Veřejnoprávní média v Evropě pod tlakem: Němci i Češi by omezili rozhlas

Rádio oslavilo 100 let a v posledních letech především u mladé generace napříč Evropou ztrácí na významu, zejména ta veřejnoprávní. Zdá se, že nepomáhá ani rozvoj digitálního vysílání, které slibovalo rozmanitější nabídku, jenže mezitím se do popředí dostaly streamovací platformy a platformy na vyžádání. Lze si tak vytvářet vlastní playlisty hudby i pořadů (podcastů), poslouchat v čase kdy zrovna posluchač chce a klidně si poslechne několik dílů současně nebo si tu samou písničku pustí klidně pětkrát za sebou.

Jinými slovy vysílání teď a tady, tedy lineární, dramaturgicky sestaveno s cílem, že ho lidé budou poslouchat tak jak je, ztrácí především u mladé generace na oblíbenosti. Ta starší, zejména v současném Česku, přestává věřit zpravodajství a publicistice, sestavené editorem kdesi ve studiu rádia. Důvodem je vznik personalizovaného obsahu a sociálních sítí.

Navíc poměrně bohatá nabídka komerčních rádiových stanic „zdarma“ veřejnoprávní stanice typu Český rozhlas posouvá do nekomfortní pozice veřejné diskuse. Český rozhlas (tak jako Česká televize) navíc usiluje o zvýšení koncesionářských poplatků při existenci 26 stanic, kdy větší poslechovost mají prakticky jen Radiožurnál a Dvojka, a kdy i soukromý sektor dokáže nabídnout menšinové hudební žánry. Vyvstávají tak otázky, co je vůbec veřejnoprávní služba, zda je potřebná, jak má být financovaná a co má a nemá provozovat.

Kromě 26 stanic Český rozhlas provozuje ještě Symfonický orchestr Českého rozhlasu, masivní internetovou nabídku psaných textů, včetně extra redakce pro zpravodajský web iRozhlas.cz, což už kritizují i soukromí vydavatelé na internetu.

V rámci debaty o zvyšování koncesionářských poplatků vznikl průzkum pro brněnskou univerzitu, který odhalují postoje české veřejnosti k České televizi a Českému rozhlasu. Výzkumníky zajímaly názory na obsah i samotnou existenci veřejnoprávních médií. Pokud by běžní Češi seděli ve sněmovně a hlasovali o zrušení České televize nebo Českého rozhlasu, nahnuté by to měl právě Český rozhlas. Naznačily to výsledky průzkumu, který představila Marína Urbániková z Masarykovy univerzity.

Jeden z dotazů zněl takto: „Představte si, že jste poslancem nebo poslankyní a hlasuje se o tom, zda se ČT a ČRo zachová, nebo se zruší. Jak byste hlasoval/a?“ V případě Českého rozhlasu by 48 % lidí hlasovalo pro zachování, 33 % pro zrušení a 19 % se jednoznačně nepřiklonilo ani k jedné z variant. U České televize by 51 % lidí hlasovalo pro zachování, 25 % pro zrušení a 17 % nemá jednoznačný postoj.

„Jak víme z jiných zemí, zejména u mladé generace není rozhlas jako médium příliš oblíbený,“ poznamenala Marína Urbániková. „Když se podíváme na podíl nespokojených, tedy lidí, kteří nevidí smysl v samotném konceptu médií veřejné služby a neměli by problém, kdyby se Česká televize nebo Český rozhlas zrušily, tak se jedná zhruba o čtvrtinu až třetinu populace. To není nijak zvlášť vysoké číslo, ale rozhodně není zanedbatelné.“

Účastníci průzkumu příliš neocenili provozování samostatných stanic Českého rozhlasu se zaměřením na různé hudební žánry. 46 % dotázaných řeklo, že to mezi úkoly veřejné služby patří, 35 % bylo proti a 19 % nemělo názor. Lidem by moc nechyběl ani Symfonický orchestr Českého rozhlasu, existence vlastního hudebního tělesa má ještě nižší podporu než hudební stanice (37 %).

