Proč by se na Ústecku měli od jihomoravského hejtmana Grolicha učit?

Zatímco sociologové, ekonomové a vizionáři varují před deindustrializací, kolapsem energeticky náročného průmyslu nebo technologickou smrtí automotive subdodavatelů, politická reprezentace Ústeckého kraje věnuje obrovské množství energie, tiskových zpráv a peněz daňových poplatníků tomu, zda bude o víkendu po kolejích pod Krušnými horami jezdit turistický motoráček.

Kozí dráha (trať z Děčína přes Telnici a Krupku do Oldřichova u Duchcova/Oseka) je v tomto ohledu naprosto dokonalým symbolem. Proč se politici raději věnují „Kozí dráze“ než transformaci průmyslu?

Důvodů, proč radní Jan Růžička (KDU-ČSL / koalice s ODS na Ústeckém kraji) a další krajští politici tak vášnivě řeší zprovoznění lokálky, je několik. Především je to politicky snadné a levné, zejména na sliby.

Zachránit chemičku před drahým plynem, reformovat školství na Ústecku nebo přitáhnout do Krupky vývojové centrum polovodičů vyžaduje obří strukturální reformy, stovky miliard korun, shodu s vládou v Praze i centrálami korporací v Tokiu či Mnichově. Výsledek je nejistý a bude vidět za 15 let. Oproti tomu nechat projet nostalgický vlak s dechovkou a pivem pro voliče zvládnete za jedno volební období a fotky na Facebooku vypadají skvěle hned.

Kozí dráha má silnou nostalgickou hodnotu. Místní spolky, šotouši (železniční nadšenci) a část veřejnosti ji vnímají jako historické dědictví. Boj za její obnovu proti „zlé“ Správě železnic, která ji léta nechtěla opravit, se politicky skvěle prodává jako obrana zájmů obyčejných lidí z podhůří.

Jenže právě v tomto regionu Ústeckého kraje je „turismus“ iluzorní spása.

V Ústeckém kraji dlouhodobě přežívá mýtus, že až skončí těžký průmysl a těžba uhlí, region zachrání cestovní ruch. Kozí dráha je prezentována jako klíčová turistická tepna Krušnohoří. Jenže realita je taková, že turisté na víkendových výletech ekonomiku kraje nespasí. Neutratí zde tolik peněz, aby to nahradilo dobře placená místa v průmyslu.

A představa, že v okolí Moldavy, Horní Krupky, Fojtovic či Cínovce developeři postaví hotelové komplexy s wellness centry je natolik iluzorní, že ten samý Růžička by se zřejmě postavil na stranu odpůrců případné této vize. Která by ale jako jediná dokázala generovat peníze, i když tohle už je dávno na druhé straně česko-německé hranice v okolí Altenbergu. Takže bohatí Němci ze severu a západu, kteří přijedou na dovolenou do Krušných hor, peníze nechají v Německu - a jen na pár hodin přejdou hranici, aby se podívali na Komáří vížku či do historické (i když ospalé a bez služeb) části Krupky, protože je to součást UNESCO. Nakonec čeští pracovníci z pohraničí tak raději uklízejí pokoje hned „za čárou“ a ještě k tomu mají Kindergeld, o čemž si český zaměstnanec může nechat jen zdát.

Podívejme se na krutý kontrast reality.

Když si ty dva světy postavíme vedle sebe, ukazuje to hlubokou disproporci v prioritách. Zatímco politici slavnostně stříhají pásky na opravených úsecích Kozí dráhy, mluví o „rozvoji mikroregionů“ a lákají na cykloturistiku - o  pár kilometrů dál, v průmyslové zóně v Krupce, manažeři v tichosti počítají, kolik let ještě vydrží výroba v režimu subdodavatel pro německé továrny. Protože v kraji chybí kvalifikovaní technici a levná energie.

