Článek
Protestovat proti vládním návrhům je legitimní právo každého občana. Stejně legitimní je ale chtít změnit způsob financování veřejnoprávních médií, prověřovat jejich hospodaření a ptát se, zda za vynakládané miliardy dostáváme odpovídající službu. Demokracie totiž neznamená, že některé instituce stojí mimo kritiku.
V posledních dnech sledujeme protesty proti záměru převést financování České televize a Českého rozhlasu z koncesionářských poplatků na státní rozpočet. Část veřejnosti to prezentuje téměř jako konec svobody slova a demokracie. Jenže tak jednoduché to není. A především: diskuse o financování veřejnoprávních médií není sama o sobě útokem na jejich nezávislost.
Z poplatků se stalo nedotknutelné náboženství
Dlouhodobě zastávám názor, že stát má především financovat to, co potřebuje ke svému fungování, a služby, jejichž veřejný přínos je jasně definovaný. U každé takové služby bychom měli umět odpovědět na několik základních otázek: Co přesně má poskytovat? Komu slouží? Kolik stojí? Jaký užitek přináší občanům? A jak kontrolujeme, že se s veřejnými penězi hospodaří účelně?
Proč by zrovna veřejnoprávní média měla být výjimkou?
Nezpochybňuji, že kvalitní zpravodajství, vzdělávací pořady, dokumenty, kultura nebo tvorba pro děti mají veřejný význam. Otázkou ale je, v jakém rozsahu je má stát podporovat, jakým způsobem a za jakých podmínek. To je legitimní debata, nikoli útok na demokracii.
Koncesionářský poplatek navíc není žádná posvátná tradice, na kterou se nesmí sáhnout. Je to pouze jeden ze způsobů financování. Jestli je nejlepší, nejférovější a nejodolnější vůči politickému tlaku, o tom se dá diskutovat. A diskutovat se o tom musí bez nálepkování každého, kdo má jiný názor, za nepřítele veřejnoprávních médií.
Lukáš Valeš upozorňuje na problém, který nelze přehlédnout
Zaujala mě vyjádření politologa Lukáše Valeše v článku na serveru ŽivotvČesku.cz. V jedné zásadní věci mu dávám za pravdu: samotný převod financování na státní rozpočet neřeší základní otázku spravedlnosti. I lidé, kteří veřejnoprávní vysílání nesledují, se na něj budou skládat prostřednictvím daní.
Valeš zároveň upozorňuje na možnost většího zapojení komerčních příjmů a cílené veřejné podpory oblastí, jako jsou dětské pořady, dokumenty nebo kultura. Současný vládní návrh nepovažuje za ideální řešení a rozumí lidem, kteří proti němu protestují.
To je argument, který stojí za diskusi. Změnit způsob financování totiž automaticky neznamená vyřešit všechny problémy. Pokud se veřejnoprávní média budou financovat ze státního rozpočtu, musí existovat pevné pojistky, které zabrání tomu, aby si je kterákoliv vláda mohla finančně podřizovat.
Jenže stejně tak platí, že zachování současného systému samo o sobě nezaručuje nezávislost ani efektivní hospodaření. Skutečnou nezávislost nelze zaměňovat za nedotknutelnost a stabilní příjem nelze považovat za nárok bez odpovědnosti.
Miliardy, technika a otázky, které se nesmějí pokládat?
Při debatě o veřejnoprávních médiích se pravidelně dostáváme k vysokým částkám, nákladům na techniku, externím dodavatelům a způsobu nakládání s majetkem. Pokud se objeví pochybnosti, mají se ověřovat na základě dokumentů a konkrétních důkazů. Nemá smysl automaticky věřit každému obvinění, ale stejně tak není důvod odmítat otázky jen proto, že se někomu nelíbí.
Ve veřejném prostoru se objevila například tvrzení o využívání techniky České televize externími dodavateli nebo o drahém technickém vybavení, které mělo zůstávat nevyužité. U takových tvrzení je nutné rozlišovat mezi doloženými skutečnostmi, výpověďmi konkrétních lidí a neověřenými obviněními. Samotné tvrzení ještě není důkazem pochybení.
