Článek
V České republice dokážeme každoročně vyznamenat desítky osobností. Oceníme umělce, sportovce, vědce, politiky, podnikatele i veřejně známé aktivisty. Dokážeme pronášet vznešené řeči o demokracii, lidských právech, odvaze a humanitě. Jenže když přijde na člověka, který v nacistickém koncentračním táboře riskoval vlastní život, aby zachránil stovky židovských dětí před smrtí, najednou jako bychom nevěděli, kam ho zařadit. Antonín Kalina ani letos Řád bílého lva nedostal. A já se ptám: Opravdu už jsme ztratili schopnost rozpoznat mimořádnost lidského činu?
V letech 2024 a 2025 jsem prezidentovi republiky zaslal návrh na udělení nejvyššího státního vyznamenání, Řádu bílého lva, Antonínu Kalinovi, rodákovi z Třebíče, který v koncentračním táboře Buchenwald zachránil stovky až více než tisíc židovských chlapců.
Ani letos se tak nestalo.
Samozřejmě, prezident republiky má ústavní právo rozhodovat o tom, koho vyznamená. Nikdo mu nemůže přikazovat, komu má udělit státní vyznamenání. Tuto pravomoc nezpochybňuji.
Ale pozor! Právo rozhodnout neznamená právo na nekritizovatelnost. A už vůbec neznamená, že bychom měli mlčky přijímat každé rozhodnutí hlavy státu, aniž bychom se ptali na jeho smysl, priority a hodnotové poselství.
Prezident totiž nerozdává pouze medaile. Svým výběrem také říká, koho považuje za příklad hodný následování a jaké činy chce postavit do popředí naší národní paměti.
A právě zde mám s letošním i předchozím výběrem zásadní problém.
Slavnostní řeči o hodnotách a skutečná hierarchie hodnot
Každoročně 28. října slyšíme z Pražského hradu slova o odvaze, odpovědnosti, vlastenectví, demokracii, lidskosti a službě společnosti. Politici si připomínají historické události, hovoří o odkazu našich předků a zdůrazňují, že nesmíme zapomínat na oběti totalitních režimů.
Jenže skutečné hodnoty se nepoznají podle slavnostních projevů. Poznají se podle toho, komu a za co společnost přiznává nejvyšší uznání.
A právě tady bych očekával mnohem větší citlivost nejen od prezidenta, ale také od politické reprezentace, historických institucí a všech, kteří se tak rádi dovolávají odkazu našich dějin.
Podívejme se na letošní seznam vyznamenaných.
Řád bílého lva získali například Věra Čáslavská, Helena Illnerová, Miloš Forman a Iva Janžurová.
Nechci zpochybňovat jejich práci ani jejich životní zásluhy. Věra Čáslavská byla mimořádnou sportovní osobností a symbolem občanského postoje v době okupace. Helena Illnerová významně přispěla české vědě. Miloš Forman se stal světově uznávaným filmovým režisérem a Iva Janžurová patří k nejvýznamnějším českým herečkám.
To všechno jsou skutečné zásluhy.
Ale právě proto se ptám: Jaká je vlastně hierarchie hodnot, podle níž vybíráme nositele nejvyššího státního vyznamenání? A proč v ní stále nedokážeme najít odpovídající místo pro Antonína Kalinu?
Nejde o soutěž mezi vědcem, hercem, sportovcem a člověkem, který zachraňoval lidské životy. Jde o to, zda jsme ještě schopni rozlišovat mezi různými druhy zásluh a docenit mimořádnost činů, které překračují běžné měřítko lidského jednání.
Když je záchrana stovek dětí méně viditelná než celoživotní kariéra
Letošní seznam obsahuje také řadu dalších jmen, která stojí za pozornost.
Vladimír Vochoč, československý diplomat, který za druhé světové války pomáhal zachraňovat lidi ohrožené nacistickou perzekucí, je příkladem člověka, jehož jednání mělo přímý a zásadní dopad na lidské životy.
Jiří Dienstbier, Jaroslav Šedivý, Jaroslav Kubera a Eliška Wagnerová jsou spojeni s různými podobami veřejné služby, demokracie a občanského života.
Elena Gorolová se dlouhodobě zasazuje o odškodnění protiprávně sterilizovaných žen. Vojtěch Sedláček pomáhá lidem se zdravotním znevýhodněním a lidem bez domova. Mahulena Exnerová a Katarína Vlčková se zasloužily o rozvoj paliativní péče. Filip Maleňák stojí za aplikací Záchranka.
To jsou záslužné činy a projekty.
