy a je nutné zkoumat, zda se vlastník o zeď staral. Pokud ano, nemusí za její pád odpovídat.
