Článek
Někdy v 6:30 ráno mi v mém suterénním bytě (v Praze není levné bydlet) zazvonil u postele telefon. V naprostém zmatku z náhlého probuzení jsem poznal povědomé číslo a zareagoval. Byl to Dan. „Já dneska po osmé jedu pro tábor, vyrážím z Opatova, tak mě napadlo, jestli bys nechtěl jet taky a zkusit si Karosu.“
Ještě jsem neměl ani profesní průkaz, barvu z mého řidičáku by šlo celkem snadno smýt - pro kartičku na úřad jsem byl asi před týdnem. No samozřejmě, že si chci zkusit Karosu! Plány na spánek vzaly za své, vystřelil jsem z postele a letěl metrem (to se mi teda zase povedlo unikátně hloupé slovní spojení…) na jih Prahy. Sto padesát kilometrů bez cestujících jsem jel s Karosou C 954 - to je právě ten splněný sen, kdy celý život slintáte na přední sedačce a přemýšlíte, jak bombastické musí být ten stroj řídit a nakonec je to přesně tak úžasné, jaké to bylo ve Vašich nejodvážnějších představách.
Dan usoudil, že na nováčka zvládám ovládat stroj překvapivě dobře - dětství strávené za volantem u hry VirtualBus se projevilo. Jasně, tahle polská srandička z pravěku sice měla 5 megabajtů a dalo se tam projíždět budovami, ale na tvorbu odhadu, jak se chová dvanáct či osmnáct metrů délky, byla překvapivě dobrou učební pomůckou. Prvních pět let za volantem jsem vlastně ani nikde nic neodřel. První podpisy jsem učinil až letos na svém autobusu, asi abych si jej lépe poznal. Souviselo to podle mého názoru s leností a nedostatečnou opatrností, jež vznikly z toho, jak jsem upadl do každodennosti povolání.
A tak jsem v červnu 2019 dostal číslo na pana Arnošta (trochu anonymizuji, ale řekněme, že kamarád s malou dopravní firmou si přál být takto v příbězích pojmenován).
Mimochodem, než budeme pokračovat, chtěl bych Danovi poděkovat. Před pěti lety, kdy jsem za volantem začínal, byl z mých přátel jediným, kdo se o můj profesní start skutečně podrobně zajímal. A když jsem šel na přijímačky do velkoměstské MHD, což bylo v době, kdy jsem disponoval řidičákem asi 14 dní, půjčil mi svoji Karosu a za pár litrů nafty jsem mohl asi 3 hodiny prostě jezdit a zkoušet si všechna problematická místa na testovací trase dopravního podniku. Díky tomu jsem se vyřádil na sedmistovce - v roce 2019 už bylo nemožné se s ní v podstatě kdekoli na pravidelných výkonech setkat a ačkoli dnes máme v našem historickém spolku hned tři takové, dodnes si vzpomínám, jak jsem s Danovou Karosou jezdil sem a tam. Jeho laskavost asi nedokážu zapomenout nikdy.
Pan Arnošt na mě o týden později počkal na parkovišti, kde jsem sedl do jeho 954 a povozil ho po okolí. Myslím, že mi to na nováčka šlo fakt dobře. Trochu mi srazil hrdost oznámením, že řídím jako někdo, kdo má papíry 14 dní, a že mu to stačí. Další týden už jsem se hlásil na jeho lince a podnikl seznámení s příměstskou dopravou.
Prve - přišel jsem o 3 hodiny dříve, abych se mohl alespoň jednou svézt tam a zpátky po trase a tak nějak se zhruba šedesátikilometrovou linku naučit. Že měla víc variant a večerní spoj jezdil v jiné trase než ostatní, Arnoštovi nevadilo a dospěl k názoru, že si nějak poradím. Mne to v době, kdy GPS nebyla vybavením vozidla ani mého mobilu, přece jenom trochu stresovalo. Všechny tarifní vychytávky taky podle názoru majitele vozidla nebylo potřeba moc studovat - vždyť se s lidmi dohodnu a něco jim tam naklikám. Že cesta mezi dvěma stejnými zastávkami trvá přes den 16 minut a večer 14 minut, pročež musím za ten stejný úsek pokaždé po lidech chtít jiný obnos peněz, jsem upřímně nezvládl přijmout dodnes, ale tehdy to byl jen asi jeden ze třiceti chytáků podivného tarifu a staral jsem se spíš o to, abych dovezl autobus třeba jen o pár kilometrů mimo jeho obvyklou trasu a neodjel s lidmi třeba na sever místo na jih.