Tento přístup je přesně tím důvodem, proč se nedaří nastartovat „druhou transformaci“. Dokud budou krajští i celostátní politici investovat svůj čas a energii do řešení nostalgických lokálek a drobných kosmetických projektů, místo aby tvrdě vyjednávali s investory, univerzitami a evropskými fondy o technologické budoucnosti regionu, bude sever Čech dál plíživě chudnout. Kozí dráha sice bude jezdit, ale lidé, kteří by v ní seděli, už možná nebudou mít v regionu z čeho žít.

O to víc je to zarážející, že Jan Růžička je představitelem ODS a KDU-ČSL, která by to měla mít v popisu práce. Tyto strany si v Ústeckém kraji do svého čela ale postavili spíše správce, než vizionáře. A na celostátní úrovni podobnou roli hraje Martin Kupka z ODS (proto preference této strany nerostou), zatímco Jan Grolich z KDU-ČSL tak na severu Čech těžko hledá parťáky pro svoji vizi nových lidovců, aby mohl realizovat model z jihu Moravy. Proto Martin Kuba všechny obešel (po odchodu z ODS) a základy hnutí Naše Česko staví se zcela jiným typem lidí než je Růžička.

A to je ta realita, kterou nikdo nechce slyšet.

Než si vysvětlíme, co se odehrává v zákulisí, ukážeme si, jak to funguje v Jihomoravském kraji.

Hejtman Jihomoravského kraje Jan Grolich (KDU-ČSL) k řízení kraje a jeho ekonomické budoucnosti přistupuje zcela odlišně.

Zatímco přístup politiků na severu Čech často reprezentuje starou politickou školu (zaměření na udržení statusu quo, těžký průmysl, montovny a symbolické, líbivé projekty typu Kozí dráhy), Grolich v Brně a na jižní Moravě těží z úplně jiného nastavení mysli i regionálního ekosystému.

Jihomoravský kraj už druhou transformaci dávno žije.

Jižní Morava si prošla brutálním útlumem těžkého průmyslu a tradičního textilnictví už v 90. letech. A třeba Zetor stahuje výrobu traktorů z Brna do Asie letos, ale pro jižní Moravu i krajské město to v roce 2026 nebude tak fatální. Proč?

Místo toho, aby politici tehdy vsadili pouze na montovny a logistiku podél dálnic, udělali klíčové strategické rozhodnutí: Vytvořili partnerství mezi krajem, městem Brnem, univerzitami a soukromým sektorem.

Výsledkem byl vznik institucí jako JIC (Jihomoravské inovační centrum), které vybudovalo mimořádně úspěšné startupové prostředí.

Zatímco v Ústí nad Labem politici teprve začínají chápat, k čemu je užitečné mít v kraji univerzitu, Grolichův kraj systematicky podporuje výzkum, vývoj a high-tech obory (od elektronové mikroskopie, kde je Brno světovou špičkou, po kyberbezpečnost a kosmický průmysl).

Marketing moderní budoucnosti vs. nostalgie. Totální rozdíl je ve starém marketingu Ústeckého kraje a jeho politiků ve srovnání s tím, co se odehrává na jižní Moravě.

Jan Grolich je známý svým velmi moderním a přímočarým marketingem na sociálních sítích. Svou komunikaci nestaví na nostalgickém vzpomínání, jak bylo dříve lépe, ale prezentuje jižní Moravu jako dynamický, inovativní a evropský region.

V Ústeckém kraji politici bodují u unavených seniorů a konzervativní Gen X tématy typu „zachráníme lokálku“ nebo „zabráníme zdražování“. Grolich cílí na aktivní lidi, podnikatele a mladou generaci (Gen Y a Z). Prezentuje projekty, které posouvají kvalitu života, digitalizaci a vzdělávání dopředu. Místo „přežívání“ prodává „úspěch a inovace“.

Naopak v Ústeckém kraji je jakýkoliv počin moderního marketingu negován, neboť si tamní elity dosud nevšimli proměny mediálního a marketingového světa. Přestože žijeme ve světě, kde marketing je číslo jedna každé novinky či procesu změny.