Obdobně je to v Německu. Zde odstartovala debata o nutnosti zeštíhlování zejména v roce 2022, kdy vyplaval na povrch skandál v berlínské RBB. Jenže od té doby německá média „vytahují“ jeden problém za druhým, k nim se přidává politická opozice či populistické strany jako AfD, které kritizují současný model veřejné služby. K nim se přidávají i vlivní manažeři ze soukromých médií. Navíc se konají průzkumy, co vlastně mají rádia a televize ARD a ZDF vysílat, jak mají být rozkročena na internetu a zda je nutné mít tolik programů a kanálů jako dosud. Vše totiž nabobtnalo v uplynulých dvaceti letech, kdy v Německu vznikl digitální rozhlas a televize.

Pojďme se podívat do historie, jak současný systém veřejné služby v Česku a Německu vlastně vznikl.

Bývalé Československo bylo v květnu 1923 jednou z prvních zemí na světě, kde zahájil vysílání rozhlas. Poměrně rychle navázal na Velkou Británii, kde v Londýně v říjnu 1922 vznikla BBC, tehdy British Broadcasting Company (dnes British Broadcasting Corporation), a byla to malá soukromá společnost.

Průkopníkem byl Skot John Reith, který chtěl využít rozhlasové vlny k naplnění nějakého souvislého programu. Prý si ho definoval jako vzdělávat, informovat, bavit. A tato „charakteristika“ se později stala předlohou i pro ostatní vznikající rádia v evropských státech, kde postupně vznikalo rádiové vysílání.

V roce 1927 se BBC změnila ze soukromé společnosti na médium veřejné služby. V roce 1936 k rozhlasu vznikla i televize. Tím vznikl společný model rozhlasového a televizního vysílání.

V Československu byl prvním rozhlasovým programem Radiojournal, podle kterého se jmenovala i vysílací společnost s právní formou s.r.o., ve které měl majoritní podíl československý stát. Po druhé světové válce se přímým následníkem stal Československý rozhlas, který v roce 1993 se přeměnil na Český rozhlas.

Rozhlas byl ve 20. a 30. letech 20. století mladé médium, rozšířil nabídku k novinám a časopisům. Pro ně se dokonce stával i konkurencí, neboť rozhlas dokázal informovat teď a tady, přinášet události v reálném čase, v živém vysílání, v přímém přenosu. To noviny nedokázaly, ty naopak popisovaly druhý den, co se stalo včera.

Živé vysílání se pro rozhlas stalo hlavní programovou náplní, ať už to byly koncerty vážné hudby, čtení z knih, předčítání zpráv a oblíbené sportovní přenosy, které z rozhlasu vytvářely atraktivní médium a byly reklamou na pořízení rozhlasového přijímače.

Zde se zrodil systém koncesionářského poplatku, kdy soukromá společnost Radiojournal s výrobci rozhlasových přijímačů svázala placení za poslech rozhlasu. Avšak kvůli nízkému počtu koncesionářů a napjaté finanční situaci Radiojournalu do společnosti vstoupil československý stát, který to navíc vnímal tak, že si může pohlídat v té době „mladé médium“. Stát to udělal prostřednictvím státního podniku Československá pošta, která v roce 1925 získala 51 procent v s.r.o.

Díky vstupu Československé pošty do vysílací společnosti Radiojournal začalo docházet k rozšiřování programu o nové prvky - zpravodajství, hudba, umělecký program, divadelní představení, vysílání pro děti, živé přenosy - např. z VIII. všesokolského sletu, fotbalová reportáž z utkání Slavie Praha - Hungarie.

Hlavní sídlo Radiojournalu bylo v Praze, odkud se vysílal jeden program. Vysílače ve 30. letech byly umístěny v Praze, Liblicích, Poděbradech a Mělníku. Další byly v Brně, Dobrochově a Ostravě. V meziválečném Československu byly vysílače i na Slovensku: Bratislava, Bánská Bystrica, Prešov a Košice.

