Článek
Nejsem zaměstnán ve školství, pouze nezávisle jako OSVČ ověřuji jeho kvalitu a občas pomáhám tam, kde vzdělávací proces z nejrůznějších důvodů selže. Tento článek tedy není pláčem kvůli tomu, že mi stát ubližuje. Jedná se o nezávislý názor na školství zvnějšku, cílem je vysvětlit, co se vlastně aktuálně s financováním školství děje.
Již dříve jsem upozorňoval, že v rámci vládních škrtů bylo nejvíc kráceno školství. Na jednu stranu pochopitelný krok, školství je měkký humanitní obor, za jehož financování se bojuje docela složitě. Škrtání v jeho financování nemá bezprostřední dopad na výši důchodů či množství peněz, které zaměstnanci po zdanění přijde na účet. Pro vládu je to tedy docela bezbolestný krok, neočekávají se masové protesty obyvatelstva kvůli složité problematice, které nerozumí. Na druhou stranu je školství investiční obor, jehož financování se fatálním způsobem odráží v naší budoucnosti. O tom je dokonce celý první článek, který jsem pro Seznam Médium sepsal.
Samozřejmě jsem si již před několika měsíci troufl odhadnout, že vládou navrhované omezení rozpočtu se nedotkne pouze platů a dalších odměn pedagogických i nepedagogických pracovníků, ale samotné podoby výuky. Ačkoli jsem to v článku neuvedl doslovně, největší strach jsem měl z myšlenky, že se vláda pokusí snížit počty hodin ve školách, takzvanou hodnotu PHmax. Další obavy jsem měl ze snížení počtu pomocných profesí při výuce (laicky řečeno), přesněji asistentů pedagogů. Bohužel, nakonec zůstávám zcela znechucený z toho, jak přesná moje predikce byla a jak přesně se vláda trefila do nejcitlivějších míst školství.
Pojďme přímo do nitra problematiky. Hodnota se jmenuje PHmax. Jedná se o počet hodin, který je ministerstvem školství proplácen vzdělávací instituci. Tento počet je závislý prve na vzdělávacím oboru (podle toho, do jaké části RVP je obor školy zařazen, náleží instituci počet zaplacených hodin výuky), především pak na počtu žáků ve třídě. Jinými slovy řečeno, všechna výuka se neodehrává v plné třicetihlavé třídě, avšak specializuje se, třída je rozdělena do více skupin. Na hodnotě PHmax pak záleží, kolik hodin bude možno odučit v celé škole za týden. Jinými slovy, kolik hodin proběhne „v seminární výuce“ menších skupin, naopak pak kolik hodin bude učeno v celých velkých třídách.
A právě hodnota PHmax se bude snižovat o 5-6 % (protože nejsem do procesu zapojen ani z pozice úředníka ministerstva ani z pozice ředitele školy a zároveň se mi donesly informace, že ministerstvo hodnotu neustále mění a možná ještě nedospělo k definitivnímu závěru, nejsem schopen říci přesné číslo). Jinými slovy, specializovaná výuka bude výrazně omezena. V době, kdy se školství v okolních zemích rozvíjí a přizpůsobuje se aktuálnímu vývoji ve světě a v průmyslu, mimo jiné právě zvyšováním specializace absolventů, postupujeme zpátky do minulosti.
