Článek
Proč je případ Filipa Turka méně nebezpečný než způsob, jakým se s ním dnes zachází
Text Petra Míči o Filipu Turkovi není politická analýza. Je to názorový text, který si bere na pomoc morální rozhořčení jako hlavní argumentační nástroj. A právě to je na něm nejproblematičtější.
Filip Turek je v něm spíš prostředek než téma. Prostředek, na kterém se demonstruje, kdo je „přijatelný“ a kdo „nepřijatelný“ v dnešní politice.
Skutečným hrdinou textu je prezident Petr Pavel jako údajný ochránce hodnot, pravdy a ústavního řádu. A skutečným poselstvím je, že existují správní lidé se správnými názory — a ti ostatní by měli být vytlačeni na okraj.
To není politická debata. To je hodnotová selekce.
Petr Míča jako autor morálního rámce
Míčův text nepředkládá alternativy, neklade otázky, nezkoumá hranice pravomocí. Nabízí rámec: Pavel = rozum, stabilita, hodnoty. Turek = chaos, hysterie, nebezpečí.
A tento rámec pak vydává za samozřejmost.
To je legitimní postoj. Ale není to neutrální popis reality. Je to politický akt. A jako každý politický akt by měl snést kritiku.
Prezident není mravnostní autorita národa
Prezident Petr Pavel se ve svých vyjádřeních staví do role ochránce „ústavního hodnotového řádu“. Jenže ústava není hodnotový manuál a prezident není morální cenzor.
Ústava neurčuje správné geopolitické názory.
Neurčuje tón veřejné debaty.
Neurčuje, kdo je dostatečně „loajální“.
Určuje pravidla hry.
Ve chvíli, kdy se prezident začne opírat o vágní hodnotové pojmy jako filtr politické legitimity, překračuje roli arbitra a vstupuje do role ideového strážce. A to je přesně ten posun, který by měl vyvolávat otázky — ne automatický potlesk.
Ukrajina jako zbraň, ne jako problém
Jedním z nejsilnějších nástrojů současné morální politiky je Ukrajina. Slouží jako test správnosti. Jako morální rentgen. Jako důkazní materiál: kdo neříká správné věty, je podezřelý.
Jenže válka na Ukrajině není komiks. Není to příběh o černém padouchovi a bílém hrdinovi. Je to důsledek tří dekád selhání, rozšiřování, ignorování, provokací, porušených slibů a geopolitického hazardu.
- V 90. letech Západ slíbil, že NATO nepůjde na východ — a šel.
- V roce 2008 slíbil Ukrajině členství — bez schopnosti ji chránit.
- V roce 2014 podporoval změnu režimu — bez plánu, co dál.
- Minsk nechal vyhnít.
- Varování ignoroval.
Rusko nese odpovědnost za invazi. Ano.
Ale Západ nese odpovědnost za to, že konflikt systematicky připravoval.
Tvrdí-li dnes někdo, že toto říct je propaganda, pak už nehájí pravdu. Hájí narativ.
A prezident, který se stylizuje do role hodnotového arbitra, by měl být první, kdo tuto hranici respektuje. Ne ten, kdo ji posouvá.
Největší problém není Turek. Je to precedent.
Filip Turek je možná nešikovný politik. Možná špatný kandidát na ministra. Možná jen provokatér.
Ale není ohrožením demokracie.
Ohrožením demokracie je situace, kdy se o tom, kdo do ní smí vstoupit, nerozhoduje podle pravidel, ale podle morálního posudku moci — a kdy média místo kontroly této moci fungují jako její kazatelé.
Prezident, který se staví nad politický konflikt jako morální instance.
Novinář, který tuto roli nekriticky legitimizuje.
A společnost, která si na to začne zvykat.
Tohle není obrana demokracie. To je její tichá přestavba.
Závěr
Turek možná nemá být ministrem.
Ale způsob, jakým se dnes vytváří morální překážka místo politické debaty, je nebezpečný.
Protože dnes je to Turek.
Zítra to může být kdokoli jiný.
A demokracie, ve které se legitimita odvozuje od „správnosti“ a ne od pravidel, už není demokracií, ale hodnotovou hierarchií.
A ta nikdy nekončí dobře.