V říjnu 1924 vzniklo vysílací studio v Brně, v roce 1926 v Bratislavě, v roce 1927 v Košicích a v roce 1929 v Moravské Ostravě.

Obdobně vznikalo rozhlasové vysílání i v Německu. Za zrod rozhlasového vysílání v Německu je považován 29. říjen 1923 a je spojeno s Říšskou poštou a od počátku se platil koncesionářský poplatek za vlastnictví přijímače. Také od začátku vznikala decentralizovaná síť, neboť kvůli odporu zemských vlád nebyla šance vybudovat centralizovanou vysílací síť na celém území tehdejšího Německa ve 20. letech 20. století. Vznikly dvě hlavní silné vysílací společnosti se sídlem v Berlíně a Mnichově.

Federální struktura vysílacích společností vedla k individuálním programům, které však redakce musely koordinovat s telegrafní správou, aby, jak bylo řečeno v počátečních úvahách, „zabránily komerčnímu využívání“. Finanční prostředky pocházely z rozhlasových licencí posluchačů a infrastrukturu poskytovalo ministerstvo. Na konci roku 1926 berlínský vrchní poštmistr rozhodl, že to jsou rozhodující předpoklady pro to, aby rozhlas nebyl komercializován a podřizoval se ekonomickým zájmům.

Londýnské The Times v roce 1927 v článku o vzniku německého rozhlasu napsaly: „První německá rozhlasová a televizní společnost Berliner Funk Stunde A. G. byla založena v říjnu 1923, v době velké peněžní inflace a sociálních nepokojů. Náklady na první vysílací licence činily 60 zlatých marek, tedy 780 miliard tehdejší národní měny. Tato čísla poskytují dobrý vhled do tehdejších podmínek. Přesto se na konci roku našlo přes tisíc optimistů, kteří byli ochotni utratit tyto obrovské částky za privilegium poslouchat první německé rozhlasové pořady. Poté, co se měna stabilizovala, poplatek klesl na 24 zlatých marek ročně, což odpovídá 1 libře 4 šilinků, kde je dodnes. V Německu jsou nyní téměř dva miliony předplatitelů rádia.“

Od roku 1932 se říšský rozhlas po celém Německu stal jedním z propagandistických nástrojů. Například v ústřední směrnici pro vysílání z roku 1932 se psalo: Rozhlas a telekomunikace se podílí na velkém úkolu vychovat Němce ve státní národ a utvářet a posilovat státní myšlení a touhy posluchačů.

Nacionální socialisté objevili a využili hromadné sdělovací prostředky pro své účely v rané fázi. Aby získali vliv na vysílání v Německu v rané fázi, infiltrovali se na konci 20. let do Říšského svazu německých účastníků vysílání (RDR) a v roce 1930 vytvořili propagandistický orgán Der Deutsche Sender, rozhlasový časopis, který útočil na stávající vysílací systém antisemitskými a protidemokratickými výroky a pomlouval jeho provozovatele. V roce 1933 vysílání rozhlasu převzalo ministerstvo propagandy.

V období druhé světové války se prolínají cesty československého (českého) Radiojournalu a říšského německého rozhlasu. V roce 1939 přišla tvrdá cenzura, která skončila až roku 1945. Po vzniku protektorátu Čechy a Morava 16. března 1939 začal být opět využíván název Radiojournal a na další valné hromadě společnosti došlo 10. června 1939 k přejmenování na Český rozhlas. Vznikem samostatného Slovenska se slovenská studia osamostatnila a 16. června 1939 došlo ke vzniku Slovenského rozhlasu, který byl opět s.r.o.

Po druhé světové válce zůstaly v Československu dvě rozhlasové společnosti, Český rozhlas a Slovenský rozhlas. Po roce 1945 vznikla s.r.o. Československý rozhlas, polostátní Český rozhlas, do roku 1947 byl Slovenský rozhlas v národní správě. V červenci 1948 vznikl pouze státní podnik Československý rozhlas.

