Zákaz „propagace komunismu“: když stát trestá názor, trestá nakonec sám sebe

Od 1. ledna 2026 vstupuje v účinnost změna trestního zákoníku, která do skutkové podstaty „hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka“ výslovně doplňuje komunismus (vedle nacismu) a umožňuje postihovat „založení, podporu nebo propagaci“ takového hnutí až pěti lety vězení. Česká justice+2Český rozhlas+2 Tuhle úpravu vláda a její zázemí rámují jako morální vyrovnání se s totalitou. Vláda České republiky Jenže právně i politicky jde o krok, který má k sebevědomé demokracii daleko — a k bezpečnému, předvídatelnému právnímu státu ještě dál.

Liberální demokracie nestojí na tom, že „správné“ ideje chrání trestním právem, ale že umí ustát i ideje odpudivé — a porazit je argumentem, institucemi, vzděláním, pamětí a důsledným vyšetřováním konkrétních zločinů. Trestní právo je nejtvrdší nástroj státu: má mířit na jednání (násilí, zastrašování, organizované podněcování k nenávisti), ne na to, že někdo vysloví „špatnou“ politickou tezi nebo vystaví symbol. V okamžiku, kdy stát začne kriminalizovat ideologii „jako takovou“, ztrácí se základní rozdíl mezi demokracií a režimy, které tvrdí: my víme, co se smí myslet.

A právě tady je problém: novela se tváří jako „zpřesnění“, ale ve skutečnosti posouvá význam od dokazování konkrétního hnutí a jeho reálného směřování k mocensky pohodlnému štítku. I odborné výklady dlouhodobě upozorňují, že klíčové je prokázat existenci hnutí a jeho směřování, jinak se z práva stane guma. Právní prostor

„Propagace komunismu“ zní jednoduše jen do chvíle, než se někdo zeptá: Co přesně je ještě historická reflexe, sociologická analýza, umělecká provokace, akademická diskuse, politická kritika kapitalismu, odborářský apel, marxistická ekonomie — a co už „propagace“? A kdo bude rozhodovat, kde je hranice?

V demokracii musí být trestní norma předvídatelná. Jakmile není, nestíhá jen „extremisty“. Stíhá hlavně běžné lidi, kteří se pak raději autocenzurují: učitelé, studenti, kurátoři, novináři, historici. Přesně to je tzv. chladicí efekt: zákon nemusí být masově používán, stačí, že je po ruce — a už mění chování společnosti.

Ostatně i v minulosti Ústavní soud řešil námitky, že formulace deliktů tohoto typu může narážet na požadavek určitosti trestněprávní normy. Nalus Teď k tomu přidáváme ideologickou nálepku navíc — a tváříme se, že tím právo „vyčistíme“. Nevyčistíme. Jen rozšíříme prostor pro účelový výklad.

Stát už dávno má nástroje, jak postihovat projevy, které reálně směřují k potlačení práv a svobod nebo podněcují nenávist. Dokonce i ministerstvo vnitra ve svých materiálech popisuje, jak se posuzují projevy sympatií k nedemokratickým hnutím a jak problematická je symbolika a kontext. Ministerstvo vnitra Proč tedy přidávat „komunismus“ jako explicitní značku?

Odpověď je nepříjemně prostá: protože se to dobře prodává. Je to gesto, které vypadá odhodlaně, je mediálně vděčné a umožní politikům říct „udělali jsme pořádek“. Jenže demokracie se neudržuje gesty. Udržuje se důvěrou v instituce, férovým prosazováním práva a tím, že stát odolá pokušení proměnit trestní zákoník v nástroj kulturní války.

Zákaz navíc zapadá do českého porevolučního paradoxu: na jedné straně máme silné symbolické odsouzení komunistického režimu v zákoně z roku 1993, na straně druhé neumíme vést dospělou veřejnou debatu bez trestního kladiva. Zákony pro lidi Výsledek? Místo vzdělávání a kultivace paměti přichází právní zkratka — a s ní i riziko, že stát začne suplovat společenskou diskusi.

Jakmile jednou přijmeme logiku „některé politické ideje je bezpečnější zakázat“, otevřeli jsme dveře otázce: Které další? Radikální environmentalismus? Separatismus? Antiglobalismus? „Propagaci“ monarchismu? Náboženský fundamentalismus? Vždy se najde někdo, kdo to označí za hrozbu, a vždy se najde vláda, která si ráda usnadní práci.

V prosinci 2025 Ústavní soud odmítl návrh, který zákaz napadal — ať už z procesních důvodů nebo proto, že se vůbec nechtěl pouštět do meritorní debaty v této podobě. iROZHLAS+1 Jenže i kdyby byla ústavnost formálně „ustátá“, pořád zůstává klíčová otázka: je to moudré? A odpověď z pohledu liberální demokracie zní: ne. Je to pohodlné. Je to líbivé. Ale moudré ne.

Zákaz „propagace komunismu“ je právně gumový, politicky efektní a společensky nebezpečný. Nechrání demokracii — spíš ji učí špatnému návyku: že na nepohodlné myšlenky se odpovídá zákazem. A právě v tom je ta největší ironie: díky tomuto zákazu se ze mne jako celoživotního pravičáka a zastánce svobody a demokracie, přes noc stává komunista.