Budíček. Vsadit vše na jednu kartu se v současném světě může krutě vymstít

Česko a celý svět prochází nejbrutálnější transformací za poslední dekády. Ukazuje se, že starý svět skončil, a nový ještě nebyl vytvořen. Je to jako matematická rovnice s mnoha neznámými a proměnnými. Když vyřešíme jednu část, okamžitě se objeví nový problém. A často zjistíme, že jsme chybu udělali hned na začátku. Postavili jsme špatné základy na základě špatné úvahy. Nedívali jsme se do budoucnosti, ale použili jsme staré vzorce na nový svět.

Přestože úvod zní filozoficky, je to čistě pragmatické. Tedy to, čemu rozumí manažeři zvyklí na excelové tabulky. Aby to pochopil opravdu, každý: Zákaz Mythosu je dalším „proplesknutím“ Evropy, že se konečně má v technologiích spoléhat sama na sebe. A nejen v technologiích. Konstatování jsem si vypůjčil z komentáře na webu Lupa.cz, který se technologiím a internetu věnuje už od roku 1997 a tento web byl de facto studijním materiálem každého, kdo chtěl na přelomu milénia porozumět světu internetu.

Vidím kolem sebe mnoho projektů, které se tváří jako transformační, přitom jsou v dnešní době stavěny podle zastaralého vzorce. Česko je zemí, která nepatří mezi lídry v zavádění opravdových novinek. Spíše tu vyčkáváme, handrkujeme se, kritizujeme ty, kteří vznáší varovné apely. Cíl je často stejný: udržet v systému status quo a tvářit se, že modernizujeme.

Jenže přelom 20. a 30. let 21. století je brutálnější v tom, že my nevíme, kam míříme a co je cílem. Proto veškeré plánování podle starých vzorců je de facto špatné. My musíme zvolit strategii adaptability a rozvržení rizika. Nic nevsázet na jednu kartu.

To je něco, co je z pohledu dnešní generace lidí, kterým je 50 let a více, nepředstavitelného. A často si to nechtějí uvědomit. Chtějí žít v dosavadním světě formovaném po roce 1990. Jenže tato generace X a Baby Boomers se dostala do stejné pozice, jako byli padesátníci a šedesátníci na přelomu 80. a 90. let.

Není to nic zvláštního, je to přirozené. Jen dnes technologický pokrok je tak překotný, že už mu přestávají rozumět i ti, kteří se IT technologiím věnují každý den. Dostali jsme se do stavu, kdy to, co se odehrálo před měsícem, je jako kdyby to bylo před dvěma lety.

Noční můra každého makroekonoma i politika s ekonomickým vzděláním je pohled na vývoj státního rozpočtu a na demografickou křivku společnosti. Pokud se podíváme na situaci v Německu a ve Francii, a na kroky, které činí americký prezident Donald Trump, dokážeme vysledovat dva protichůdné trendy.

Zatímco Francie s Německem tlačí Green Deal, protože už je to z jejich pohledu rozjetý vlak, USA postaví nové uhelné elektrárny. Jenže mezitím buduje technologický sektor navázaný na robotiku a AI.

Trump chce Americe zajistit levné energie, zachovat zaměstnanost ve státech, které jsou na těžbě uhlí strukturálně navázané - a zároveň USA se mají stát technologickým lídrem v souboji s Čínou i Evropskou unií.

EU naopak má drahé energie, tedy vstupy. A zároveň si odsouhlasila Green Deal, což i přes ústupky je stejně rozjetý vlak - a i čeští politici by to měli veřejnosti přiznat. Taktika držení lidí v nevědomosti může způsobit ještě větší šok, který může politicky destabilizovat i současnou vládu. Ta totiž v osobě Andreje Babiše mistrně ovládá marketing a PR, jenže marketéři nějak zapomněli pracovat s edukací veřejnosti.