Vzpomenu na svou zkušenost. Zhruba před 10 lety, kdy jsem byl stále žákem gymnázia, krajský úřad rozhodl o omezování míst na gymnáziích, aby donutil žáky hlásit se na méně prestižní školy. Nekomentuji teď své názory na toto sociální inženýrství, může mít pozitivní i negativní dopady. Komentuji situaci, která následovala v mé škole. Vzhledem k tomu, že kraj nařídil v nově přijímaných ročnících snížení počtu žáků ve třídě z 30 na 26, snížila se hodnota PHmax a škola musela reagovat. Jednalo se o velké prestižní gymnázium se 180 žáky v ročníku, počet nově přijímaných klesl na 156. Odnesl to můj „maturitní“ ročník. Jako studenti prestižního gymnázia jsme byli zvyklí na perfektní servis, největší přidanou hodnotou bylo obrovské množství specializovaných předmětů nabízených především v maturitním ročníku. Z nabídky až 70 variant jsme si mohli zvolit 5 specializovaných seminářů, které nás připravovaly na zvolenou vysokou školu. Díky špičkové úrovni gymnázia se jednalo o opravdové, velmi úzce zaměřené, speciality. Výuka vysokoškolských předmětů v cizích jazycích, genetika, specializovaná fyzika pro technické obory, kritické čtení kapitol z dějin 20. století a dále. Díky možnosti zvolit až pět specializovaných předmětů si žáci měli možnost navybírat úzkou specializaci pro své vysokoškolské studium a už od prváku na vysoké „táhli“ spolužáky z ročníku díky perfektní středoškolské přípravě a velmi vysokým schopnostem. Výzvy na vysoké škole pak plnili od začátku zkušeněji než ostatní, vyvarovali se prvotních omylů, rychleji se adaptovali a dokázali v rámci svého studia dříve začít opravdu přínosnou vědeckou činnost.
Jenže politikou krajského úřadu se hodnota PHmax snížila. Tím pádem bylo nutné snížit počet hodin a protože škola nechtěla zasahovat do skupinové výuky jazyků či některých jiných odborných předmětů, zasáhla do maturitních seminářů a snížila jejich počet na čtyři. Zdá se to jako prkotina, nicméně pátý specializovaný předmět často chyběl. Někteří medici si museli vybrat jen částečnou specializaci v chemii. Některým humanitně orientovaným studentům chyběl třeba jeden předmět v cizím jazyce. Někteří technici pak vybírali mezi deskriptivní geometrií a specializovanou fyzikou, neboť na obojí se přihlásit už nešlo. Možnosti se snížily, kvalita absolventů také.
Jedná se jen o malinkou ukázku, která nevypadá nijak škodlivě. Nyní je však rozsah spojování tříd masový, týká se všech základních i středních škol.
Kde budou hodiny chybět? Můžou chybět třeba ve výuce cizích jazyků, která je léta ve školách vykonávána skupinově. Zažil jsem výuku cizího jazyka v devíti i ve dvaceti posluchačích a je to skutečně zásadní rozdíl. Dělená výuka se pak týká specializovaných seminářů na gymnáziích, ale především oborových předmětů na všech ostatních středních školách. Cílem oborové (ne všeobecné) střední školy je příprava na specializaci. Nepředávají se znalosti, mnohem více je výuka o dovednostech. K tomu jsou potřeba menší skupiny.
Množství škol možnosti rozdělit třídu využívaly i pro výchovy (především tělesnou), zde je opět otázkou rozdíl mezi patnácti a třiceti dětmi na hřišti. V neposlední řadě část škol dělila výuku třeba i na specializovanou výuku českého jazyka a matematiky. Moje škola třeba část hodin využívala k tomu, aby žáci v menších skupinách počítali u tabule a každý měl možnost si něco spočítat s asistencí vyučujícího, čímž hned v prvním ročníku středoškolského studia odpadla bázeň ptát se, pokud nerozumím postupu, který vyučující při výpočtu používá. Tím vznikla ve třídě atmosféra důvěry a po celé středoškolské studium matematiky jsme byli zvyklí neopisovat z tabule, ale sami příklady zkoušet a odstraňovat problémy, nedařilo-li se řešení. Na jednu stranu totální prkotina, na druhou docela zásadní rozdíl v kvalitě absolventa ústavu…
Aktuálně nám totiž tak trochu ujíždí vlak. V mezinárodním srovnávání se propadáme. Není to úplně tím, že by se naše školství tak výrazně zhoršovalo, spíše tuším jinou příčinu. Ostatní země míří kupředu a my přešlapujeme na místě. Teď vlastně couváme. Jinde už dávno pochopili, že klíčovým ukazatelem kvality školství je počet pedagogů na žáka a velikost vyučované skupiny. Nejsem si jistý, zda to vlastně není ten úplně nejdůležitější ukazatel.