Právě proto potřebujeme kvalitní kontrolu, transparentní účetnictví a možnost ověřovat, jak se s veřejnými penězi zachází.
Jestliže někdo hospodaří s miliardami, nemůže být odpovědí na každou otázku jen věta, že veřejnoprávní média jsou důležitá. Jejich význam není omluvenkou pro případnou neefektivitu. Naopak – čím důležitější instituce je, tím větší odpovědnost by měla mít vůči veřejnosti.
Kontrola není cenzura. A protestující herci nejsou automaticky hlasem celé kultury
Další věcí, která mi na současné debatě vadí, je směšování dvou naprosto odlišných otázek: nezávislosti médií a kontroly jejich hospodaření. Kontrola veřejných peněz sama o sobě není cenzura. Nejvyšší kontrolní úřad má jasně vymezenou působnost a případné rozšíření kontroly na další instituce musí mít odpovídající právní rámec. Kontrola účetnictví, majetku a účelnosti výdajů ale není totéž jako určování obsahu vysílání.
Současně je potřeba hlídat, aby se změna financování nestala nástrojem politického vydírání. Pokud by vláda mohla libovolně krátit peníze za nepohodlné pořady nebo kritické zpravodajství, byl by to vážný problém. Nezávislost redakční práce musí být chráněna bez ohledu na to, odkud peníze přicházejí.
Jenže nezávislost neznamená, že o podobě a hospodaření instituce nesmí rozhodovat demokraticky přijatá pravidla. A už vůbec neznamená, že kritika jakéhokoliv návrhu musí být automaticky označena za snahu ovládnout média.
Když herci promění divadlo v politickou tribunu
Na internetu se nyní šíří také videa, na kterých herci různých divadel předčítají divákům své politické postoje a zapojují je do aktuálního politického sporu. A tady už musím říct naprosto otevřeně, že z mého pohledu je takové jednání zrůdné, hnusné a neakceptovatelné zneužití vlastního postavení.
Divák si koupil vstupenku do divadla. Přišel na představení, zaplatil si za kulturu, za herecký výkon, za příběh a zážitek. Nepřišel si vyslechnout politické názory herců, jejich výklad aktuální situace ani jejich agitaci za jednu či druhou stranu sporu.
Herec má samozřejmě stejné právo na politický názor jako kterýkoliv jiný občan. Může ho vyjádřit v rozhovoru, v médiích, na sociálních sítích nebo na demonstraci. Nikdo mu nezakazuje veřejně protestovat ani kritizovat vládu. Ale něco jiného je využít kulturní představení a publikum, které přišlo za zcela jiným účelem, jako vlastní politickou tribunu.
Svoboda projevu není právo zneužívat každou příležitost a každé publikum k vlastní politické agitaci.
Divadlo není stranická schůze. Herecká profese nedává nikomu vyšší morální autoritu ani právo předpokládat, že diváci přišli souhlasit s jeho politickými postoji. A už vůbec ne, že si zaplatili vstupenku proto, aby jim někdo místo očekávané kultury přednášel politické komentáře.
Pokud herec přeruší nebo zastíní samotný smysl představení vlastním politickým poselstvím, měl by počítat s tím, že se ozvou lidé, kteří s tím nesouhlasí. I oni mají právo na svůj názor. A mají také právo očekávat, že za své peníze dostanou službu, kterou si objednali.
Představme si, že by podobně postupoval lékař, prodavač, průvodce v muzeu nebo učitel při každé příležitosti, kdy má před sebou publikum či zákazníky. Také bychom přijali, že místo práce, za kterou jsou placeni, začnou prosazovat své politické přesvědčení? Proč by měli mít umělci v tomto ohledu zvláštní postavení?
Umění má právo provokovat, klást nepříjemné otázky a kritizovat moc. To k němu patří. Ale je rozdíl mezi politickým obsahem uměleckého díla a situací, kdy umělec využije důvěru a přítomnost publika k tomu, aby mu sděloval vlastní politické názory mimo rámec toho, na co lidé přišli.
