Článek
Pro začátek se musím omluvit za dlouhou pauzu. Před několika měsíci jsem přijal funkci jednatele nové dopravní společnosti, přičemž začátky podnikání v tomto oboru jsou vždy velmi záživné. Realitu zde momentálně snad ani nemohu popsat, bude to opět chtít několikaletý odstup, aby všichni aktéři včetně státních orgánů takříkajíc zapomněli…
Dostal jsem více žádostí o pokračování, vrhněme se tedy do víru něčeho zajímavějšího. Zbylých asi 20 hodin zácviku ve velkoměstě totiž proběhlo poklidně a až na pár panických stavů by sloužily jako výplňové plácání bez pointy. Brzy jsem nastoupil do služeb bez zácvikáře a celkem slušně kariéru autobusáka rozjezdil.
Protože však zůstávám především šotoušem a řízení autobusu bylo vždy mým koníčkem, chtěl jsem mít pestrý výběr možností. Proto jsem si v prvním měsíci praxe odbyl zácviky hned ve třech dalších společnostech. První z nich si představíme.
V malém okresním městě jsem zažil příjemný šok. Stačilo se předvést u lékařů a přinést papír, že jsem pojištěný vůči očekávanému rozbíjení vozidel, a mohl jsem se jít seznamovat s funkcemi dispečinku. Koneckonců jsem ve firmě už asi 5 let sloužil jako konzultant.
Vedoucí zácviku, kterého jsem dobře znal z pátečních večerů v nedalekém baru, se jen telefonicky omluvil, že si nepamatuje, zda si tykáme či vykáme (tykáme) a poslal papíry pro doktory. Před 5 lety jsem ještě nebyl řízením autobusů zdravotně degenerovaný, dokázal jsem zrakem obávaného dravce rozeznat kočku od klokana i na pět metrů, sluch fungoval na 99 %, dokonce i psychiatr vyhodnotil, že jsem sice docela blbec, ale pravidelně nepiju a sebevražednými myšlenkami netrpím.
V pondělí ráno jsem obdržel telefonát od personálního ředitele, že je aktuálně mimo kancelář, ale než společně vyrobíme dokumenty, můžu si projít zázemí společnosti. Jen proboha, i kdyby mě na kolenou prosili, v žádném případě nemám lézt za volant, dokud smlouvu s ďáblem nepodepíšu. Při příchodu jsem ještě musel projít vrátnicí pro administrativní pracovníky. Zde na mne čekala asistentka ředitele kousající se do rtu a marně zadržující smích. Letitý poradce výkonného ředitele (vyhozen o 4 měsíce dříve po změně politického vedení města) jde kroutit kulatou lopatou. Na maloměstě zřejmě nikdy neviděli nic pozoruhodnějšího.
Inu, dostavil jsem se do kanceláře dispečinku a zjistil, že na mě nikdo nemá čas - ale odpoledne si ho udělají. Nechť si zatím nastartuji libovolný autobus a odkroužím linku na místní lince v trase nemocnice - hřbitov - nákupní středisko - pošta - hřbitov - nemocnice. Zkrátka po ideální trase, kde si amatér učící se s brzdami úplně odlišného vozidla může vyzkoušet různé typy jemného i brutálního brzdění a nikdo z vetchých zasloužilých cestujících po sedm či více dekád rozvíjejících naši společnost nedojde k úhoně pádem. Zkusil jsem mírně zaprotestovat: „Ale pan personální ředitel nechtěl, abych řídil, dokud nebudu mít podepsanou smlouvu!“ Neprošlo to. „No a ty panu personálnímu řediteli řekneš, že jsme tě poslali jezdit, dokud jsi neměl podepsanoou smlouvu?“ Neřekl jsem. Kdo se bojí, nesmí do lesa, navíc touha po zážitcích za volantem byla větší.
