Fruktóza: palivo, které obchází všechny brzdy

Proč je nejrozšířenější cukr v přírodě zároveň nejzákeřnější zátěží pro vaše játra — a co s tím říká věda roku 2025

Pomerančový džus, ovocné pyré, cereální tyčinka, medový jogurt. Produkty, které si kupujeme s pocitem, že děláme něco pro své zdraví. V každém z nich je fruktóza — jednoduchý cukr, který dává ovoci jeho sladkost. Jenže fruktóza, kterou pijeme ve sklenici džusu, se od fruktózy v celém pomeranči liší jako vodka od vína: stejná molekula, dramaticky odlišný metabolický dopad.

V předchozím článku jsme popsali, jak cukrovarnický průmysl v šedesátých letech zaplatil harvardským vědcům, aby svedli vinu za srdeční choroby na tuky. Dnes se podíváme na to, co přesně průmysl chtěl utajit — na biochemii fruktózy a její cestu lidským tělem. Cestu, která obchází prakticky všechny bezpečnostní pojistky, jimiž tělo chrání svůj metabolismus.

Než se fruktóza dostane k játrům, musí projít střevem — a právě tady existuje brzda, o které se dlouho nevědělo.

Klíčová studie Janga a kolegů z Princeton University (Cell Metabolism, 2018) pomocí izotopového značení prokázala, že při nízkých dávkách střevní epitel zachytí a zpracuje přibližně 90 % přijaté fruktózy. Enterocyty tenkého střeva obsahují tutéž izoformu enzymu ketohexokinázy (KHK-C), která je v játrech. Fruktózu přemění na glukózu, laktát a glycerát — metabolity, které jsou pro tělo neškodné. Do portální žíly se pak dostane jen minimum fruktózy.

Problém nastává při vyšších dávkách. Studie ukázala, že při příjmu nad 1 g fruktózy na kilogram tělesné hmotnosti střevní kapacita nestačí. Fruktóza „přeteče“ dvěma směry: do jater portální žílou a do tlustého střeva, kde ji zpracovávají bakterie.

Navazující studie v Nature Metabolism (2020) potvrdila, že střevo funguje jako štít jater: když výzkumníci geneticky zvýšili aktivitu střevní KHK-C u myší, méně fruktózy se dostalo k játrům a steatóza se zmírnila. Naopak, když střevní KHK-C vyřadili, více fruktózy proniklo do jater — a tvorba tuku se zvýšila.

Střevo má navíc schopnost přizpůsobení. Pravidelná expozice fruktóze zvyšuje tvorbu přenašeče GLUT5 a KHK ve střevních buňkách — střevo se „naučí“ zpracovávat víc. Ale i tato přizpůsobená kapacita má strop.

Pro praktický kontext: celý pomeranč obsahuje přibližně 6 g fruktózy a jíte ho pomalu — střevo to zvládne. Půllitr pomerančového džusu dodá 22–25 g fruktózy naráz, bez vlákniny, která zpomaluje vstřebávání. Střevní kapacita se přesytí a podstatná část fruktózy míří dvěma směry: do jater, kde způsobí problémy popsané níže, a do tlustého střeva, kde ji bakterie přemění na acetát — a ten je sám o sobě přednostním substrátem pro jaterní novotvorbu tuků. Jinými slovy: fruktóza, která unikla střevní bariéře, poškozuje játra přímo i nepřímo přes střevní mikrobiom.

Když sníte krajíc chleba, škrob se rozloží na glukózu. Glukóza vstoupí do krve, slinivka vyloučí inzulin a ten otevře buňkám v celém těle dveře: mozek, svaly, tuková tkáň — všechny ji dokážou využít jako palivo. Proces je regulovaný. Když má tělo energie dost, inzulinová signalizace produkci a distribuci glukózy přibrzdí. Funguje to jako termostat: zpětná vazba udržuje rovnováhu.

Fruktóza, která projde střevní bariérou, putuje portální žílou do jater, kde ji zachytí jaterní KHK-C. A tady začíná problém: KHK pracuje bez regulace energetickým stavem buňky. Zatímco glukózu zpracovává glukokináza, jejíž aktivita je tlumena regulačním proteinem GKRP a modulována poměrem fruktóza-6-fosfátu k fruktóza-1-fosfátu, KHK takovou brzdu nemá. Játra zpracovávají fruktózu bez ohledu na to, zda jsou plná energie, nebo ne.