Nevypadá to ani na chybu premiéra, ale spíše na jeho marketingový tým, který sice pracuje s náladami veřejnosti na základě interních průzkumů, ale už nedefinuje to podstatné - kam jako Česko chceme dojít. Marketingové oddělení nemůže v současnosti fungovat jako izolovaná bublina, která sice ovládá řemeslo, ale už bez vazby na okolní společnost.

Systém vertikálního řízení se totiž v současném světě ukazuje jako riziko. Naopak by společnost se měla vracet k horizontálnímu řízení, které umí eliminovat rizika čekání na příkaz shora.

Jak v současném turbulentním světě vypadá vertikální řízení - a ne vždy to dopadne podle představ - si ukážeme na dvou příkladech. Jeden je z Německa, druhý máme v Česku.

Vláda bývalé kancléřky Angely Merkelové přemýšlela zhruba takto: Zatímco spolkové země na západě jsou stabilizované a mají zkušenosti se strukturálními proměnami průmyslu v 60. a 70. letech 20. století a zkušenost s proměnou Bavorska z agrárního na agrárně-hitech stát, východní Německo bylo strukturálně postiženým regionem (ekvivalent k Ústeckému kraji).

Původní těžký průmysl se zhroutil, do problémů se dostalo Sasko-Anhaltsko (trojúhelník Halle - Bitterfeld - Magdeburg), Sasko (Horní Lužice, Lipsko, Chemnitz) a Braniborsko (Dolní Lužice).

Právě do Saska-Anhaltska mířily investice na tvorbu klastrů do vývoje a výroby produktů pro obnovitelné energie, následně do Saska a Braniborska investice na výrobu elektromobilů. Když bylo zřejmé, že nové technologie potřebují čipy, díky existenci kvalifikované pracovní síly v oborech jako mikroelektronika v okolí Drážďan, bylo rozhodnuto, že investice TSMC zamíří právě tam.

Tady je největší evropský klastr mikroelektroniky a IKT, který se nachází v německém Sasku, s centrem v Drážďanech. Sdružuje více než 700 členů, včetně gigantů jako Bosch, GlobalFoundries, Infineon a od roku 2027 také TSMC. Tvoří tak hlavní pilíř evropského polovodičového průmyslu, kde se vyrábí přibližně každý třetí čip v Evropě.

Abychom pochopili kontext. TSMC je první evropskou továrnou tchajwanského giganta TSMC (Taiwan Semiconductor Manufacturing Company), která vzniká v Drážďanech. Tento největší smluvní výrobce čipů na světě buduje závod v hodnotě přesahující 10 miliard eur společně s partnery, kterými jsou společnosti Bosch, Infineon a NXP.

Obdobná investice, ale americké firmy Intel, měla vzniknout v Magdeburgu. Avšak to se nakonec nestalo. Proč?

Společnost Intel definitivně zrušila výstavbu plánované továrny na čipy v německém Magdeburgu z důvodu masivních finančních ztrát, poklesu poptávky a snahy o masivní úspory. Původně ohlášený projekt v hodnotě 30 miliard eur (cca 750 miliard Kč) se stal pro firmu neudržitelným. Firma zaspala nástup umělé inteligence a na trhu čelila silné konkurenci. Namísto investic v Evropě (byla zrušena i továrna v Polsku) se Intel rozhodl soustředit své zbývající kapitálové výdaje na expanzi na domácím trhu v USA.

Zrušení továrny Intelu v Magdeburgu (a souvisejícího závodu v Polsku) v červenci 2025 zasadilo tvrdou ránu evropským ambicím na čipovou soběstačnost. Evropa nadále zůstává závislá na asijských dodavatelích (zejména TSMC na Taiwanu) v oblasti nejpokročilejších procesorů pro servery a datová centra, vývoj umělé inteligence (AI), superpočítače a armádní systémy.

Intel měl jako jediný v Evropě masivně vyrábět tyto špičkové čipy. Ostatní evropské projekty se soustředí na sice kritické, ale technologicky starší typy polovodičů.