A ještě něco: skutečnost, že někdo stojí na jevišti, je známý herec nebo má kulturní autoritu, z jeho politického názoru nedělá pravdu. Umělci nejsou hlasem celé společnosti. Jsou to jednotlivci se svými názory – stejně jako každý jiný člověk.
Ano, vládní návrh má rizika. To ale neznamená, že je zakázáno o něm jednat
Převod financování na státní rozpočet může přinést riziko politického tlaku. To je třeba brát vážně. Zároveň ale není možné předstírat, že současný systém je jediný správný a že o něm není dovoleno diskutovat.
Pokud má být financování změněno, musí být jasně stanovena pravidla, která ochrání redakční nezávislost, zajistí předvídatelné příjmy a zabrání svévolným zásahům vlády. Veřejnost musí mít přístup k informacím o hospodaření a musí existovat účinné kontrolní mechanismy.
A pokud se ukáže, že navrhované řešení tyto podmínky nesplňuje, je na místě ho kritizovat a požadovat úpravy. Ne však předem prohlásit, že každá změna je útokem na demokracii.
Stejně tak bychom měli konečně vést vážnou debatu o tom, co vlastně od veřejnoprávních médií očekáváme. Jaké pořady a služby mají být jejich prioritou? Co má být dostupné všem bez ohledu na komerční návratnost? A které činnosti by naopak měly fungovat v běžném konkurenčním prostředí?
Bez odpovědí na tyto otázky se budeme pouze hádat o způsob výběru peněz, aniž bychom řešili, za co je vlastně utrácíme.
Veřejnoprávní televize není soukromý klub
Česká televize a Český rozhlas mají v naší společnosti významné místo. To ale neznamená, že jejich současná podoba, financování a hospodaření jsou nedotknutelné.
Veřejnoprávní médium není soukromý klub, jehož vedení si samo určuje pravidla a veřejnost má jen poslušně platit. Je to instituce s veřejným posláním, která musí své fungování obhájit před občany. Nejen kvalitou pořadů a zpravodajství, ale také transparentností, hospodárností a odpovědností.
Kdo požaduje peníze od veřejnosti, musí být připraven vysvětlit, jak s nimi nakládá. Kdo hájí nezávislost, musí současně respektovat kontrolu. A kdo tvrdí, že jeho instituce je pro demokracii nepostradatelná, by měl být první, kdo bude trvat na tom, aby byla důvěryhodná a řádně spravovaná.
Totéž platí pro herce a další umělce. Mají právo na politický názor, ale nemají automatický nárok na to, aby jejich názory publikum poslouchalo v situaci, kdy si přišlo zaplatit za něco jiného. Svoboda projevu totiž patří všem, nejen těm, kteří dostali příležitost stát na jevišti.
A můj závěr?
Neobhajuji bezvýhradně vládní návrh. Neříkám, že financování ze státního rozpočtu je automaticky lepší než koncesionářské poplatky. A rozhodně netvrdím, že riziko politického ovlivňování médií neexistuje.
Odmítám ale představu, že současný systém nesmí být zpochybňován, že kontrola hospodaření je útokem na svobodu slova a že protestující umělci mají větší právo na veřejný prostor než občané, kteří s nimi nesouhlasí.
Chci jasně definovanou veřejnou službu, přiměřené náklady, transparentní hospodaření, účinnou kontrolu a pevné záruky redakční nezávislosti. A chci, aby se o tom diskutovalo věcně, bez vydírání emocemi a bez automatického rozdělování společnosti na obránce demokracie a její údajné nepřátele.
Veřejnoprávní média mají sloužit veřejnosti, nikoli být nedotknutelná. Umělci mají právo mluvit, ale diváci mají právo nepřijít do divadla na politickou agitaci. A občané, kteří to všechno platí, mají právo klást otázky.
To není útok na demokracii. To je demokracie v praxi.