Existuje ještě alternativní cesta: fruktózu může fosforylovat i hexokináza — ale její afinita k fruktóze je mnohem nižší než ke glukóze (Km pro fruktózu je výrazně vyšší). V praxi tedy hexokináza zpracovává fruktózu pouze minimálně, pokud není KHK zablokována nebo chybí (jako u dědičné esenciální fruktosúrie, kdy KHK nefunguje — pacienti mají zvýšenou hladinu fruktózy v krvi a moči, ale jinak jsou bez příznaků, protože fruktóza se jednoduše vyloučí).

Pro zdravého člověka to znamená: prakticky veškerá fruktóza, která se dostane k játrům, je okamžitě zpracována KHK-C. Je to jako kotel bez termostatu — topí na plný výkon, dokud je palivo.

První překvapení: fruktóza játrům energii nebere, ale paradoxně ji může vyčerpat.

Při fosforylaci fruktózy spotřebovává KHK adenosintrifosfát (ATP) — základní energetickou měnu buňky. Na rozdíl od glukokinázy, která má pomalejší kinetiku a je regulovaná, KHK reaguje tak rychle, že při vysokém příjmu fruktózy může dojít k přechodnému poklesu hladiny ATP v hepatocytech. Buňka se ocitne v energetickém schodku.

Odbourávání ATP produkuje adenosinmonofosfát (AMP), který se dále metabolizuje na kyselinu močovou. Souhrnná analýza sedmi klinických studií z roku 2025 (Food & Nutrition Research) potvrdila silnou souvislost mezi příjmem fruktózy a zvýšením kyseliny močové s velikostí účinku Hedges’ g = 1,628 — což je v biomedicíně výjimečně silný efekt. Vysoká kyselina močová je přitom nezávislým rizikovým faktorem pro dnu, hypertenzi a poškození ledvin.

Tento mechanismus je jedinečný pro fruktózu. Glukóza nic takového nezpůsobuje, protože její metabolismus je regulován na úrovni fosfofruktokinázy, která zastaví další zpracování, když má buňka energie dost.

Druhý problém je důvod, proč hepatologové věnují fruktóze tolik pozornosti: novotvorba tuků přímo v játrech, odborně de novo lipogeneze.

Fruktóza po rozštěpení aldolázou B poskytuje substráty (dihydroxyacetonfosfát a glyceraldehyd), které vstupují do lipogenních drah. Současně aktivuje dva klíčové transkripční faktory: SREBP-1c (regulační protein vázající sterolový regulační prvek) a ChREBP (protein odpovídající na sacharidy). Oba fungují jako spínače pro geny řídící syntézu mastných kyselin a triglyceridů.

Randomizovaná studie srovnávající čtyři skupiny po 24 osobách ukázala, že nápoje obsahující 80 g fruktózy nebo sacharózy denně po dobu sedmi týdnů zvýšily jaterní lipogenezi ve srovnání s glukózou nebo abstinencí od cukru. Při přímém srovnání fruktózy a glukózy po dobu čtyř až šesti týdnů fruktóza způsobila významné zvýšení triglyceridů a LDL cholesterolu nalačno — glukóza nikoli.

Výsledkem chronické zátěže je hromadění tuku v játrech: stav dnes označovaný jako MASLD (metabolicky asociované steatotické onemocnění jater, dříve NAFLD). Jeho celosvětová prevalence dosahuje přibližně 38 % dospělé populace a stále roste. U pacientů s diabetem 2. typu je prevalence téměř 70 %.

Dlouho se předpokládalo, že ztučnění jater fruktózou je výsledkem jedné cesty — právě oné de novo lipogeneze. Studie z roku 2025 publikovaná v Nature Communications tento pohled zásadně rozšířila.

Tým kolem Rongya Tao z Boston Children’s Hospital při Harvard Medical School použil myší model s kompletní jaterní inzulinovou rezistencí (LDKO myši bez inzulinových receptorových substrátů IRS-1 a IRS-2). Tyto myši na vysokotučné dietě diabetes dostaly, ale ztučnění jater ne — inzulinem řízená lipogeneze bez funkčních receptorů nefungovala. Když však výzkumníci přidali fruktózu, akutní steatóza se objevila během dnů. A to bez zvýšení de novo lipogeneze.

Mechanismus byl jiný: fruktóza stimulovala játra k vylučování folistatinu — glykoproteinu známého dosud především z regulace svalového růstu. Folistatin vyvolal inzulinovou rezistenci v tukové tkáni, což uvolnilo záplavu mastných kyselin do krevního oběhu. Játra je pak přeesterifikovala na triglyceridy. Izotopové značení potvrdilo, že uhlík z fruktózy se zapojoval do glycerolové páteře triglyceridů, nikoliv do jejich mastných řetězců — důkaz, že tuk nepocházel z nové syntézy, ale z přebalení již existujících mastných kyselin.