Pan Arnošt byl názoru, že trasu linky není nutné studovat až příliš dopodrobna. Vždyť na cedulích u silnice většinou bývá napsáno, že se do další vesnice na trase odbočuje, přičemž názvy zhruba 15 vesnic po trase přece moje geniální paměť musí za hodinku vstřebat. Reálná zkušenost z praxe na prvních spojích vypadala odlišně - hned několikrát jsem se cestujícího poctivě hlásícího svoji cílovou zastávku překvapeně musel přeptávat, jestli tam opravdu jedeme. A když už jsme u těch zastávek, názvy zastávek jsou přece psané na označnících, většinou se u chodníku na zastávce nacházejí, a když ne, podívám se do zrcadla a nějak to přečtu z označníku na druhé straně silnice… takže přece musím odhadnout, kterou z nich jenom projíždím a na které skutečně můj spoj zastavuje (opět se praxe ukázala odlišnou a několikrát jsem zastavil někde, kde měl můj spoj projet).
Já si proškolení řidiče představuji jinak a dodnes se naše odlišné úhly pohledu s panem Arnoštem střetávají při vzájemných diskusích. Odlišnost názorů je dána naší rozdílnou minulostí - on totiž dříve jezdil u velkého dopravce v okolí Prahy a je nepřebernou studnicí zážitků, kterým skoro nemohu uvěřit ani po deseti pivech.
Pocházím ze Zlína (Otrokovic), kde máme neopakovatelně fotogenickou architekturou i vozový park trolejbusů. O tom ale třeba někdy příště.
Zážitek první - pan Arnošt měl řidičák asi 3 měsíce a jakožto začátečník ve firmě zaskakoval a střídal všechny trasy. Jednou přišel do práce a zjistil, že dnes jej linka kolem Mělníka, kterou měl v rozpisu a poctivě se ji naučil, nečeká. Nepřišel řidič u Kolína, takže pojede s autobusem do Kolína a tam si nějak poradí. Zeptal se, jestli by existoval aspoň nějaký návod, jak se dostat do Kolína a trefit na výchozí zastávku spoje, kde se snad na trasu zeptá cestujících. V Kolíně totiž nikdy autobusem nebyl. Bylo mu odpovězeno, že Kolín je na východ od Prahy a cestou jsou cedule, takže se nemůže netrefit.
Zážitek druhý - pan Arnošt čeká na výpravně, zatím totiž neví, kterou linku mu dnes přidělí. Na dispečinku se ozve telefonát, dispečer se zachmuří a jde Arnoštovi vysvětlit situaci. Jednu z linek obsluhovaných kloubovým vozidlem jel toho dne řidič vypomáhající z důchodu jako brigádník. Jenže silnice na nájezdové trase se opravovala a nebyla průjezdná. Milý důchodce za volantem kloubáku se rozhodl tam prostě vjet a nějak to zkusit (nemůžu mu to zazlívat, asi před 3 lety mě na lince postihla stejně idiotská myšlenka, ale o tom až jindy). Po půl kilometru kličkování mezi lízátky přijel k díře v silnici, uvědomil si, že v televizi se dávají Chalupáři a tohle svinstvo on rozhodně nemá zapotřebí, vypnul motor, vystoupil, zavřel dveře a odešel na vlak domů. Pan Arnošt, tehdy svědomitý řidič asi s rokem praxe, pak přijel vlakem, přišel pro autobus, půl kilometru pozpátku kličkoval (s kloubákem!) po trase snad připravené nějakým zvráceným instruktorem jízd zručnosti, aby se vysvobodil a mohl se jet napojit na linku.
Zážitek třetí - onemocněl řidič z jedné vesnice, takže bylo potřeba vyzvednout tam na návsi jeho autobus a vyrazit na trasu. Problémem bylo, že na dispečinku se od vozidla jaksi nenacházely klíče. Nemocný řidič nedokázal zvednout telefon a klíče předat, a tak stál milý Arnošt kdesi hluboko uprostřed českého venkova před vozidlem a drbal se na hlavě ve snaze analyzovat, zda je v jeho schopnostech se nějak vloupat dovnitř, dostat se do elektroniky a nastartovat…
V tomto kontextu tedy chápu, že jednou svézt nového šoféra po docela složité lince tam a zpět, oznámit mu, že tarif jakoby nějak existuje a cestující mu poradí s vydáváním jízdenek, sbalit si plyšáky, vlaječky, a pak jít domů, Arnoštovi připadalo jako nadstandardní zaškolení.
