Když se vládní svědomí hledá v písničkářích

Text Petra Míči o Jarku Nohavicovi se tváří jako hudební kritika, ale ve skutečnosti je jen dalším pokusem odvést pozornost od selhání současných vládních stran. Ty už dávno neumí nabídnout obyvatelům nic jiného než moralistní výkřiky, a tak se jejich příznivci s vervou vrhají na náhradní terče: písničkáře, influencery, diskutéry na síti. A když se objeví někdo, kdo nehraje v jejich orchestrionu, vyhlásí na něj kulturní exkomunikaci.

Míčův článek přesně zapadá do této logiky. Nohavica je v něm vykreslen téměř jako geopolitická hrozba – jen proto, že dovolil své nové písni být jednoduchou. Kdyby to nebylo myšleno vážně, byla by to skvělá satira na dnešní stav politické debaty. Bohužel je to míněno smrtelně vážně.

Je fascinující sledovat, jak se z vládního tábora stala skupina moralistických kurátorů kultury. Místo aby řešili ceny energií, nedostupné bydlení, erodující školství nebo fakt, že Česko stagnuje ekonomicky i společensky, servírují veřejnosti lacinou pózu:
„Podívejte, Nohavica udělal rým, který se nám nelíbí. Zaútočme.“

Je to forma politického útěku. Tam, kde vláda selhává, hledá viníka jinde. A kde je to bezpečnější než v kultuře, která se nemůže bránit paragrafem, ale „jen“ písní?

Vypadá to skoro jako nový druh cenzury – ne té státní, ale té společensky povinné. Kdo nezpívá správně, je označen za „temno“.
Jenže to není „boj o hodnoty“. To je panický strach z toho, že lidé slyší i jiné hlasy než ty oficiální.

Míča kritizuje Nohavicu za zjednodušování, ale sám svůj text staví na té nejbanálnější zkratce: kdo není s námi, je s Putinem.

Stačí tři rýmy a je vymalováno. Žádné nuancování, žádná otázka po motivacích, žádný zájem o stav společnosti, který umožňuje, aby se jednoduché texty chytaly. Jen moralistní signál:
„Tady je padouch, tady se semkneme.“

Je zajímavé, že přesně tohle je postup, který se dnes vyčítá populistům – ale když to dělá vládní tábor, je to náhle „obrana demokracie“.

Slyšet, že písnička „zlehčuje Babišovy hříchy“ nebo že „zraňuje oběti Putina“, působí jako parodie politické debaty. Vláda a její podporovatelé nejsou schopni vysvětlit vlastní nekompetenci v oblasti zahraniční politiky, energetiky či obrany, ale zato si troufnou přisuzovat písničkáři zodpovědnost za to, jak veřejnost vnímá realitu.

Jestliže je česká společnost natolik nestabilní, že jejím geopolitickým směrem zatřese jeden ironický rým, pak chyba opravdu není na straně písničkáře.

Spíš to vypovídá o propagandistické slabosti vládního narativu, který nedokáže obstát vedle čtyř slok a jednoho „la la la“.

Míčova nelítostná kritika se nakonec zvrhne v moralizování: Nohavica prý dělí společnost na „my“ a „oni“. Jenže tuto logiku stvořila sama vláda, když si z rozdělovačství udělala základní způsob přežití. Označkovat část společnosti za „dezoláty“ či „temno“ je dnes běžnou praxí jejích podporovatelů – a teď mají tu drzost vyčítat umělci, že tuto realitu pouze zrcadlí.

Není to náhodou tak, že lidé utíkají k jednoduchým písním proto, že od vlády se žádné srozumitelné sdělení už dávno nedozví?

Síla demokracie se nepozná podle toho, jak zostouzí své kritiky, ale podle toho, jak s nimi vede dialog.
Tady žádný dialog neprobíhá. Jen se ukazuje frustrace – ne z Nohavici, ale z toho, že vládní pozice přestává být většinová. Nadáváním na písničkáře se tento problém nevyřeší.

Když Petr Míča píše, že „medaile našla správného majitele“, není to kritika Nohavici – je to zoufalé gesto tábora, který se bojí, že ztrácí monopol na definici dobra a zla.
A tak útočí tam, kde je to nejsnadnější.

Text Petra Míči není kritikou písně. Je to pokus postavit kolem vládního tábora morální hradbu a vyhlásit kulturní karanténu na všechny, kdo si dovolí nepřikyvovat.

Je to projev elitářství, které se tváří jako obrana hodnot, ale ve skutečnosti zakrývá politické selhání.

A pokud má česká demokracie vážně budoucnost, nebude ji zachraňovat ani Míča svými moralitami, ani vláda svými dělicími liniemi, ale schopnost přestat lovit neškodné písničkáře a začít opět mluvit s lidmi, ne o nich.