Že ty brzdy byly…! Vyjel jsem s typem vozidla, které má úplně jiný systém brzdění. Obyčejnému cestujícímu to na první pohled musí přijít jako snůška blbostí, nicméně francouzská vozidla z let 2000-2014 mají velmi zajímavý systém brzd. Pedál dává nesmírný odpor, po pár letech usilovného šlapání bych mohl bez problému vylézt libovolnou osmitisícovku (musel bych každopádně šlapat do kopce jen pravou nohou). Horší je, že člověk překoná cca 5 centimetrů odporu bez jakéhokoli efektu. Dále se nachází zhruba 2 milimetry (!!!) rozmezí, kdy autobus brzdí jakž-takž normálně, dále už přichází jen velmi ostré zastavení na místě, cesta s omluvou mezi cestující, sbírání kup masa a zvláštně rozmístěných končetin ze země a čekání na záchranku.
Co je horší, v té nejcitlivější chvíli výkon brzd obohatí brzda pomocná - retardér, který má vzduchové brzdy odlehčovat. U francouzských vozidel je extrémně silný a pád cestujících způsobí snad i sám o sobě. Bez jeho ručního odpojení (které je paradoxně z bezpečnostních důvodů přísně zakázáno) se nedá rozumně zastavit téměř nijak.
Trvalo mi asi půl roku, než jsem přišel na zajímavý systém - brzdy těchto vozidel nefungují jako u zbytku autobusů (šlápnu míň - brzdím míň, šlápnu víc - brzdím víc), avšak podle síly sešlápnutí pedálu se řídí intenzita přifukování nebo odfukování do brzdného okruhu. Pokud je mezi čtenáři někdo, kdo se s nimi stále pere a nepřišel na to, stačí pedál sešlápnout míň a okolo pěti vteřin počkat. Brzdy se natlakují postupně a autobus zastaví v přijatelných mezích. Jen je problém, že nastavení každého vozidla je mírně odlišné a přejet zastávku o 2 metry tak není žádným problémem. Je to sice dost vysilující v tom, že brzdění s autobusem se stává vlastně jasnovideckou disciplínou a předvídat v dnešním provozu události odehrávající se odhadem zhruba za deset vteřin připomíná snahu hrát šachy se schizofrenikem, ale tak nějak se to dá.
Větší množství kolegů tuto alchymii stále neodhalilo. Možná prostě jen nemají cit, aby dokázali nohama operovat orgány či zneškodňovat bomby, a vůbec se jim nedivím. Aniž by jakkoli chtěli, jsou mezi místními cestujícími známi jako hovada a prasata.
Takto může vypadat výlet na Boží Dar, a to klidně i v květnu…
Překvapilo mne, že se celý výlet na lince obešel bez incidentů. Cestující si zjevně mysleli své, ale po prvním pokusu zastavit asi došli k přesvědčení, že zachovat si zdraví je lepší než vymlátit z pojistky dopravního podniku kompenzaci za způsobená zranění a velmi ochotně se drželi.
Další rozdíl se učím záhy. Ve velkoměstě jsou lidé zvyklí na úplně jinou intenzitu jízdy. Autobus se tempem průměrné stíhačky (nejsem si jistý, zda ve skutečnosti neletí pár centimetrů nad zemí) řítí těsně až k zastávce, následně přichází „náraz do zdi“, čas otevírání dveří po zastavení lze měřit na milisekundy a srovnávat jej s tempem reakce atletů na olympijské stovce, následně se člověk ani nestačí rozhlédnout a už už zvoní signál zavírání dveří. Někdy si všimněte, jak neuvěřitelnou akrobacii někteří cestující musejí ovládat, aby se dokázali z vozidla dostat ven / nastoupit dovnitř.
