Článek
V minulých volbách se našla značná část občanů, kteří již dále nechtěli snášet populistickou politiku hnutí ANO a upínali své naděje k hezky znějícím sloganům demokratických (nebo spíše pravicových) stran. Faktem je, že vláda Andreje Babiše zařízla do rozpočtu velký nepoměr mezi příjmy a výdaji. Na co se trochu zapomíná, je, že tento dluh byl zčásti způsoben pandemickým otřesem ekonomiky (a v rámci Evropy tedy nebyl nijak výjimečný). Druhým málo známým faktem je, že největší díru v rozpočtu vytvořila změna daně z příjmů, na které se s ANO paradoxně podílela opoziční ODS. Koneckonců tato změna značně rozevřela nůžky mezi lidmi s průměrnými příjmy a lidmi s příjmy značně nadprůměrnými. Nikdo asi nemohl očekávat, že by podobnému kroku chtěla bránit ODS, jejíž sponzoři i členové jsou majoritně složeni z bohatších vrstev, či ANO, které těžko půjde proti zájmům svého faktického majitele.
Po vyhlášení výsledku voleb bylo moudré očekávat čtyři roky vytrvalých snah o konsolidaci rozpočtu kroky, které se nedotknou zájmů voličů a sponzorů pravicových stran. Sám jsem byl zvědav, zda se vláda pustí do občanů s kalouskovskou asociálností. Pozoruji však značně opatrnější „neviditelný“ přístup, kdy se vlastně nedozvídáme, kam nás premiér se svým týmem směřuje či jaké jsou jeho vize nebo plán pro jejich naplnění, čímž se daří daňovou zátěž postupně nenápadně přesouvat na chudší či střední vrstvu obyvatelstva, aniž by byly podobné kroky oceněny rozsáhlými demonstracemi či stávkami.
Málokdo si uvědomí, že ne každá vrstva obyvatelstva se na daňové zátěži podílí stejně (řekněme stejným procentem). Lidé s vysokými výdělky drtivou většinu svých příjmů neodevzdají do spotřeby, avšak do investic a úspor, vyhýbají se tak nepřímým daním. Tím odevzdají část svého příjmu při zdanění výdělku, avšak na rozdíl od střední vrstvy nepřispějí v takové míře státu formou DPH či spotřební daně. Na druhou stranu, právě střední či chudší vrstva většinu svého příjmu (či v současné situaci značného poklesu reálných mezd celý příjem) znova zdaní formou DPH či spotřební daně.
Pokud jsme před několika lety jásali nad stokorunami, které se nám objevily v peněžence po úpravě daně z příjmů, neuvědomili jsme si, že pumpování peněz do ekonomiky se projeví zvýšením cen a ve výsledku značně vyšší částkou, kterou státu odevzdáme na DPH či spotřební dani. Mezitím stejná úprava daní přidala výrazně vyšší částky do peněženek těm, kteří DPH zatíží peněženky jen minimálně. Tím se možnosti a příležitosti obyvatel značně rozevřely. Přitom se nedá říci, že by dělník s průměrným příjmem pracoval méně či si nezasloužil od státu podobnou péči jako bankéř či právník.
Míra snižování reálného příjmu střední vrstvy za několik posledních dekád nikdy nebyla tak vysoká. Množství rodin, které hospodaří s velmi napnutým rozpočtem či přímo upadají do chudoby, roste rekordním tempem. Sto nejbohatších Čechů však za minulý rok zvětšilo svůj majetek o 500 miliard Kč.
Zatím článek vyznívá tak, že snad nepřeji lidem úspěch. To rozhodně není pravda, schopné podnikatele v ekonomice jednoznačně potřebujeme. Množství z nich vybudovalo svůj business skutečně od píky a můžeme na ně být hrdí. Na druhou stranu je v téměř každém úspěšném státě, jehož ekonomika je tvořena průmyslem s vysokou přidanou hodnotou, daňový mix značně odlišný od českého. Standardem v severských či západních zemích je, že i bohatší vrstvy obyvatelstva a zahraniční korporace se na příjmech státu odpovědně podílejí.
Důvodem není závist zaměstnanců a živnostníků, ale prostý fakt, že i další generace budou potřebovat úspěšné bohaté podnikatele, kteří svou společnost vybudovali od nuly díky skvělým schopnostem a dobrým nápadům. Tito podnikatelé budou navíc potřebovat schopné zaměstnance vzdělané ve specializovaných oborech. Pokud však nyní neustále dokola snižujeme možnosti střední třídy, značnou část schopností obyvatelstva eliminujeme prostě tím, že děti v těchto rodinách nebudou mít finanční zázemí či prostě dostatek času rozvinout se. Místo kvalitní školy budou muset do fabriky.
