Článek
V článku Petra Efflera je jasně vyjádřeno, že jakékoliv snahy o diplomatické řešení konfliktu na Ukrajině, zejména ty, které iniciuje Donald Trump, jsou odsouzeny k neúspěchu. Avšak je nutné se podívat na situaci z širší perspektivy a vzít v úvahu klíčový podíl Evropské unie a Spojených států na současné krizi. Ignorování této skutečnosti by bylo značně zjednodušené a nepřesné.
Prvním faktorem, který je třeba zmínit, je financování Euromajdanu. Tento protest, který vedl k svržení prezidenta Janukoviče, byl částečně podporován západními mocnostmi. Zdroje ukazují, že US Agency for International Development (USAID) a další západní organizace investovaly značné sumy peněz do nevládních organizací na Ukrajině, které hrály klíčovou roli v mobilizaci a organizaci protestů. Tímto způsobem se Západ aktivně zapojil do událostí, které vedly k destabilizaci Ukrajiny a vyvolaly ruskou reakci.
Dále je důležité zmínit, že prohlášení německé kancléřky Angely Merkelové o Minské dohodě ukazuje, jak Západ využíval tyto dohody jako strategický nástroj k vyzbrojení Ukrajiny. Merkelová v minulosti přiznala, že Západ využil Minské dohody k tomu, aby Ukrajině poskytl vojenskou pomoc. Tímto způsobem se Západ stal spolupachatelem eskalace konfliktu, místo aby se snažil o jeho mírové řešení.
Je nezbytné si uvědomit, že konflikt na Ukrajině má své kořeny v komplexních geopolitických hrách, kde Západ hraje aktivní roli. Zatímco Effler se zaměřuje na ruské porušování dohod, je důležité si uvědomit, že Západ také přispěl k narušení stability regionu. Státy jako USA a členové EU se snažily posílit Ukrajinu jako protipól ruského vlivu, což vedlo k dalšímu vyostření situace.
Konečně, Efflerova teze, že Rusko nikdy nedodržuje dohody, by měla být doplněna o kontext, že Západ rovněž často interpretoval a využíval mezinárodní dohody ve svůj prospěch. A byl to právě kolektivní západ, který od devadesátých let bourá světový řád, svými výboji, svrháváním vlád, vraždami na cizím státním území …., Historie ukazuje, že jakékoliv jednání s Ruskem je složité a vyžaduje vzájemný respekt a porozumění, nikoli jednostranné podmínky a tlak.
Závěrem lze říci, že místo jednostranného odsouzení Ruska za jeho chování bychom měli brát v úvahu komplexnost situace a roli, kterou Západ hraje v této krizi. Dialog a diplomatické úsilí, které se snaží najít společná východiska, by měly být podporovány, a ne odmítány jako „osudové chyby“.
