Článek
Ani fundovaný, ani objektivní
Autor, který sám sebe označuje pod článkem za (ne)korektního se vyjadřuje ke školství poměrně často. A nečiní tak ani fundovaně a ani objektivně. Natož slušně. Pojďme se podívat na text s kritickým odstupem, jenž je nezbytný pro udržení férové debaty.
Ponechám-li stranou kontroverzní název článku, který je v případě komentáře cíleně provokativní (a v tomto ohledu možná funkční), musím konstatovat, že článek by potřeboval zásadní přepracování. A to zejména pro svou nekonzistentnost, emotivní jazyk, a především velmi slabou argumentační strukturu.
Bez obsahu
Začněme u myšlenkového konceptu článku. Základní teze o nepotřebnosti učitelů v budoucnu, pravděpodobně vlivem technologií a demografického vývoje, je sice radikální, ale legitimní jako provokace k diskusi. V rámci korektnosti je nutno dodat, že autor tuto tezi v článku přímo neuvádí a lze ji pouze dovozovat jen ze širšího kontextu a některých předešlých příspěvků autora. Problém tedy nastává ve zpracování této myšlenky. A to hned z několika důvodů.
Dalibor Martínek již v předešlých textech o školství opakovaně prokázal, že není schopen vnímat roli učitelů jinak, než jako „přenašečů“ informací. Ignoruje klíčové aspekty pedagogické práce, ať je to výchovná role (rozvoj sociálních dovedností, kritického myšlení, emocionální inteligence), individualizace výuky (práce s dětmi s různými potřebami (integrace, nadání, specifické poruchy učení) či motivace a inspirace (funkce vzoru a průvodce), kterou umělá inteligence jen tak nenahradí.
Logické chyby
Další slabou stránkou článku jsou chyby v kauzalitách a logické nesmysly. Autor v textu neustále propojuje nesouvisející témata bez pevné logické návaznosti. Dovolím si uvést jeden příklad za všechny: „Více peněz pro učitele. Což se má rovnat lepší výuce. Když budou vyšší platy, kvalitní lidé zůstanou ve školství a nebudou prchat do soukromého sektoru. To je taková iluze. Realita je, že ředitelé škol marně shánějí ‚native‘ učitele angličtiny. Přestože jsou to obvykle nějací traveleři, kteří jen tak procházejí světem, školy jim naslibují první poslední. Ale oni stejně za pár měsíců zmizí.“
Dalibor Martínek se zřejmě čtenáři snaží naznačit, že lepší platové ohodnocení pedagogů nepovede k tomu, aby ve školách zůstali a demonstruje to na rodilých mluvčích cizích jazyků, pro které používá označení traveleři. Ano, ti opravdu ve školách často dlouho nezůstávají, protože jsou to právě ti traveleři. Ze samotné definice toho pojmu ani zůstat nemohou. Leč drtivá většina českých pedagogů nejsou cizinci, sbírající skrze cestování a učení životní zkušenosti, ale v ČR narození a usazení občané. Takže celý autorův myšlenkový koncept nedává žádný smysl.
Argumentační fauly
Jak už bývá v článcích Dalibora Martínka neblahým zvykem, i tento text je doslova nasycený argumentačními fauly. Pro ilustraci uvádím jen některé:
- Útok na osobu: autor opakovaně kritizuje učitele jako skupinu kvůli jejich finančním požadavkům a označuje je za „posvátné krávy“ (ve starších komentářích), místo aby se věnoval systému nebo logice požadavků. Celý název článku „Učitelé by si při své inteligenci mohli uvědomit...“ je přímý útok na inteligenci profesní skupiny.
- Slaměný panák: autor zjednodušuje argument učitelů na jedinou věc – jen peníze – ignoruje širší kontext požadavků pedagogů (sliby vlády, inflace, srovnání s průměrným platem) a pak takto pokřivený a zjednodušený argument snadno vyvrací.
- Unáhlené zobecnění: údajná zkušenost s dcerou („Tati, nepiš, to. Učitelé si na mě zasednou, říká mi jedenáctiletá dcera“) se okamžitě stává základem pro obecnou kritiku chování celého učitelského sboru.
- Apel na emoce: autor v článku využívá kontrastu mezi „drahými pomůckami pro rodiče“ (10 tisíc na měsíc je nadsazené a paušalizující číslo) a „malým platem učitelů“ cílí na vyvolání závisti a nelibosti u čtenáře-rodiče.
Dehonestující jazyk
V neposlední řadě je text psán agresivním, konfrontačním a vysoce subjektivním jazykem, který je sice typický pro komentáře, ale zde často překračuje hranici věcné kritiky a sklouzává k urážlivosti a dehonestaci. Autor používá velmi hovorové až vulgární obraty a zkratky. Opět několik příkladů:
- „Učitelé jsou šikulové. Učit, to nic...“ – Ironický a devalvující tón.
- „podpatky stažené u sebe“ – Hrubý a nepatřičně neformální obrat.
Autor také nezřídka sahá k expresivním, ale prázdným frázím:
- „nebudou potřeba“ – Absolutní a provokativní termín, který není v textu dostatečně obhájen.
- „útraty pro útraty“ – Fráze, která má znít pregnantně, ale slouží jen k devalvaci armádních (a potažmo jakýchkoli) výdajů.
- Opakované zdůrazňování, že učitelé „chtějí neustále peníze“ stylizuje učitele do role nenasytného žebráka, nikoliv do role legitimního aktéra.
Vyvolávání negativních emocí
Lze jen spekulovat, zda má článek fungovat jen jako silný clickbait, nebo má mít i nějaké hlubší poselství. Ať tak či onak, selhává jako věcná, byť radikální, polemika. Jeho primární funkcí se zdá být spíše vyvolání negativity a polarizace ve společnosti než seriózní debata o budoucnosti školství.
A na závěr, v duchu autorovy filosofie, jedna nekorektní poznámka: nabízí se otázka, zda Dalibor Martínek pochopil, že s nástupem umělé inteligence nebude potřeba i řada novinářů a publicistů. A rozhodně na to nebudeme muset čekat několik let.