Evropský čipový ekosystém se po odchodu Intelu přeorientoval na to, co umí nejlépe – dodávky pro automobilový průmysl (automotive) a průmyslovou automatizaci. Na rozdíl od Intelu nebude TSMC v Německu vyrábět čipy pro nejnovější smartphony či AI, ale robustní mikročipy o velikosti 12–28 nm optimalizované právě pro evropské automobilky a průmyslové stroje.

Pojďme do Česka na Valašsko. Výběr Rožnova pod Radhoštěm pro obří investici Onsemi nebyl náhodný. Valašsko totiž disponuje unikátní kombinací historického dědictví, hotové infrastruktury a špičkového know-how, kterou americká korporace nemohla jinde v Evropě snadno replikovat.

Rožnov pod Radhoštěm má s mikroelektronikou zkušenosti už od roku 1949, kdy zde vznikl národní podnik Tesla Rožnov. V průběhu druhé poloviny 20. století se z města stalo centrum elektrotechnického průmyslu celého Československa, kde se vyráběly televizní obrazovky, integrované obvody a samotný křemík. Na tuto tradici pak navázaly nástupnické firmy Terosil a Tesla Sezam, které v roce 2003 Onsemi plně odkoupilo. Valašsko tak mělo v rukávu více než 70 let zkušeností s polovodiči.

Zastavme se u vyjednávacího procesu. O definitivním výběru České republiky pro tuto obří investici rozhodlo vedení americké korporace Onsemi dne 19. června 2024. Onsemi se pro Česko rozhodlo pod podmínkou, že stát poskytne finanční podporu. Tento finální schvalovací proces pak v listopadu 2025 definitivně potvrdila Evropská komise, čímž státní pobídku ve výši cca 12 miliard korun definitivně posvětila.

Mezitím Onsemi v Rožnově pod Radhoštěm prošel vlnou propouštění. Nejedná se však o krach projektu, ale o reakci na globální útlum trhu doprovázenou modernizací továrny.

Na tomto příkladu vidíme, že dlouho plánované projekty při spuštění musí často projít novou vlnou transformace, neboť okolní trh se mění dynamicky. Vyžadují často neustálé investice, které plynou i z veřejných peněz formou pobídek a dotací.

Z pohledu makroekenomie stát tyto investice podporuje, avšak pokud dojde k rozhodnutí v globální centrále třeba v USA o omezení či uzavření závodu v Evropě, nikdo s tím nic neudělá. Tím se obloukem dostáváme na začátek tohoto textu, k zákazu Mythosu.

Přestože tato investice na Vlašsku není vertikálním řízením z pohledu manažerského termínu pro způsob vedení z vrchu dolů, je ukázkovým příkladem vertikální integrace, což je ekonomický a výrobní termín. Vertikální integrace znamená, že firma v rámci jednoho podniku (nebo jednoho areálu) propojí celý dodavatelský a výrobní řetězec od surového materiálu až po hotový produkt.

To je model Andreje Babiše a jeho manažerů, ze kterých se občas stanou i politici. Mají pak tendenci to aplikovat i ve veřejné a státní správě či na krajském úřadě. Typickým představitelem je hejtman Richard Brabec z ANO.

Onsemi v Rožnově pod Radhoštěm se díky tomu stane jedním z mála míst na světě, kde zákazník (např. automobilka BMW nebo Škoda) zadá poptávku a z jedné jediné továrny dostane kompletní hotový produkt, aniž by se materiál musel složitě převážet mezi kontinenty.

To platí v průmyslové výrobě a Onsemi se liší tímto přístupem od Intelu či TSMC. A díky tomu mohou být v severočeské zóně Triangle u Žatce samostatné firmy, které budou fungovat jako subdodavatel pro drážďanskou TSMC.

Pokud bychom princip vertikální integrace (tedy propojení celého řetězce pod jednu střechu, jak to dělá Onsemi) přenesli do politiky a správy kraje, mluvíme o snaze kraje dělat si vše svépomocí a vlastnit celý řetězec veřejných služeb a služeb, které mají být z podstaty soukromé, tedy komerční.