A tak místo narativu: Pod Krušnými horami chceme vybudovat kombinaci vlaku a vlakotramvaje, jako mají na druhé straně Krušných hor hned za Chomutovem či Krupkou, vytvoříme aglomeraci Ústí nad Labem - Teplice - Děčín a vybudujeme smart mobility ekosystém; krajský radní Jan Růžička se poradí s kolegy a dopravními experty, co dál (jak uvedl v jednom z komentářů na svém osobním Facebooku). A to až poté, co obdržel od ministra Bednárika dopis se zamítavým stanoviskem.

Tady už je vidět chyba hned na začátku procesu. Takový dopis zaměstnal úředníky na krajském úřadě i ministerstvu dopravy a na Správě železnic. Když se zamyslíme nad tou absurditou, promarněným časem všech zainteresovaných, obnažuje to dokonale smutnou realitu politické reprezentace na severu Čech.

Místo, aby Ústecký kraj s primátory Ústí, Teplic a Děčína a starosty menších měst jako Chabařovice či Krupka si nejprve vydefinoval, jak má Severní trojúhelník vypadat a jaký mít účel, místo toho se vytvoří politický a mediální tlak na ministra dopravy za SPD (ideový a politický protivník). Jan Růžička sice hraje hru, kdy do popředí nestaví narativ Bednárik = SPD, ale neopomněl ministra vykreslit na sociálních sítích a v médiích jako toho, který brání rozvoji - v retro stylu - Kozí dráze.

Dívejme se ale na to pohledem ministra dopravy. Pokud Bednárik řeší dostavbu dálnic a zahájení výstavby vysokorychlostní trati, tak Kozí dráha, pokud není představena jako hi-tech dopravní projekt typu vlakotramvaj (například od AŽD) pro „druhou ekonomickou transformaci“ či jako dopravní by-pass právě k vysokorychlostní trati, je v očích ministra i komise zbytný projekt. Řešením je podobné trati převádět do soukromých rukou typu Švestková dráha na Litoměřicku.

Jan Růžička se prezentuje jako ekonom ovládající excelové tabulky. Z pohledu voliče je to neatraktivní téma. A tak hledá nějaké vizionářské projekty. Mezi ně by mělo patřit aktivní řešení školství jako priority číslo jedna.

Jenže to je v gesci ANO, reprezentované náměstkyní hejtmana Jindry Zalabákové. Ta má generačně blíže k hejtmanovi Richardu Brabcovi, který je už spíše ve věku dědy. Zatímco Růžička jako mileniál by měl mít eminentní zájem o zcela jiné školství, než je v současnosti v Ústeckém kraji nastaveno - tak Grolich a jeho koalice pochopili, že bez reformy školství žádná ekonomická transformace neproběhne. Jihomoravský kraj se proto stal lídrem v proměně středního školství.

Ústecký kraj má dlouhodobě nejnižší podíl dětí odcházejících na maturitní obory a vysoké školy a krajská reprezentace to řeší jen velmi pomalu. Jihomoravský kraj pod Grolichovým vedením naopak aktivně navyšuje kapacity všeobecného vzdělávání (gymnázií a lyceí) na úkor zastaralých učňovských oborů bez maturity. Grolich otevřeně říká, že dnešní svět nepotřebuje patnáctileté děti úzce specializované na jeden stroj, který za pět let nahradí robot, ale lidi flexibilní a schopné se dále učit.

Samozřejmě, Jan Grolich to má v mnohém jednodušší. Jihomoravský kraj má silné univerzitní centrum (Masarykova univerzita, VUT), nemá tak hluboké strukturální rány jako severní Čechy po divoké těžbě a sociálně vyloučené lokality tam nejsou tak masivním problémem.