To znamená, že fruktóza může poškodit játra minimálně dvěma nezávislými cestami: přímou lipogenezí a nepřímo přes folistatin a inzulinovou rezistenci tukové tkáně.

Ještě překvapivější objev přinesla studie z listopadu 2025 v Nature Metabolism od mezinárodního týmu pod vedením Miguela A. Lanaspa (University of Colorado Anschutz).

Výzkumníci zjistili, že alkohol aktivuje v těle metabolickou dráhu, která vede k endogenní produkci fruktózy — tělo si fruktózu vyrábí samo. Klíčovým enzymem je opět ketohexokináza (KHK). U myší, kterým byl KHK geneticky odstraněn nebo farmakologicky zablokován, se staly dvě věci: dramaticky poklesla chuť pít alkohol a prakticky se nerozvinulo alkoholové poškození jater — méně tuku, méně zánětu, méně fibrózy.

Protože alkoholové i metabolické onemocnění jater sdílejí tutéž fruktózovou dráhu, výsledky naznačují, že blokáda KHK by mohla být léčebným cílem pro obě skupiny pacientů. A otevírají znepokojivou otázku: pokud si tělo fruktózu vyrábí i z alkoholu a z vysokosolné diety (jak ukázal Lanaspa již dříve), kolik fruktózy vlastně zpracovávají naše játra celkem?

Fruktóza nepoškozuje pouze játra. Narušuje i střevní bariéru — tenkou vrstvu buněk, která odděluje obsah střeva od krevního oběhu.

Studie na zvířecích modelech opakovaně prokázaly, že chronická konzumace fruktózy snižuje tvorbu proteinů těsných spojů — molekulárních svorek, které drží střevní buňky pohromadě. Výsledkem je zvýšená střevní propustnost: bakteriální endotoxiny pronikají do portálního oběhu a spouštějí zánětlivou odpověď v játrech.

Studie z roku 2024 přidala další vrstvu: fruktóza v kombinaci s běžným konzervantem sorbanem draselným (E202) synergicky zhoršovala jaterní patologii — více steatózy, více zánětu, více fibrózy než samotná fruktóza. Současně se měnilo složení střevní mikrobioty, a to jak bakteriální, tak houbové komunity.

Pro běžného konzumenta to má praktický dopad: slazený nápoj s konzervanty může být metabolicky horší než stejné množství fruktózy bez nich.

Další mechanismus poškození je behaviorální. Fruktóza na rozdíl od glukózy prakticky neaktivuje leptinovou signalizaci — hormonální systém, který mozku říká „dost, jsem sytý“. Po konzumaci fruktózy proto mozek nedostává signál k ukončení příjmu potravy.

Souhrnná studie z roku 2025 zabývající se vlivem fruktózy na regulaci chuti k jídlu a mozkové funkce potvrdila, že fruktóza obchází kritický regulační krok fosfofruktokinázy-1 (PFK-1), což vede k nekontrolovanému metabolismu. Mozek konzumenta fruktózy jednoduše neví, že tělo už má dost.

To vysvětluje, proč jsou slazené nápoje tak účinným zdrojem přebytečných kalorií: 500 ml pomerančového džusu obsahuje přibližně 45 g cukru — polovinu tvoří fruktóza — ale pocit sytosti nevyvolá. Stejnou kalorickou hodnotu v podobě celého jídla by váš mozek zaregistroval.

Dosavadní výzkum vykresloval KHK jako enzym bez jakékoli zpětné vazby. Preprint z ledna 2025 (bioRxiv, DOI: 10.1101/2025.01.01.630846) tento obraz zpochybňuje.

Mezinárodní tým výzkumníků pozoroval, že v modelech MASLD — ať už vyvolaného dietou, nebo geneticky — dochází paradoxně ke snížení tvorby KHK v hepatocytech. Příčinou je signalizace růstového hormonu a inzulinu podobného růstového faktoru (GH/IGF-1): podávání GH a IGF-1 buněčným kulturám vedlo k časově závislé degradaci KHK, zprostředkované přímou interakcí mezi KHK a receptorem IGF-1R.

Jde o dosud neznámý obranný mechanismus: játra pod metabolickým stresem snižují svou schopnost zpracovávat fruktózu, čímž omezují další poškození. Je to jako pojistka, která se zapne, až když je škoda již napáchána — ale přesto existuje.

Analýza vzorků od pacientů s MASLD potvrdila totéž: zvýšená tvorba IGF-1R a snížená KHK. Pokud se tyto výsledky potvrdí v klinických studiích, mohla by suplementace GH/IGF-1 nebo jejich napodobenin nabídnout novou léčebnou strategii.

