Článek
Lidé, už jsme se opravdu pomátli? Opravdu jsme se dostali do situace, kdy budeme z několika sekund televizního záběru vyrábět mezinárodní skandál a důkaz diplomatického selhání? Přesně tak na mě působí článek eXtra.cz, který z přivítání Andreje Babiše s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským na summitu EU dělá „ostudu“ a „trapas“.
Pojďme se na celou situaci podívat bez politických emocí, bez potřeby za každou cenu někoho adorovat a bez nutkání hledat skandál tam, kde se odehrála nanejvýš trochu neobratná společenská situace.
Když odhlédnu od toho, že Andrej Babiš zcela evidentně věnoval pozornost něčemu jinému a příchod Zelenského nezaregistroval včas, jakmile ukrajinského prezidenta zaregistroval, standardním způsobem ho pozdravil a podal mu ruku. Ano, nebylo to tak srdečné jako objetí s některými jinými evropskými politiky. A co má být?
Zelenskyj „vtrhl jako divoká voda“. A co se tedy vlastně stalo?
Zajímavé je, že sám článek eXtra.cz uvádí: „Proto na schůzce nechyběl ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, který do místnosti vtrhl jako divoká voda.“
Ponechme stranou, zda je výraz „vtrhl jako divoká voda“ vhodným novinářským popisem příchodu hlavy státu. Podstatnější je něco jiného: pokud sám článek popisuje Zelenského příchod jako velmi dynamický, neměli bychom při hodnocení celé situace připustit i možnost, že Babiš jednoduše v daném okamžiku sledoval něco jiného a příchod ukrajinského prezidenta nezaregistroval?
To není obhajoba každého Babišova gesta. Je to obyčejný požadavek na férové hodnocení situace.
Z několika sekund záznamu totiž nepoznáme, co přesně Babiš v danou chvíli sledoval, zda věděl, kdo přichází, ani zda bylo jeho jednání záměrné. Můžeme hodnotit, co vidíme, ale neměli bychom automaticky vydávat vlastní domněnky o motivech za prokázaná fakta.
Podání ruky není diplomatická katastrofa
Babiš nejprve zůstal sedět, zatímco Zelenskyj zdravil ostatní účastníky jednání. Následně jej ukrajinský prezident upozornil na svou přítomnost a oba si podali ruku.
Bylo to společensky ideální? Patrně ne. Bylo by reprezentativnější, kdyby Babiš příchozího prezidenta zaregistroval okamžitě, vstal a pozdravil ho? Samozřejmě.
Jenže mezi společenskou neobratností a záměrným diplomatickým ponížením je podstatný rozdíl. Stejně tak je rozdíl mezi podáním ruky a objetím. Jedno je méně vřelé, druhé osobnější. Ani jedno samo o sobě nedokazuje pohrdání, nepřátelství nebo politický konflikt.
Máme snad nějaký protokol, podle kterého musí každý evropský premiér při setkání s ukrajinským prezidentem povinně vstát, usmát se v předepsaném úhlu a obejmout jej tak, aby byl televizní obraz dostatečně působivý? Pokud ano, rád bych jej viděl. Pokud ne, přestaňme předstírat, že běžné lidské gesto je otázkou mezinárodní bezpečnosti.
Proč musí být objetí měřítkem zahraniční politiky?
Článek eXtra.cz staví vedle sebe způsob, jakým Zelenskyj zdravil různé evropské představitele, a zdůrazňuje rozdíl v přivítání Babiše a slovenského premiéra Roberta Fica.
Jenže proč bychom měli měřit kvalitu zahraniční politiky podle délky objetí nebo intenzity úsměvu? Diplomacie není soutěž o nejvřelejší přivítání. Je to především vyjednávání o bezpečnosti, hospodářství, mezinárodních závazcích a konkrétních zájmech státu.
Zelenskyj může mít s některými evropskými představiteli bližší osobní vztahy. S jinými může mít vztahy rezervovanější. Je to přirozené. Stejně tak může mít český premiér odlišný názor na jednotlivé otázky než jeho ukrajinští, němečtí nebo francouzští partneři.
Diplomatický vztah se nepozná podle toho, zda se dva politici obejmou, ale podle toho, co spolu dokážou dohodnout a jaké závazky následně plní.
Samozřejmě můžeme diskutovat o Babišově zahraniční politice, jeho postojích k Ukrajině, vojenské pomoci nebo o tom, jakou strategii by měla Česká republika vůči ruské agresi zaujmout. To jsou legitimní a důležité otázky. Vyvozovat však odpovědi na tyto otázky z několika sekund při přivítání je intelektuálně poněkud chudé.
Kritizujme politiku, nevyrábějme aféry
To samozřejmě neznamená, že má být Andrej Babiš chráněn před kritikou. Je premiérem České republiky a jeho vystupování na mezinárodní scéně podléhá oprávněné veřejné kontrole. Pokud jedná nevhodně, poškozuje české zájmy nebo nedokáže obhájit naše stanoviska, je namístě jej kritizovat.
Jenže kritika musí mít nějakou úroveň. Nemůže být založena na automatickém předpokladu, že každé jeho gesto je důkazem politického selhání. A nemůže se z každé neobratnosti stát důkaz, že Česká republika ztratila respekt v Evropě.
Stejně tak nelze z podání ruky vyvozovat, že Česko nebude přizváno k poválečné obnově Ukrajiny. Taková úvaha by vyžadovala důkazy o konkrétních rozhodnutích, politických vztazích a ekonomických podmínkách. Ne několik sekund videa.
A pokud už chceme srovnávat Babiše s Ficem, dělejme to na základě konkrétních rozhodnutí jejich vlád, postojů k ruské agresi, hlasování a skutečných diplomatických důsledků. Ne podle toho, komu Zelenskyj věnoval objetí a komu pouze podal ruku.
Lidé, opravdu chceme takhle hodnotit politiku?
V době, kdy Evropa řeší válku na Ukrajině, vlastní bezpečnost, energetiku, hospodářskou konkurenceschopnost a budoucnost evropské spolupráce, se máme rozčilovat nad tím, že jeden premiér na několik okamžiků nevěnoval pozornost příchozímu prezidentovi a následně ho pozdravil podáním ruky?
Vážně je tohle měřítko politické gramotnosti? Opravdu už nedokážeme rozlišit mezi skutečným politickým problémem a mediálně vděčným detailem?
Můžeme Babiše kritizovat za jeho konkrétní rozhodnutí, můžeme nesouhlasit s jeho postoji k Ukrajině a můžeme požadovat, aby Česká republika vystupovala důstojně a předvídatelně. Ale měli bychom být schopni přiznat i to, že ne každá nepříjemná fotografie představuje diplomatickou katastrofu.
Z několika sekund videa nelze automaticky vyčíst úmysl, ze způsobu pozdravu nelze spolehlivě určit politické postoje a z podání ruky nelze odvodit budoucí mezinárodní postavení České republiky.
Takže ano, Babiš mohl vstát dříve. Mohl působit pozorněji a reprezentativněji. To je naprosto legitimní výtka. Ale označovat celou situaci za mezinárodní ostudu a stavět na ní příběh o českém ponížení? To už je podle mě především ukázka toho, jak snadno se dnes z banality vyrábí politická aféra.
A možná bychom si měli položit ještě jednu otázku: Kdo tady vlastně dělá z České republiky směšnou zemi, politik, který někoho pozdravil méně srdečně, nebo komentátoři, kteří z obyčejného podání ruky vyrábějí národní tragédii?