Přesto je jeho přístup důkazem, že když krajský politik pochopí principy moderní ekonomiky, přestane se bát reforem a začne investovat do lidí a  jejich vzdělání, region může prosperovat bez ohledu na to, jak unavený je zbytek republiky. Grolich nečeká na to, až mu stát zachrání montovny – staví region, který si své finální produkty vyvine a prodá sám.

A to je to, co Česko nutně potřebuje. Jan Růžička jako ekonom by měl vědět (a snad si je toho vědom), že existuje jednoduchá rovnice: nejvyšší přidaná hodnota je výzkum a vývoj (na tom byla postavena existence Spolchemie za Rakouska-Uherska i socialismu v Ústí nad Labem nebo Setuza - Schichtovy závody na ústeckém Střekově a legendární mýdlo s jelenem). Tyto firmy dokázaly v Ústí nad Labem nejen vyvinout výrobky a naplánovat reklamní kampaně, dokázaly je i vyrobit a prodat v masovém měřítku. Utvořily ucelený řetězec finálního výrobku s přidanou hodnotou. To, co nikdy nedokázalo Mostecko, které sloužilo jako základna těžby uhlí na severu Čech. To pak mířilo vlaky do logistického centra opět v Ústí nad Labem.

Ústí nad Labem se tak stalo ekonomickým centrem severních Čech ve druhé polovině 19. století, což vydrželo i za socialismu. Proto stát rozhodl vystavět panelová sídliště na kopcích Českého středohoří.

Jan Růžička či jeho „nadřízený“ Richard Brabec toto ani v roce 2026 nedokázali pochopit, což je vidět z posledního počinu ústeckého hejtmanství.

Zatímco se Brabec v televizním dokumentu rozplývá nad průmyslovou zónou v polích u dálnice na Žatecku, běžný občan této západní části Ústeckého kraje to vidí jinak. Zatímco dělník po skončení směny v chemičce v Lovosicích se na kole dojede do centra města do obchodu či na pivo, aby si provětral hlavu, dělník ze zóny Triangle nasedne do auta či do autobusu a desítky kilometrů míří pryč od uzavřeného areálu asijského typu.

Zatímco Spolchemie či Lovochemie jsou tradiční průmyslové firmy postavené podle německého vzoru za Rakouska-Uherska, kdy firma byla úzce provázána s tepajicím životem města - a díky tomu vznikala i hrdost na zaměstnavatele (to samé je Škoda Auto v Mladé Boleslavi), na Žatecku je model z Asie vyhovující firmám především z Jižní Koreje. Bez jakékoliv hrdosti zaměstnanců k dané firmě.

Výsledkem je sice samostatně průmyslové městečko u dálnice v polích za plotem, ale pro okolní města a jejich životní styl to nepřináší vůbec nic. Proto každý soukromý podnikatel ví, že na ose Louny - Most - Chomutov - Kadaň a Žatec je nejnižší kupní síla a proto tady vznikl svět nebankovních půjček a následně exekucí. Toto prostředí přitáhlo další lidi s podobným osudem nejen z ostatních částí Česka, ale i Slovenska.

Tito lidé se v takovém prostředí lépe ztratí. Ve městech jako jsou Lovosice, Litoměřice či Roudnice nad Labem by byli příliš na očích. Tím se rozevírají nůžky v rámci jednoho kraje. Proto tady může vzniknout „české Bavorsko“.

V této části tohoto článku se dostáváme k dalšímu paradoxu, který „odskáče“ generace Jana Růžičky, zatímco generace Richarda Brabce a Jindry Zalabákové si i přes stranické kolegy Aleše Juchelky a premiéra Andreje Babiše zajišťují bezpečný přístav v důchodu. Zatímco generace mileniálů - reprezentovaná právě Janem Růžičkou - zapláče.

A to se týká i celé sestavy úředníků na ústeckém krajském úřadě s tabulkovými platy.

