Článek
Když prezident republiky odmítne jmenovat ministra, neděje se to každý den. Když to udělá s odkazem na ochranu „hodnotového řádu demokracie“, měli bychom zpozornět dvojnásob. Ne proto, že bychom měli bránit kontroverzní politiky. Ale proto, že bychom měli bránit pravidla.
Dopis prezidenta Petra Pavla, jímž odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem životního prostředí, je totiž méně obranou demokracie než její tichou přestavbou. Prezident si v něm přisvojuje roli hodnotového arbitra, mravního soudce a preventivního ochránce společnosti – tedy roli, kterou mu Ústava nesvěřuje.
Prezident není etická komise
Ústava České republiky nestaví prezidenta do role politického ani morálního cenzora. Jeho úlohou při jmenování vlády je akt formální, nikoli hodnotově-kádrový. Výjimky existují – například pokud je kandidát zjevně nezpůsobilý vykonávat funkci nebo by jmenování bylo v přímém rozporu s Ústavou. Jenže prezident si tuto výjimku přetavil v pravidlo.
Najednou nestačí, že kandidát nebyl odsouzen, že splňuje zákonné podmínky a že za něj nese politickou odpovědnost vláda. Najednou stačí, že se prezidentovi „nejeví jako loajální“. A to je klíčový posun: od právního státu k psychologickému státu, kde rozhoduje dojem, nikoli pravidlo.
Když se z prevence stane svévole
Prezident opakuje, že nejde o sankci, ale o preventivní obranu demokracie. To zní rozumně — dokud si neuvědomíme, že prevence bez jasných mezí je vždy jen jiný název pro svévoli.
Kdo rozhoduje, co je ještě přijatelný názor a co už je ohrožení hodnot? Kdo určuje, kdy je pochybnost dostatečně silná? A kdo hlídá hlídače?
V demokracii není žádná instituce nadřazena procedurám. Právě procedury jsou tím, co demokracii drží pohromadě, když se hodnoty střetávají. Jakmile je nahradíme osobním morálním úsudkem jedné autority, ocitáme se na šikmé ploše, na jejímž konci není obrana demokracie, ale její paternalistická verze.
Dvojí metr se jmenuje pokrytectví
Nejproblematičtější je však prezidentova morální suverenita. Petr Pavel vystupuje jako nekompromisní odpůrce totalitních ideologií — což by bylo přesvědčivé, kdyby stejný metr uplatňoval i na sebe.
Jeho vlastní minulost v KSČ a strukturách komunistického státu je relativizována jako „dobový kontext“, zatímco minulost a výroky jiných jsou absolutizovány jako důvod k vyloučení z moci. To není spravedlnost, to je selektivní morálka.
Buď platí, že minulost a názory mohou diskvalifikovat z veřejné funkce — a pak musí platit pro všechny. Anebo neplatí — a pak nemohou být použity jako zbraň proti politickému soupeři.
Skutečné riziko pro demokracii
Filip Turek může být kontroverzní, provokativní nebo i hloupý. Ale je produktem demokratického procesu. Může být kritizován, poražen, odvolán, odsouzen. Je kontrolovatelný.
Prezident, který si přisvojí právo rozhodovat, kdo je „hodnotově vhodný“ pro výkon moci, už tak kontrolovatelný není. A právě to je pro demokracii větší riziko než jakýkoli nevkusný výrok nebo problematický tweet.
Demokracie neumírá příchodem špatných politiků. Ti přicházejí a odcházejí. Demokracie umírá, když se pravidla ohýbají ve jménu dobra.
A přesně to se v tomto případě děje.