Nevím, co z prvního dne ježdění u tohoto dopravce vybrat, protože se to do jednoho článku prostě nevejde.
Před prvním spojem jsme zajeli k benzince něco za peníze z tržby stříknout do nádrže. Věřím tomu, že pan Arnošt dobře ví, co dělá, a tak se bezelstně zeptám, zda tam netankujeme přece jenom trochu moc dlouho, až zhruba pět minut po pravidelném odjezdu spoje z výchozí zastávky.
„Ty vole! Ono to jede už 13:35, jo? Aha!“
K třicetihlavému davu na autobusové stanici přiletím deset minut po odjezdu, košili promáčenou strachem a příliš velkým množstvím koly vypité ze stresu, a pokouším se z lidí vymámit, jakou jízdenku potřebují vydat. S patnáctiminutovým zpožděním odjíždíme.
Cestou zjišťuji, že jsem byl ohledně znalosti trasy stejně bláhový jako pan Arnošt. Stačilo pár vteřin nepozornosti, když jsme se při dopolední jízdě zakecali o tarifu, a zapomněl jsem si zapamatovat některou z mnoha odboček. Dvakrát přijedu na křižovatku s chutí vytáhnout z kasy dvacku a hodit si pannu nebo orla, anděl strážný a zoufalé zbytky paměti mne v obou případech navedou ke správnému rozhodnutí.
Lidé jsou šťastní, baví se, po dlouhé době jedou na lince s řidičem, který jim nenadává. Ptají se, jestli jsem fanoušek rocku. Nejsem, ale dlouhé vlasy mám prostě rád. Upřímně, po tomto dni spíše uvažuji, že se nechtěně stávám příznivcem totálního punku.
Postupně se stávám i poměrně solidním průvodcem na trase. Dostávám třeba tip, že v jedné z vesnic se nachází na zahradě za jedním z domů sbírka asi dvaceti historických autobusů. Jejich majitel je legendou přibližně dvacet let staré reportáže TV Nova, kdy reportérka s kameramanem přijela na rozlučku s Ikarusy v Táboře (poslední město, kde byly v ČR pravidelně nasazovány), načež z bandy slintajících fotících šotoušů náhodným výběrem trefila jackpot a oslovila pro rozhovor právě tohoto pána.
„A proč tu jste? Vy máte k těm autobusům nějaký vztah?“
„No, já je kupuju a mám je na zahradě.“
„Aha, vy jich tam máte víc?“
„Momentálně asi dvacet.“
Rozhovor skončil touto odpovědí a reportérka šla kopnout několik panáků, ale odvysílali to. Dodnes se to mezi autobusáky povídá jako oblíbená scénka div ne vystřižená z absurdního sitcomu. Mně odpovědi pana sběratele přijdou úplně normální, také máme s přáteli historických autubusů ve stodole zhruba dvacet. Ale uznávám, že možná prostě jen patřím do zvláštní sféry lidí a není úplně objektivní brát jako normu to, co za ni já považuji. Schválně, budu rád, když mi do komentářů pod článkem napíšete, kolik autobusů máte na zahradě či ve stodole Vy, ať si udělám aspoň trochu představu, jaký je v Česku průměr!
Já jsem na cestující možná milý (ono se jim špatně nadává, když ani nevíte, za kolik jim máte vydat jízdenku), autobus však trpí horší náladou, červeně na mě bliká obrázek jakéhosi kanystru s neznámou kapalinou a palubovka řve tak hlasitě, že ji při prodeji jízdenek ani nedokážu překřičet. Telefonát panu Arnoštovi. „No, ona je tam prasklá expanzní nádržka, musíš dolívat vodu.“ Aha, při pobytu zastávce najdu v kufru autobusu kanystr, běžím dozadu, doliju do nádržky asi 5 litrů vody a autobus je zase šťastný. Připadám si jako Superman po záchraně světa - opravil jsem autobus! Dodnes, i po pěti letech praxe, se s mojí vyhlášenou schopností cokoli na autobusu pokazit, ale nikdy nic nespravit, takový úspěšný zásah zapisuje do kroniky dopravce. Vrátím se předními dveřmi do vozidla, cestujícím poděkuji za podporu při odstranění poruchy a ukloním se.