Až na schodech hejtmanství tito úředníci-mileniálové potkají Brabce a Zalabákovou - mohou jim závidět jejich světlé zítřky v důchodu. Naopak u Jana Růžičky by měli zpozornět. Jako jejich generační vrstevník se chová odlišně od Grolicha z Brna. Jihomoravský hejtman jako mileniál si totiž uvědomuje, co tuto generaci čeká.

Generace Z totiž pravděpodobně nebude vydělávat na důchody mileniálů, tak, jak si to mnozí možná představují. A protože Růžička v roce 2026 v Ústí nad Labem řeší Kozí dráhu, v roce 2040 nebude Ústecký kraj ztransformován tak, aby zde mladí lidé - až se dostanou do věku Jana Růžičky - tady vůbec chtěli zůstat.

Vysvětlíme si to.

IDNES.cz, vydavatel Mafra je nyní ve spoluvlastnictví Pavla Tykače (vlastník Se.ven) a Karla Pražáka (vlastník Spolchemie), publikoval v posledním týdnu dva varovné komentáře. Tuto zajímavost lze číst jako předvoj pro Ivanu Tykač, která má s Ústeckým krajem společné i to, že u Loun je Resort Oblík.

Jedním z nich je drsná kritika Volkswagen Group, majitele Škoda Auto. Následovala zpráva, že čeští subdodavatelé už mají menší objednávky. Musíme si navíc uvědomit, že subdodavatelský řetězec v automotive pracuje s nízkou marží, kterou kompenzuje velkým objemem výroby komponent.

Právě automotive v Německu je v největší krizi, což dopadá na český subdodavatelský řetězec (například Lovosice, Česká Lípa, Klášterec nad Ohří). A pak kritika vysokých cen energií (což se týká především chemických továren: Lovosice, Ústí nad Labem, Litvínov).

Druhý komentář se věnuje důchodové politice vlády Andreje Babiše. To „hraje do karet“ generaci Brabce a Zalabákové, zatímco komentář píše, že náraz do zdi lze očekávat kolem roku 2060. To se dotkne generace Jana Růžičky a mileniálů.

Politici v Praze se totiž chovají naprosto stejně jako radní Růžička na Ústecku, jen ve hře nejsou desítky milionů na lokálku, ale stovky miliard na penze.

Důchodci jsou nejpočetnější, nejdisciplinovanější a nejspolehlivější volební skupina. Pokud jim vláda slíbí přidat (nebo změkčí podmínky odchodu do důchodu), zajistí si hlasy teď. Na podzim 2026 jsou komunální volby i do velkých měst a Prahy a třetiny senátu. V roce 2028 jsou prezidentské volby a krajské volby. V podstatě jsme svědky další permanentní předvolební kampaně.

To, že na to státní rozpočet za 30 let nebude mít, současné politiky netrápí – v roce 2060 už v politice dávno nebudou.

Dnešní děti nemají volební právo a mladí lidé (mileniálové a Gen Z) jsou politicky roztříštění a často znechucení. Nemají nikoho, kdo by se za ně rval tak agresivně, jako se bojuje za zájmy penzistů. Výsledkem je, že se na ně bez mrknutí oka přepíše astronomický dluh.

Kolem roku 2060 budou do důchodu odcházet mileniálové a na jednoho důchodce bude připadat dramaticky méně pracujících lidí než dnes. Pokud se systém neuřízne a  nezreformuje, stát bude muset buď drasticky zvýšit daně pracujícím (což dorazí zbytek kupní síly), nebo se fatálně zadlužit a omezit ostatní služby – jako je školství, zdravotnictví nebo infrastruktura. A my už v roce 2026 přitom zažíváme nejnižší porodnost v Česku (kterou by měla táhnout generace mileniálů a Z).

Pokud stát kvůli důchodovému dluhu v budoucnu masivně zvýší zdanění práce, dopadne to nejhůře právě na mileniály a generaci Z.

Mladí lidé budou mít ještě větší motivaci odejít. Pokud vám stát z výplaty sebere obří procento jen na to, aby ufinancoval důchody generace před vámi (přičemž vy sami máte jistotu, že váš důchod bude minimální nebo žádný), raději se seberete a odejdete pracovat do zahraničí.