Jenže když se podíváme na celý seznam, musíme si položit otázku, zda se v něm neztrácí něco podstatného. Zda se státní vyznamenání nestávají stále více také oceněním profesní úspěšnosti, společenské známosti a celoživotní kariéry, zatímco skutečně výjimečné historické činy zůstávají stranou.
Neříkám, že si ocenění lidé vyznamenání nezaslouží. Říkám, že si je zaslouží také Antonín Kalina. A že jeho opomíjení je čím dál obtížněji pochopitelné.
Antonín Kalina nebyl celebrita. Byl to člověk, který dokázal zachránit děti v pekle Buchenwaldu.
Antonín Kalina se narodil v roce 1902 v Třebíči. Byl obuvníkem, politicky aktivním člověkem a členem komunistické strany. Nacisté ho zatkli a postupně prošel koncentračními tábory Dachau a Buchenwald.
Právě v Buchenwaldu se odehrál příběh, který by měl být jedním z nejvýznamnějších příběhů českých moderních dějin.
Kalina se stal správcem takzvaného dětského bloku číslo 66. Společně s dalšími vězni vytvářel systém, který měl židovské chlapce ochránit před nacistickou perzekucí a smrtí.
Manipuloval s evidencí, měnil identitu vězňů, pomáhal skrývat jejich židovský původ, zajišťoval jim jídlo a vytvářel podmínky, které snižovaly nebezpečí, že si jich všimnou příslušníci SS.
Využíval i lsti s údajnou epidemií tyfu, aby zabránil vstupu nacistů do bloku.
Podle Yad Vashem zachránil přibližně 900 chlapců. Další zdroje uvádějí vyšší počty, přesahující tisícovku.
Zkusme si uvědomit, co tato čísla znamenají.
Nešlo o pomoc poskytovanou v bezpečí svobodné země. Nešlo o organizování záchranné akce z pohodlí kanceláře. Kalina byl sám vězněm koncentračního tábora. Každý jeho krok mohl znamenat smrt. Nejen jeho vlastní, ale i lidí, kteří mu pomáhali.
Přesto se rozhodl jednat.
A to je podstata jeho hrdinství.
Nezachraňoval vlastní kariéru, neusiloval o veřejné uznání, nesbíral politické body a nepřemýšlel o tom, jak bude jeho jednání jednou prezentováno v médiích.
Zachraňoval děti, protože věděl, že pokud nic neudělá, čeká je smrt.
Winton má své místo v učebnicích. Proč Kalina zůstává na okraji zájmu?
Nicholas Winton je právem symbolem záchrany židovských dětí. Jeho příběh známe z knih, dokumentů, filmů a školních učebnic.
Oskar Schindler se stal celosvětově známým díky literatuře a filmu.
A Antonín Kalina?
Jeho jméno většina české veřejnosti stále nezná. Jeho příběh se neobjevuje v takové míře ve školním vzdělávání, v médiích ani ve veřejném prostoru.
Čím to je?
Možná je jedním z důvodů skutečnost, že Kalina byl členem komunistické strany. Jeho politické přesvědčení je součástí jeho životopisu a není důvod ho zamlčovat. Ale jakou roli má hrát při hodnocení činu, který vykonal v koncentračním táboře?
Má snad politická příslušnost člověka převážit nad skutečností, že zachránil stovky dětí před smrtí?
Pokud ano, pak bychom měli otevřeně říci, že naše hodnocení historie není založeno pouze na skutečných činech, ale také na politických sympatiích a antipatiích.
A to by bylo velmi smutné zjištění.
Politici si rádi přivlastňují hrdiny, ale méně ochotně se zabývají těmi nepohodlnými
Naše politická reprezentace má zvláštní vztah k historii.
Když se to hodí, politici se dovolávají Masaryka, Beneše, hrdinů protinacistického odboje, obětí komunismu nebo odkazu listopadu 1989. Na slavnostních shromážděních mluví o statečnosti a odpovědnosti. V projevech se předhánějí v ujišťování, že na minulost nesmíme zapomínat.
Jenže historická paměť nemůže být výběrová.
Nemůžeme si z dějin vybírat pouze ty osobnosti, které vyhovují našemu současnému politickému přesvědčení. Nemůžeme jednou rukou oslavovat humanismus a druhou přehlížet člověka, jehož životní příběh je jedním z nejpřesvědčivějších příkladů lidskosti v extrémních podmínkách.
Politici by se měli méně ohánět historickými hodnotami a více se zabývat tím, jak je skutečně naplňujeme.