Rozdílný vývoj měl i německý rozhlas po druhé světové válce v sovětském sektoru (později území Německé demokratické republiky) a v sektorech Velké Britínie, USA, Francie, ze kterých vzniklo Západní Německo.

Zatímco ve Východním Německu vznikl vysílací systém pod vlivem SSSR, kdy z Berlína se vysílal program pro celou NDR, vznikl Rundfunk der DDR. Kromě toho existovalo mnoho studií v jiných městech: Rostock, Schwerin, Postupim, Chotěbuz, Drážďany, Výmar, Lipsko, které produkovaly regionální nebo centrální programy. Šlo o státní rozhlas.

Jiná situace byla v pozdějším Západním Německu. Američané rychle vytvořili decentralizovanou vysílací strukturu a po vzniku německých států vyjednávali se zemskými vládami o převzetí vysílací suverenity. Tyto rozhovory nepřinesly žádné výsledky, protože z pohledu okupační správy země požadovaly příliš velký vliv. Na konci roku 1947 se Američané rozhodli přijmout britský systém.

Britská okupační správa postupně přenechala více pravomocí německým zaměstnancům NWDR (Severozápadní německý rozhlas). Od listopadu 1945 převzala německá služba BBC úkol převýchovy a propagandy proti Sovětům. To dalo hamburskému vysílateli větší volnost při navrhování svých programů. NWDR měla tvořit silnou protiváhu možnému komunistickému převzetí celoněmeckého vysílání. Stanice se však dostala do konfliktu s tradiční spolkovou vysílací strukturou a vyvolala protesty, zejména v Severním Porýní-Vestfálsku. V průběhu roku 1946 Britové vyvinuli strukturu vysílání pod německou správou: financování mělo být zajištěno z poplatků a správní rada měla vytvořit mocný kontrolní orgán se zástupci všech sociálních skupin. Technické vybavení se mělo stát majetkem vysílatele, aby se zabránilo kontrole ústřední státní pošty.

Francouzi kvůli technickým problémům pomalu budovali vlastní zónovou rozhlasovou stanici. Založili SWF (Jihozápadní rozhlas) jako jednotnou stanici s malými regionálními divizemi pro jejich poměrně malou okupační zónu. Celý program byl odvysílán až v březnu 1946. Od samého počátku byli Němci ve vedoucích funkcích. Převýchovný řád nebyl do programu téměř vůbec implementován. Zpočátku Francouzi neměli v úmyslu dopustit, aby SWF zcela přešel pod německou suverenitu, ale od roku 1948 byli pod tlakem Britů a Američanů, aby přijali jejich přístup.

V tehdejším západním Německu byly v letech 1948 až 1949 zákonem zřízeny Bayerischer Rundfunk, Hessischer Rundfunk, Radio Bremen a Süddeutscher Rundfunk. V roce 1950 se všechny vysílací společnosti spojily do ARD - svaz veřejnoprávních vysílatelů SRN. První pravidelný televizní program poválečného období byl vysílán v září 1951. V květnu 1953 začala vysílat na krátkých vlnách Deutsche Welle jako zahraniční vysílatel SRN, a to pod řídící strukturou WDR se sídlem v Kolíně nad Rýnem. Od 1. ledna 1962 začala společnost Deutschlandfunk, založená v roce 1960 spolkovým zákonem, vysílat na dlouhých a středních vlnách s informačním programem, který bylo možné přijímat ve velké části Evropy. Cílovou skupinou pořadu byli především posluchači v NDR.

Od 60. do 80. let 20. století měly veřejnoprávní stanice monopol v Západním Německu a státní rozhlas NDR ve Východním Německu.

Státní rozhlas byl i v Československu, kde jako v NDR byl pod přímým vlivem komunistů. Po roce 1969, po reformě a vzniku federace, vznikly vedle Československého rozhlasu (jako zastřešujícího subjektu) dále organizační složky Český rozhlas a Slovenský rozhlas.

Ze stanice Československo se v roce 1970 stala Hvězda vysílající na celém území Československa. Mezi hlavní okruhy patřil v Českém rozhlase program Praha, Vltava a regionální studia kromě Prahy dále v Brně, Ostravě, Olomouci, Ústí nad Labem, Plzni, Českých Budějovicích a Hradci Králové. Ve Slovenském rozhlase to byly okruhy Bratislava, Devín a regionální studia v Bratislavě, Košicích, Prešově a Bánské Bystrici.

Do konce roku 1992 v Československu byl svým způsobem podobný „zemský“ vysílací systém jako v Západním Německu, avšak v SRN šlo o veřejnoprávní model a v ČSSR o státního vysílatele placeného státem z veřejného rozpočtu, přestože koncesionářský poplatek ani v éře komunistického Československa nebyl zrušen.

V 90. letech 20. století v Československu vzniklo tzv. duální vysílání, kdy proměnou Československého rozhlasu ze státního na veřejnoprávní médium po vzoru BBC či západoněmeckého rozhlasu zůstal koncesionářský systém financování rozhlasu i televize, avšak k tomu vznikl soukromý sektor, stanice jako Radio 1 či Evropa 2 už v roce 1990.

V Německu po znovusjednocení Německa na území bývalé NDR byl přijat v rámci několika reforem systém západoněmeckého duálního vysílání, kdy k ARD se přidal MDR (Středoněmecký rozhlas - Sasko, Sasko-Anhaltsko, Duryňsko), k NDR (Severoněmecký rozhlas) z Hamburku se přidalo Meklenbursko-Přední Pomořansko, a Berlín se sjednotil s Braniborskem. Zároveň v nových spolkových zemích začal vznikat soukromý rádiový trh, který v SRN vznikl už v polovině 80. let 20. století. Jinak soukromé vysílání mimo území SRN, avšak s dosahem do SRN bylo RTL z Lucemburska, a to už v 50. letech 20. století.

V Česku se po roce 1992 v rámci rozhlasového vysílání ustanovily tři hlavní vysílací programy Českého rozhlasu: stanice Československo (nahradila v roce 1990 Hvězdu) se od 1.1.1993 změnila na Radiožurnál, zůstala Praha a Vltava s Reginou (regionální vysílání). Byla poptávka po vzniku stanice pro mladé, původně společný projekt Českého rozhlasu a Evropy 2 nebyl uskutečněn a Evropa 2 se vydala vlastní cestou komerčního rádia financovaného z reklamy.

Další nabobtnání stanic Českého rozhlasu bylo dáno přímo zákonem, kdy po roce 2000, kdy vzniklo 14 nových krajů, měl rozhlas vybudovat v každém krajském městě vlastní studio a vlastní regionální program. A tak k tradičním vysílacém městům vznikl Liberec, Jihlava, Karlovy Vary, Pardubice, Zlín.

V Německu v každé spolkové zemi vznikl regionální národní program (celkem 16), dále mainstreamový program pro větší oblast vysílající hudební proud a informace, k tomu čistě kulturní a vzdělávací program, dále zpravodajsko-publicistický program bez hudby, a následně programy pro mládež, a naopak pro seniory.

Německo dříve, než Česko začalo experimentovat s digitálním rádiovým vysíláním v systému DAB+, a tak vznikaly další čistě digitální stanice přijímané buď přes internet či prostřednictvím digitálního tuneru.

V Česku tento systém převzal Český rozhlas, který nejprve vytvořil po roce 2002 čistě internetové stanice a následně v DAB+ jako Radio Wave pro mladé, Radio Junior pro děti, Radio Jazz, publicistický Český rozhlas Plus. V roce 2021 vznikl Radiožurnál Sport či Radio Pohoda pro seniory. K tomu přidejme 14 regionálních stanic.

Dohromady na začátku roku 2024 Český rozhlas provozuje 26 rozhlasových stanic a k nim například Symfonický orchestr Českého rozhlasu.

Zdroj: autorský text