Proto mi připadá neuvěřitelné, že vládě tak v pohodě prošel návrh konsolidace veřejných financí, který podle analytiků (ve zdrojích) opět zhorší situaci většině českého obyvatelstva a připraví je o poslední úspory, či je přímo pošle do mínusu. Na druhou stranu zde existuje menšina, která zdroje má, ale na rozdíl od úspěšných států se na chodu státu až tolik nepodílí. Tato situace je přitom nevyrovnaná dlouhodobě, paradoxně ji však od roku 2021 neustále zhoršujeme a důsledky jsou už poměrně citelné.
A stejně tak mi přijde neuvěřitelné, že na úspory nejvíc doplatí právě školství, které sice většinově spadá pod mandatorní výdaje, reálně se však jedná o tu nejvýhodnější investici pro budoucnost.
Kdo nám z toho pomůže ven?
Většina voličů koalice Spolu nejspíš očekávala, že po volbách přijde razantní změna a nová vláda bude v podstatě čarovat. Jinak nerozumím tomu, proč by volili strany známé tím, že daňový systém nastavují proti pracujícím a šetří rozpočet nepromyšlenými škrty rozsáhle omezujícími rozvoj ekonomiky. Nyní je zjevné, že tudy cesta k lepší budoucnosti nevede.
Naději jsme možná vkládali i do koalice PirStan. Co je zač STAN, jsme tehdy nevěděli, dnes už to víme a naději do budoucna v tomto uskupení nespatřuji. Piráti jsou pak obrovským zklamáním, potichu s občasnými přešlapy řeší svou agendu na ministerstvech a zavírají oči před tím, že se stali součástí koalice, která jde razantně proti jejich slibům a programu.
Voliči se přesouvají zpět k opozičním stranám, které se ve Sněmovně razantně ozývají a dávají najevo nesouhlas se současnými nesmyslnými kroky. Faktem je, že tato důvěra může minimálně v případě hnutí ANO vést k dalšímu zklamání. Ačkoli v současnosti jsou jejich připomínky vůči vládě správné, je potřeba si uvědomit, že právě oni způsobili ten největší zářez do veřejných financí vytvářející konstantní dluh - již zmíněné zrušení superhrubé mzdy (v tehdejší Sněmovně byli proti snad jen Piráti a ČSSD). Jaké budou jejich kroky v případě, že se dostanou zpět do vlády, je nejasné.
Na první pohled je smutné, že neposilují levicové strany, které by byly schopny současné politice nastavit zrcadlo a zkusit konsolidaci veřejných financí způsobem, který je obvyklý v bohatších a úspěšnějších zemích. Kladu si otázku, čím to je, pravděpodobnou odpovědí je neviditelnost a nejasný program. Třeba v případě SOCDEM, v podstatě poslední demokratické levicové strany, která má ještě jakousi šanci dostat se do Sněmovny, je nejvyšší čas. Pracující a živnostníci by měli po této straně tvrdě vyžadovat, ať na veřejnosti propaguje rozumný program pro rozvoj státu a jasné vize do budoucna. Stejně tak jsou nutné nové tváře, úspěšní lidé neposkvrnění podivnou minulostí. Bez toho tato strana nemá nárok na návrat a nejspíš se připravujeme o poslední možnost slyšet ve Sněmovně hlasy zastávající se ze svého životního přesvědčení pracujících, drobných živnostníků či lidí se zdravotními problémy.
Ve státech, které by nám mohly sloužit jako dobré příklady, také výrazně lépe fungují odbory. Zdá se mi, že snad většina českých zaměstnanců už od důvěry ve své odborové organizace úplně upustila. V současné době odbory zkrátka nejsou v dobrém stavu (a jedná se o dlouhodobý vývoj stejně jako v případě sociální demokracie). Přitom jen rozumní a schopní lidé, kteří se k odborům přidají a ovládnou své základní organizace, jsou šancí, jak organizovat obranu zaměstnanců právě třeba proti krokům současné vlády.
V tomto tedy vidím jedinou cestu. Být tvrdí, neústupní a aktivní.
Požadovat po odborech, ať se transformují ze spolků kamarádů s výhodami v zástupce zaměstnanců, kteří vládě dávají jasné a nekompromisní požadavky. Koneckonců, sám znám nemálo kvalitních aktivních odborářů, kteří svou roli plní výborně. Očividně to tedy jde.
Požadovat po levicových stranách, ať své zájmy upřou k zaměstnancům, živnostníkům a obyčejným lidem. Ať naberou nové členy úspěšné ve svém zaměstnání či podnikání a naslouchají jim. Ať vytvoří protipól současné asociální politice i populismu a máme zase důvod je do Sněmovny poslat.
Ať uvažuji, jak uvažuji, bez těchto kroků je jediným aktuálním směrem Balkán. Tam je sice také určitým způsobem krásně a lidé jsou tam velmi vstřícní, průměrnou státní vládu balkánského státu bych však naší republice nepřál, přitom v současnosti se takovým poměrům blížíme.
Je to však na nás, občanech a voličích. Jenom my můžeme ráznou aktivitou donutit politiky, ať si uvědomí, že jejich osud závisí na nás. A že je sledujeme.
Zdroje:
