Článek
Militarizace bezpečnostního diskurzu
Vládní koalice v čele s ODS, TOP 09 a KDU-ČSL prezentuje rostoucí vojenské výdaje jako důkaz odpovědnosti a spolehlivosti vůči spojencům. V praxi však jde o jednostranné chápání bezpečnosti, které ignoruje fakt, že moderní hrozby zasahují především civilní populaci. Přijetí zákona o financování obrany, který garantuje 2 % HDP na armádu, nebylo doprovázeno žádnou paralelní strategií financování civilní ochrany. Vládní rétorika tak vytváří iluzi komplexního zabezpečení státu, přestože ve skutečnosti posiluje pouze vojenskou složku.
Stav civilní ochrany v České republice
Česká republika v současnosti disponuje pouze omezenou sítí zastaralých krytů, z nichž značná část není plně funkční. Od 90. let nebyl vybudován systematický program obnovy či modernizace. Distribuce plynových masek a základních ochranných prostředků prakticky neexistuje, ačkoliv stát investuje desítky miliard do nadzvukových letounů. Vzdělávání obyvatel v oblasti krizové připravenosti není povinné a je ponecháno na dobrovolnosti jednotlivců či neziskových organizací.
Vládní strany tak vytvářejí nebezpečný stav, kdy stát buduje vojenské kapacity schopné účasti na aliančních operacích, ale zcela zanedbává vlastní obyvatelstvo, které by v případě krize zůstalo nechráněné.
Politická slepá skvrna vládních stran
Ignorování civilní ochrany ze strany současné vlády lze označit za systémové selhání. Politické vedení upřednostňuje krátkodobě atraktivní projekty, které lze prezentovat jako důkaz „modernizace armády“ a „plnění spojeneckých závazků“. Civilní ochrana naopak nepřináší rychlé politické body – výstavba krytů či příprava obyvatelstva je dlouhodobý proces, jehož výsledky přesahují jedno volební období. Vládní koalice proto volí politicky výhodnou cestu: investovat tam, kde lze ukázat techniku na tiskové konferenci, nikoli tam, kde se investice promítají do každodenní bezpečnosti občanů.
Návrhy opatření
Pokud má být bezpečnostní politika státu věrohodná a vyvážená, musí být do centra pozornosti postavena i civilní ochrana. To vyžaduje:
- Rekonstrukci a budování krytů, které by poskytly skutečnou ochranu v případě konfliktu nebo mimořádné události.
- Zajištění ochranných prostředků (plynové masky, filtry, zdravotnické pomůcky) dostupných plošně pro obyvatele.
- Povinnou výuku krizové připravenosti v rámci školství a veřejné správy.
- Transparentní financování civilní ochrany, které nebude podřízeno pouze vojenským prioritám vlády.
Závěr
Současná vláda sice deklaruje zájem o bezpečnost státu, avšak fakticky jej redukuje pouze na vojenskou dimenzi. Tím zanedbává klíčovou část bezpečnosti – ochranu vlastních občanů. Politické rozhodování vládních stran tak vykazuje znaky krátkozrakosti: preferuje vojenskou reprezentaci navenek před reálnou odolností společnosti uvnitř státu. Pokud nedojde k zásadní změně přístupu, zůstane česká populace v krizových situacích bez adekvátní ochrany, a to navzdory miliardovým investicím do armádní techniky.