Jistě, co jsem proboha od současné vlády očekával, od počátku bylo jasné, že neomylně opět trefí nejzranitelnější součást našeho školství a poškodí ji.
Já totiž nerozporuji, že šetřit se musí. To je v současné situaci jasné. Pořád dokola ale opakuji, že je důležité, kde a jak se šetří. Ve školství se nyní šetří miliardy zpomalením růstu platu pedagogů. To je asi pochopitelný krok. Snižuje sice zájem o toto povolání mezi potenciálně kvalitními lidmi a svádí je do ostatních oborů (přičemž by je školství tolik potřebovalo!), na druhou stranu se však v minulých letech přidávalo docela dost. Věřím tomu, že by mi část pedagogů v době současné inflace dokázala za takové klení i rozbít ústa, nicméně zpomalení růstu mezd podle mého názoru nemá tak fatální důsledky jako zvětšení počtu žáků ve třídě a eliminace specializované výuky, doslova erbu kvalitního školství.
Vláda tedy svým šetřením zasahuje do oblastí, jejichž důsledky pocítíme v budoucnu. Náklady na doplnění této mezery budou oproti současným úsporám násobné, současným šetřením si vlastně půjčujeme peníze z budoucnosti, a to za obrovský úrok ve stovkách procent. Čtyři roky středoškolského vzdělávání, na němž ušetříme, se promítnou v desítkách let nižších daní, které nedostatečně připravený absolvent za svůj život odvede kvůli tomu, že zůstane na méně kvalifikované pozici.
Škrty ve školství se týkají i dalších zásadních oblastí, které jej mají potenciál znefunkčnit. Ty bych si však nechal na příště, tematicky třeba přímo na příští pondělí, kdy se uskuteční stávka. Snížení PHmax je totiž mezi všemi škrty podle mého názoru tím zásadně největším problémem a je potřeba jej řešit prioritně.
Ještě si dovolím trochu ostřejší poznatek na závěr. U zpráv o pondělní stávce čtu stovky znechucených komentářů o tom, jak si nevychovaní učitelé „berou dovolenou“ a „používají děti jako rukojmí“, to všechno prý kvůli vlastnímu bohatství. Z takových názorů je mi opravdu zle. Nechápu, jak velký hlupák může vůbec podobná slova nabušit do klávesnice. Faktem je, že vláda zcela systematicky a razantně likviduje kvalitu školství ničením všeho, co zvyšuje jeho kvalitu. Snižuje naši konkurenceschopnost vůči ostatním státům. To prostě není o platech pedagogů, ale o likvidaci systému poskytujícího kvalitnější výuku. A také o tom, že přinejlepším zůstaneme montovnou západních korporací. Jaký prostředek boje s touto skutečností aktuálně zbývá? Nic jiného než stávka podle mého názoru není k dispozici. Problémy se na nás řítí skutečně ve velkém.
Bylo by opravdu dobré, aby si značná část Čechů uvědomila, že je potřeba spravit stav veřejných financí, ale není potřeba kvůli tomu zlikvidovat střední třídu nebo vzdělávání. Stále nedaníme stamiliardové zisky plynoucí do zahraničí. V okolních státech je to přitom standard. Nakupujeme elitní vojenskou techniku, která bude stát o stovky miliard více, než by nejspíš objektivně bylo potřeba. Nejbohatší Češi od dob covidu neustále nafukují své majetky o stovky miliard, aniž by se to v předchozích několika dekádách dělo a aniž bychom pátrali po příčině. Zahraniční korporace na nás sanují ztráty z jiných zemí zcela sprostými maržemi a poplatky.
Je to složitá problematika a s článkem o školství souvisí jen okrajově, ale neříkejte mi, proboha, že lepší než řešit problémy z předchozího odstavce je zaříznout za pár miliard školství a snížit jeho kvalitu. To je čisté sebepoškozování, které považuji za snahu škodit naší zemi.