Tohle je ta největší ironie celého příběhu. Jan Růžička (ročník 1989) a jeho vrstevníci z řad mileniálů na krajském úřadě v Ústí nad Labem si pod sebou touto politikou vlastně nevědomky podřezávají větev.

Ústecký kraj je mentálně nastaven na dotační politiku a tabulkové platy.

Když se podíváme na realitu mladých lidí, kteří pracují ve státní správě a krajských institucích na severu Čech, vidíme skupinu, na kterou tato „krize setrvačnosti“ dopadne s plnou silou.

Mladí úředníci na kraji sice mají jistotu teplého místa, ale jsou uzamčeni v tabulkových platech. Tyto platy nestačí na moderní život.

Zatímco náklady na život (a zejména na bydlení, i v tom Ústí nebo Teplicích i Litoměřicích) letí nahoru, tabulkové platy rostou jen velmi pomalu a skokově, podle toho, jak zrovna rozhodne vláda v Praze. Protože budou volby, tak vláda tyto tabulkové platy opět valorizuje.

Jenže mladý, ambiciózní mileniál na úřadě, který by chtěl věci posouvat dopředu, digitalizovat a modernizovat, rychle narazí na to, že má stejný plat jako jeho starší kolega, který tam třicet let jen „přesouvá papíry“ a čeká na důchod. Ti nejschopnější proto z úřadu dříve či později utečou do soukromého sektoru nebo do Prahy.

Tito mileniálové s tabulkovými platy denně sedí v kancelářích a zpracovávají agendu, která je kompletně nastavená pro starší generaci.

Administrativně udržují při životě projekty minulosti (Kozí dráha, dotace pro skomírající spolky, sociální programy). Sami přitom moc dobře vědí, že ze svých daní financují systém, ze kterého oni sami už v roce 2050 nebo 2060 možná neuvidí skoro nic.

Tito úředníci-mileniálové, když na chodbě hejtmanství se potkají s Brabcem, Zalabákovou či Růžičkou, se sice hezky pozdraví, ale v tu chvíli by měli začít přemýšlet, zda to co v kancelářích dělají, má nějaký smysl pro jejich generaci a je samotné či pro jejich děti.

Je to totiž psychologie „pohodlného úpadku“. Proč to Jan Růžička a lidé kolem něj dělají, když jsou sami tou obětí? Protože se přizpůsobili prostředí.

Na Ústecku je nesmírně snadné sklouznout do rezignace. Když kolem sebe vidíte „mrtvá města“ bez kupní síly jako Žatec, začne se vám teplé úřednické místo s jistým, byť průměrným platem, zdát jako skvělý přístav. Místo abyste riskovali a tlačili na radikální reformy, raději se v tom systému zabydlíte a hrajete jeho hru – tedy mluvíte k seniorům a řešíte lokálky.

Výsledek? Vlastní gól jedné generace. Je to fascinující sociologický úkaz. Jan Růžička je mileniál, ale chová se jako „politický Boomer“. Reprezentuje generaci, která měla přinést změnu, ale místo toho se rozhodla splynout s konzervativním a stárnoucím voličským kmenem severních Čech.

Až tito lidé za dvacet let zjistí, že kraj se dál vylidnil a zbyli v něm jen ti nejchudší a nejstarší. Daně z jejich tabulkových platů musely drasticky vzrůst, aby ufinancovaly důchodové sliby dnešních vlád. V regionu kvůli tomu zkolabovaly i ty poslední služby.

...pak už bude pozdě na to si uvědomit, že psát ministrovi kvůli víkendovému motoráčku byla fatální ztráta drahocenného času. Životní úroveň mileniálů v pohraničí bude obětována na oltář klidného stáří generace před nimi a jejich vlastní politické pohodlnosti.

Autor textu je z Ústeckého kraje a rodič dětí z generace Alfa.