V krajské politice je tento model vhodný jen částečně. Má své obrovské výhody v krizových oblastech, ale v jiných sférách je extrémně drahý a neefektivní.

V oblastech, kde stát nebo kraj musí garantovat bezpečnost a stabilitu, je bezpečnější mít celý řetězec pod kontrolou. Je to krajské zdravotnictví, krajská doprava, krajské sociální služby.

Pokud by se kraj pokusil „vertikálně integrovat“ úplně všechno, narazí na tvrdou realitu. Vidíme to u Destinačních agentur zřizovaných Ústeckým krajem. Nejkřiklavější příklad je „destinačka České středohoří“ (1).

Pokud se podíváme na vývoj v posledních dvou letech a na veřejné rozpočty - tedy, kolik peněz z rozpočtu Ústeckého kraje, měst Litoměřic a Ústí nad Labem (ovládané ANO) bylo „investováno“ do „destinačky České středohoří“, podíváme se na personální politiku - vidíme ukázku systémového selhání.

Vertikální integrace totiž nefunguje v oborech jako je marketing, stavebnictví, infrastruktura, IT, odpadové hospodářství - a lze pokračovat.

Když kraj vše vlastní, chybí motivace ke zlepšování služeb a inovacím. Soukromé firmy často dokážou specifické služby dodat levněji a moderněji. Vlastnit celý řetězec znamená obrovské fixní náklady na platy a údržbu majetku, což může v době ekonomického poklesu krajský rozpočet zruinovat.

V krajské politice funguje nejlépe hybridní model. Kraj by měl fungovat jako vertikálně integrovaný (Onsemi) v kritické infrastruktuře, kde jde o zdraví a bezpečí občanů. Ve zbytku agendy by měl fungovat spíše jako „Intel/TSMC“ – tedy jako zadavatel, který si na trhu vybírá ty nejlepší a nejefektivnější dodavatele.

V případě strukturálně postiženého a sociálně i geograficky komplikovaného regionu, jako je Ústecký kraj, je přenos pravomocí na mikroregiony (svazky obcí) podle tohoto modelu velmi vhodnou strategií, ale pouze pro specifické typy agend.

Pokud bychom pokračovali v příměru s Onsemi, přenesení pravomocí dolů znamená rozbití jednoho obřího „monolitu“ (kraje) na menší, specializované a flexibilní buňky (mikroregiony), které lépe reagují na lokální potřeby.

Proč je decentralizace na mikroregiony v Ústeckém kraji logická?

Ústecký kraj nemá jedno přirozené centrum. Problémy Šluknovska (sociální napětí, odlehlost) jsou zcela jiné než problémy Mostecka (transformace po těžbě uhlí) nebo Litoměřicka (zemědělství, blízkost Prahy). Krajský úřad z Ústí nad Labem nedokáže efektivně řídit detaily v takto odlišných mikroregionech.

Mikroregiony (např. Podřepsko, Šluknovsko) přesně vědí, kde chybí lékař, kam je potřeba zavést autobusový spoj nebo které sociální služby jsou v dané obci nejvíce přetížené. Mají k občanům blíž než krajský aparát.

Malé obce v Ústeckém kraji si nemohou dovolit platit vlastní IT specialisty, právníky nebo projektové manažery pro evropské dotace. Spojením do mikroregionu si tito starostové mohou „najmout“ jednoho experta, kterého sdílejí.

Které pravomoci je vhodné přenést dolů?

Lokální svazky obcí dokážou lépe adresovat specifické sociální problémy (např. vyloučené lokality na Mostecku či Chomutovsku) a zřizovat terénní služby na míru.

Cestovní ruch a mikro-infrastruktura je doména mikroregionů. Cyklostezky, lokální turismus (např. České Švýcarsko nebo České středohoří) a propojování památek fungují na úrovni mikroregionů skvěle, nepotřebují k tomu krajskou destinační agenturu.

Odpadové hospodářství a komunitní energetika je rovněž doménou mikroregionů. Společné obecní kompostárny, třídicí linky nebo sdílení energie ze solárních střech mezi sousedními vesnicemi je trend v západní Evropě.