Ještě jedna noční náladovka pro posílení atmosféry. Odstavený kloubák během krátké pauzy na konci světa - kdo z Vás pozná lokalitu?
Zbývá už jen večerní spoj ve 23:30. Jedu až jako poslední ze skupiny šesti autobusů a na nástupišti se nachází průser. Statný mladík s afrocopánky poskakuje po chodníku a občas přepadne i do vozovky, kope z Chuckovy otočky do sloupů a košů, až se to rozléhá celým sídlištěm, a podivně se třepe. Pravděpodobnost, že nastoupí ke mně, je 16,6 % (šestka na konci je periodická), jsem tedy vcelku klidný. Odjíždí první autobus, nic. Druhý autobus, nic. Nebudeme to protahovat, samozřejmě čeká až na můj spoj. Přívětivě se zazubí, za čtyřicetikorunový lístek mi věnuje stokorunu a v žádném případě nechce drobné zpět, v klidu se posadí a úplně spořádaně se s hudbou ve sluchátkách veze.
V předposlední vesnici na trase vystoupí, zamává mi a odchází vstříc noci. O sto metrů dál přejedu odbočku (to je ten zatracený poslední spoj s odlišnou trasou!), po pár vteřinách si to uvědomím, zastavím a jsem odhodlaný v prázdné noční vesnici pár desítek metrů zacouvat. Najednou se ve zpětném zrcátku zjeví onen afroborec. Mává mi, jde za autobusem, kontroluje, že zezadu nic nepřijíždí a u toho zase freneticky tancuje. Až se dostanu do místa, z nějž můžu odbočit na svou trasu, zazubí se, ukáže mi obouruč zvednuté palce a mizí. První dojem je často chybný, nedejte na něj!
Autobus už je prázdný, kdo by po půlnoci jel do vesnice uprostřed ničeho. Nevezu ani žádného medvěda či lišku. Jeden zajíc přeběhne přes cestu před vozidlem, ale nastoupit také odmítá. Blíží se cesta poprázdnu zpátky noční krajinou do města a já si začínám jízdu opravdu užívat. V rádiu hrají moc hezkou písničku (pro změnu folk), zhasínám autobus a začínám si s rádiem notovat. Po chvíli už zcela bez zábran hulákám i ven z otevřeného okna.
Samozřejmě!!! Samozřejmě, jinak to dopadnout ani nemohlo. Jakmile v cílové stanici otočím autobus a zařadím na křižovatce dvojku, abych se vydal zpátky do Prahy, ozve se zpoza kabiny nesmělé „Mohla bych prosím vystoupit?“ Ti lidi se tam musejí schovávat naschvál, aby mohli poslouchat falešný zpěv řidičů, nedokážu si to jinak vysvětlit.
V lesní serpentině cestou domů se zničehonic před vozidlem ve vozovce objeví tři bledé tváře. Značně se vyděsím a přemýšlím, že začnu věřit na duchy, ale zjistím, že měli defekt a řidič za zatáčkou vozidlo opravuje. Absolvuji trénink na léčbu klaustrofobie, kdy se pravým bokem vozidla pokouším neodřít automobil a levé zrcadlo sklopením zachraňuji před bídným osudem, totiž nárazem do kmenu stromu.
Nikdy jsem nikde zrcadlo nenechal. Párkrát už jsem láskyplně políbil dopravní značení či zeď, ale pokaždé jsme se zrcátky zůstali věrnými přáteli až do konce směny. To pan Arnošt už jich pár na trase opustil. Má na to zajímavou poučku - kočička, která leze do úzkého prostoru, má přeci také fousky, aby zjistila, zda se tam vejde. A autobusky jsou jako kočičky, mají místo fousků zrcátka.
V 1:30 parkuji na opuštěné ploše mezi paneláky. Je ticho před bouří. Blýská se, občas se zdálky ozve i výhružné zahřmění. Za ponurého světla starých zářivek vytírám podlahu a běžím na noční autobus domů. Když zamykám vozidlo, už se zvedá vítr. Je nádherná letní noc a v krvi mi koluje množství adrenalinu z blížící se bouřky a endorfinů z prožitého dne. Přemýšlím, zda doma nad vanu pověsím dnes košili mokrou i od deště, nebo pouze od průběžně ukládaných vrstev potu.
Zdroje a odkazy:
