Sovětská vlajka není hákový kříž. Češi začínají nebezpečně přepisovat historii

V Brně žena vytáhla sovětskou vlajku — a okamžitě se řeší policie, trestní zákoník a údajná propagace komunismu. Člověk by skoro nabyl dojmu, že mávala vlajkou Islámského státu.

Jenže tady se děje něco mnohem nebezpečnějšího než jeden výstup na zastupitelstvu.

V Česku se totiž začíná mazat rozdíl mezi historickým symbolem státu a propagací totalitní ideologie. A to je cesta, která může skončit velmi špatně.

Ano, Sovětský svaz byl diktatura. Ano, komunistický režim má na svědomí obrovské zločiny. Jenže sovětská vlajka nebyla symbolem jedné strany. Byla to oficiální vlajka státu, který porazil nacistické Německo a nesl hlavní tíhu války v Evropě.

To nejsou názory. To jsou historická fakta.

Dnes ale část české společnosti předvádí zvláštní historickou gymnastiku: Rudá armáda nás prý „neosvobodila“, Sovětský svaz byl údajně „stejný jako Hitler“ a sovětská vlajka se pomalu staví na úroveň hákového kříže.

To už není historická debata. To je ideologická hysterie.

Položme si jednoduchou otázku.

Kolik válek vedly Spojené státy?
Kolik civilistů zemřelo ve Vietnamu, Iráku nebo Afghánistánu?
Kolik režimů podporoval Západ po celém světě?

Budeme tedy kriminalizovat americkou vlajku?

Budeme zakazovat britský Union Jack kvůli koloniálním masakrům?
Francouzskou vlajku kvůli Alžírsku?
Tureckou kvůli Arménům?

Samozřejmě že ne.

Protože normální člověk chápe rozdíl mezi symbolem státu a propagací zločinů.

Jen u Sovětského svazu najednou část politiků a aktivistů předstírá, že tento rozdíl neexistuje.

Tohle je zásadní bod, který mnozí záměrně ignorují.

Hákový kříž byl od začátku symbolem ideologie postavené na rasové nenávisti a genocidě. Samotná existence nacistického režimu byla založena na myšlence nadřazenosti jedné rasy nad druhou.

Sovětská vlajka byla státní vlajkou velmoci. Pod ní nebojovali jen komunističtí funkcionáři, ale miliony obyčejných lidí — Rusů, Ukrajinců, Bělorusů, Kazachů i dalších národů — kteří umírali v boji proti nacismu.

Pod tou vlajkou se osvobozovala Osvětim.

Pod tou vlajkou padly statisíce vojáků při osvobozování Československa.

Můžeme nenávidět sovětský režim, ale přepisovat historii jen proto, že se to dnes politicky hodí, je intelektuálně nepoctivé.

Nejděsivější na celé debatě je něco jiného.

Stát začíná rozhodovat, které historické symboly jsou ještě „správné“ a které už ne.

To je strašně nebezpečné.

Protože dnes jde o sovětskou vlajku.
Zítra může jít o jiné symboly, jiné názory nebo jiné historické interpretace.

Demokracie přece nefunguje tak, že policie začne vyšetřovat člověka za historickou vlajku, která se někomu politicky nelíbí.

Trestný má být konkrétní projev nenávisti nebo výzva k potlačování práv. Ne samotná existence historického symbolu.

Jinak bychom mohli rovnou začít zavírat muzea.

Mnoho lidí dnes zoufale potřebuje vidět dějiny černobíle.

Jenže realita je složitější.

Ano, po roce 1948 přišla komunistická diktatura.
Ano, lidé byli zavíráni, popravováni a perzekvováni.

Ale zároveň platí i druhá věc:
bez Sovětského svazu by nacistické Německo pravděpodobně nepadlo tak rychle — a možná vůbec.

Obě tyto věty mohou být pravdivé současně.

Jenže dnešní veřejná debata často připomíná soutěž v ideologické čistotě, kde se historie nepřipomíná, ale přepisuje podle aktuální politické poptávky.

A to nikdy nekončí dobře.

Skutečně sebevědomá demokracie se nebojí historie.
Ani té nepříjemné.

Nepotřebuje kriminalizovat vlajky, aby dokázala, že je demokratická.

Jakmile začne stát rozhodovat, které historické symboly smějí existovat ve veřejném prostoru a které ne, přestáváme být svobodnou společností a začínáme se pohybovat na velmi tenkém ledě.

A možná je paradoxní, že právě lidé, kteří nejvíc varují před totalitou, dnes nejhlasitěji volají po zákazech symbolů a „správném“ výkladu dějin.