Už v 90. letech na tomto principu vznikl Mikroregion Porta Bohemica, kde jsou členy obce jako Kamýk, Malé Žernoseky, Velké Žernoseky, Libochovany, Hlinná, Tlučeň, Miřejovice, Malíč, Michalovice, Mlékojedy, Trnovany, Lhotka nad Labem, Prackovice nad Labem a dokonce i Libotenice. Starosta Malých Žernosek Petr Liška (STAN) v podcastu Stavař na cestách vysvětluje princip mikroregionů.

Podobně jako Onsemi nemůže nechat každou dílnu vyrábět si vlastní wafery bez centrálního plánu, ani Ústecký kraj nemůže předat mikroregionům strategickou agendu.

Mezi ní patří páteřní doprava a velké investice. Koordinaci vlaků, stavbu obchvatů měst a napojení na dálnice (D8, D7) musí řídit kraj centrálně, jinak by vznikl dopravní chaos.

Miliardy z evropských fondů na obnovu krajiny po těžbě a podporu nových průmyslových odvětví vyžadují silné, centrální politické vyjednávání s Prahou a Bruselem. Mikroregiony by se o tyto peníze pouze pohádaly.

Specializované zdravotnictví musí zůstat státní. Krajská síť nemocnic (Krajská zdravotní, a.s.) musí být řízena jako jeden velký vertikální celek, aby se udržela finančně nad vodou a zajistila specializovaná centra (onkologie, trauma) pro celý kraj.

Městská nemocnice v Litoměřicích zůstala mimo soukromý sektor a začlenění pod Krajskou zdravotní bylo logickým krokem. Původně to ale nebyl plán. Vyplynulo to až z litoměřického místního referenda v roce 2019. A byl to také leitmotiv sdružení nezávislých kandidátů, kteří utvořili po komunálních volbách v roce 2021 koalici s ANO. Tato koalice v Litoměřicích ale mylně rozhodla o založení „nové destinačky“. Jak jsme si vysvětlili, v marketingu nefunguje to, co ve zdravotnictví.

To samé už dříve udělal kraj pod vedením bývalého hejtmana Oldřicha Bubenička s krajskou dopravou. Vlastní autobusový dopravce je v kraji od roku 2016. Zde to ale mělo smysl.

Richard Brabec jako hejtman Ústeckého kraje ale dělá systémovou chybu. Kvůli zdravotnictví a podle investorů typu Onsemi a pod tíhou transformace Mostecka a Chomutovska, kde je navíc jádro voličů ANO, je pod jeho rozlišovací schopnost celý obor inovací včetně AI, marketingu, vzdělávání, životního stylu (vibe) mladé generace a mileniálů.

To jsou proměnné, které Richard Brabec přestává vnímat, neboť jsou to nové dynamické obory pod silným vlivem nové generace Z. Je to nová digitální ekonomika. Pokud bychom to chtěli ilustrovat na rodinných vazbách, muž okolo 60 let už je většinou dědečkem. A vztah mezi dědou a vnoučetem je tradičně velmi komplikovaný. Děda je obvykle symbolem starého světa, zatímco vnouče je symbolem nového nastupujícího světa.

Generace Z a generace Alfa do celého plánovacího procesu vnáší nové proměnné, které vznikají za pochodu. Jsou to potřeby těchto generací, které se radikálně mění od narativu 90. let a přelomu milénia.

Tito mladí lidé nechtějí žít jako jejich prarodiče a rodiče, což je přirozené. Představme si to jako svět, ve kterém žila generace narozená v roce 1866 a řídila svět v roce 1926. Děsivá představa, co? Tehdejší meziválečná generace získala označení jako Ztracená generace. Chceme takovou budoucnost pro naše děti a vnoučata?

Další zdroje: https://litomericky.denik.cz/zpravy_region/destinacni-spolecnost-ceske-stredohori-reditel-novak-odstoupil-20260603.html