A prezident republiky by měl vědět, že státní vyznamenání nejsou pouze součástí protokolárního programu 28. října. Jsou také vyjádřením toho, jaké osobnosti a jaké činy chce stát uchovat v paměti dalších generací.
Co vlastně musí člověk udělat, aby si zasloužil nejvyšší státní vyznamenání?
To je otázka, kterou bych rád položil prezidentovi Petru Pavlovi.
V roce 2024 jsem mu poslal návrh na udělení Řádu bílého lva Antonínu Kalinovi. V roce 2025 jsem návrh zopakoval.
Předložil jsem jeho životní příběh, historické souvislosti i důvody, proč považuji jeho ocenění za mimořádně důležité.
Nežádal jsem o ocenění člověka, jehož zásluhy jsou předmětem politické nebo společenské polemiky. Žádal jsem o ocenění člověka, který v podmínkách nacistického koncentračního tábora zachránil stovky dětí.
A přesto se tak nestalo.
Samozřejmě, prezident nemusí vyhovět každému návrhu. To je nesporné. Ale pokud se takové návrhy opakovaně míjejí účinkem, je zcela legitimní ptát se, jaké priority při výběru vyznamenaných prezident uplatňuje.
Prezident Pavel má právo vybrat si vlastní seznam. Neměl by však být překvapen, když se veřejnost ptá, proč na něm některá jména chybějí.
A stejně tak by se nad tím měli zamyslet i politici, kteří každoročně přihlížejí slavnostnímu předávání vyznamenání, pronášejí projevy o hodnotách a následně se vracejí k běžnému politickému provozu.
Kalina už žádné vyznamenání nepotřebuje. Potřebujeme ho my.
Antonín Kalina získal v roce 2012 titul Spravedlivý mezi národy od izraelského památníku Yad Vashem. V roce 2014 mu prezident Miloš Zeman udělil in memoriam Medaili Za zásluhy I. stupně. Jeho rodné město Třebíč mu udělilo čestné občanství a jeho příběh připomínají pamětní místa i historické publikace.
To všechno je důležité.
Ale nejvyšší státní vyznamenání, Řád bílého lva, mu stále udělen nebyl.
A nejde už jen o samotnou medaili.
Kalina je mrtvý od roku 1990. Nemůže si ji převzít, nemůže za ni poděkovat, nemůže se dostavit na Pražský hrad. Jeho osobní život se tím nezmění.
Změnit se ale může naše vlastní historická paměť.
Můžeme dát jasně najevo, že člověk, který zachraňoval děti v koncentračním táboře, patří mezi nejvýznamnější osobnosti našich dějin. Můžeme jeho příběh dostat do škol, učebnic a veřejného prostoru. Můžeme ho připomínat nejen při výročí osvobození koncentračních táborů, ale i při státních svátcích, kdy hovoříme o hodnotách, na nichž má naše republika stát.
A na závěr jedna otázka pro prezidenta i české politiky
Když se každý rok rozhoduje o tom, kdo převezme nejvyšší státní vyznamenání, dokážeme najít prostor pro desítky osobností z různých oblastí života.
Dokážeme ocenit úspěšnou kariéru, vědecký přínos, uměleckou tvorbu, sportovní výsledky i veřejnou angažovanost.
Ale člověk, který v Buchenwaldu zachránil stovky dětí před smrtí, se mezi nositele Řádu bílého lva stále nedostal.
Co ještě musí člověk vykonat, aby se jeho hrdinství stalo dostatečně významným i pro Pražský hrad?
Nechci prezidentovi upírat jeho pravomoc. Nechci zpochybňovat zásluhy letošních oceněných. Nechci ani tvrdit, že existuje jediný správný seznam vyznamenaných.
Chci ale odmítnout představu, že slavnostní ceremoniál a několik vznešených projevů automaticky znamenají, že jsme jako společnost správně ocenili to nejdůležitější.
Prezident může Antonínu Kalinovi Řád bílého lva neudělit. Je to jeho rozhodnutí.
Já mám ale právo říci, že s ním nesouhlasím. A že ho považuji za promarněnou příležitost připomenout jednoho z největších českých hrdinů 20. století.
Protože zatímco někteří lidé získávají státní vyznamenání za to, co během života vybudovali, Antonín Kalina si zaslouží být oceněn za to, co dokázal zachránit.
A to nebylo málo. Byly to lidské životy. Stovky dětských životů.
Možná bychom se měli přestat ptát, proč se na Antonína Kalinu stále nedostalo, a začít se ptát, co vlastně vypovídá o nás, že se na něj stále nedostává.