Další léčebný směr naznačila komplexní analýza metabolických drah MASLD publikovaná v Clinical Science v listopadu 2025.

Aktivátory transkripčního faktoru Nrf2 (nuclear factor erythroid 2-related factor 2) dokázaly v experimentálních modelech přesměrovat nadbytečný metabolismus glukózy a fruktózy do pentózofosfátové dráhy — metabolické „objížďky“, která neústí v tvorbu tuku. Současně snižovaly aktivaci ChREBP, hexosaminové dráhy a tvorbu methylglyoxalu, toxického meziproduktu.

Kombinace trans-resveratrolu a hesperetinu (flavonoidu z citrusů) v myším modelu korigovala glykolytické přetížení a steatózu. Do klinické praxe je daleko, ale poprvé existuje farmakologicky ovlivnitelný mechanismus, který míří na jádro problému — ne na příznaky.

Klíčová otázka zní: kolik fruktózy je bezpečné?

Přesný práh věda dosud nestanovila, ale obraz je nyní jasnější díky pochopení střevní kapacity. Při malých dávkách (do přibližně 5–10 g naráz) střevo zvládne fruktózu zpracovat samo — proto je celé ovoce bezpečné. Problém začíná u tekuté a izolované fruktózy v množství přesahujícím střevní kapacitu, přibližně nad 25 g naráz u nezvyklého člověka.

Jedna plechovka koly (330 ml) obsahuje asi 20 g fruktózy. Půllitr pomerančového džusu přibližně 22–25 g. Pokud k tomu přidáte jogurt s ovocnou příchutí, cereální tyčinku a kečup — ano, i kečup obsahuje cukr — denní příjem fruktózy snadno překročí 60–80 g, aniž byste snědli jediné ovoce.

Celé ovoce je jiná kategorie. Vláknina v jablku nebo pomeranči zpomaluje vstřebávání fruktózy natolik, že větší část zpracuje střevní epitel ještě předtím, než se dostane do jater. Epidemiologické studie důsledně spojují konzumaci celého ovoce s pozitivními zdravotními výsledky — včetně nižšího rizika MASLD.

Praktická pravidla, která vyplývají z aktuální vědy:

Největší riziko představují slazené nápoje — včetně džusů. Obsahují soustředěnou fruktózu bez vlákniny, vypijí se rychle a mozek je nezaregistruje jako příjem potravy. Celé ovoce je bezpečné — dvě až tři porce denně nejsou problém. Průmyslově zpracované potraviny jsou skrytým zdrojem: kečup, pečivo, cereálie, ochucené jogurty — všude je přidaný cukr, z něhož polovina je fruktóza. A konzervanty mohou účinek fruktózy zesilovat.

Příběh fruktózy není příběhem jednoho viníka. Je to příběh metabolického systému, který se vyvíjel pro svět, kde byla fruktóza vzácná — sezonní ovoce, trocha medu — a narazil na svět, kde je všudypřítomná. Naše tělo brzdu má: střevní epitel, který při malých dávkách dokáže zpracovat 90 % fruktózy a přeměnit ji na neškodnou glukózu. Ale tato brzda byla navržena pro pět gramů fruktózy z hrsti lesních plodů, ne pro dvacet pět gramů z jedné sklenice džusu.

Věda roku 2025 ukazuje, že poškození je komplexnější, než jsme si mysleli: fruktóza nejenže vytváří tuk v játrech, ale vyčerpává jejich energii, zvyšuje kyselinu močovou, narušuje střevní bariéru, posiluje návykové chování, a nově víme, že sdílí metabolickou dráhu s alkoholem. Přitom spotřeba přidaných cukrů — a s ní i fruktózy — vzrostla za posledních sto let řádově na desítky násobků původních hodnot. Až si příště budete kupovat „zdravý“ ovocný džus, vzpomeňte si, že vaše játra nevidí rozdíl mezi fruktózou z džusu a fruktózou z limonády.

Rozdíl vidí jen reklama.

Zdroje:

Transparentnost tvorby

Koncepce, struktura a redakční linie článku jsou dílem autora, který vypracoval obsahovou skicu, stanovil klíčové teze a řídil celý proces tvorby. Generativní AI (Claude Opus 4.6, Anthropic) byla využita jako nástroj pro rešerši, ověřování faktů a rozepsání autorovy předlohy.

Autor ověřil klíčová zjištění a schválil finální znění. Žádná část textu nebyla publikována bez vědomé autorské kontroly. Faktické údaje byly ověřeny proti veřejně dostupným zdrojům uvedeným v textu.

Postup odpovídá principům transparentnosti Nařízení EU 2024/1689 (AI Act). #poweredByAI