Některá maloměsta jsou úplně opačná. Vše se odehrává P O M A L… L U. Tamní vozidla často ani neumožňují otevřít dveře hned po odjezdu. Autobus si chce zkontrolovat asi milion různých ukazatelů, že opravdu stojí, pak vteřinku či dvě udávat do činnosti zastávkovou brzdu, následně další vteřinku či dvě přemýšlet, co vlastně znamená, když řidič zmáčkně tlačítko otevírání dveří (a pokud to ten lotr udělá příliš rychle, zmáčknutí tohoto tlačítka pro jistotu úplně ignorovat) a následně tedy pomaličku dveře otevírat. Vzpomínám na kolegu z Brna, kam se podobný typ vozidel nedopatřením dostal. Z první směny se vrátil úplně vyřízený, vyslechnuté nadávky by vydaly na slušně tlusný slovník a dveře byly okopány ze všech stran.
Ve velkoměstech jsou zkrátka cestující při nástupu velmi efektivní a brutálně rychlí. Vzpomínám si na své jízdy v Praze - přistavím kloubák na Skalku, kde čeká dav asi 100 lidí, otevřu dveře, podívám se na čas odjezdu do palubního počítače, pak skrz zrcátko na nástupiště a vidím, že jsem svědkem zázraku. Nástupiště je prázdné dřív, než bych řekl „odjezd!“. Mračím se, znova se dívám do zrcadla - ne, na nástupišti opravdu nikdo není. Zmizeli! Aha, ne, sedí v autobusu. Nastupování na Skalce je pro mě důkazem teleportace.
Stejně tak vzpomínám na zážitek z linky 136, kdy jsem nakládal vetchou stařenku s taškou na kolečkách. Nízkopodlažní autobus byl pro ni příliš vysoko - viděl jsem, že nedokáže sama nastoupit, avšak než jsem stačil dokoli udělat, seběhli se ostatní cestující a do autobusu ji doslova vnesli stejně jako její zavazadlo. Než jsem se vzpamatoval a zavřel dveře, všiml jsem si, že se po vnesení do autobusu přemístila na nejbližší sedačku tygřím skokem za desetiny sekundy a průměšný škrtič by u ní mohl skládat zkoušky efektivity zabíjení kořišti, jak pevně se všemi volnými končetinami obmotala kolem nejbližší tyče k držení. Neuvěřitelná zodpovědnost. Takto nikdo nemůže spadnout, ani když nabouráme.
Koneckonců vzpomínám i na situaci, kdy jsem v jednom velkoměstě vezl v dopoledním sedle autobus přetížený postaršími občany, kteří stáli úplně všude a často se neměli ani čeho držet. V jedné chvíli mi autista vletěl pod kola a zarazil své SUV přímo před čumákem autobusu. V panice jsem ze všech sil sešlápl brzdy a téměř na místě zastavil. „Idiot!“ ozvalo se vedle kabiny. Zavřel jsem oči, vydechl, zatáhl ruční brzdu, čekal další nadávky a ošetření zraněného. „Ještě že máme pozorného šoféra, co zabránil nehodě,“ pokračoval muž vedle kabiny. Nikdo ani nezdvihl obočí. Všichni se poctivě drželi.
To na maloměstě je situace úplně jiná. Po odbrždění ze zastávky zdejší typ vozidel mírně škubne - automatická převodovka zařadí rychlost. Přitom vždy stojící cestující udělají malý taneční krok. Ačkoli za léta cestování vědí, že autobus škubne pokaždé, nikdy nemají potřebu se po nastoupení čehokoli přidržet.
A nastupují stejně tak. V tom je totiž francouzský autobus zrádný. Dveře otevírá dlouho a pomalu, zavírá naopak bez upozornění a velmi rychle. Z velkého města jsem zvyklý na to, že podnik bojuje se spěchajícími řidiči a před zavřením dveří nastavuje třívteřinové předzvánění. To na malém městě není, zmáčknu tlačítko a za vteřinku dvě už slyším rány od dovření dveří. To mne také několikrát škaredě nachytalo. Cestující, kteří mají opravdu velké množství času, stávají v úctyhodné vzdálenosti od dveří a dávají si přednost. Několikrát mne to nachytalo a myslel jsem si, že dav stojící na nástupišti dva metry od dveří prostě čeká na další spoj. Když jsem jim zákeřně zavřel dveře před nosem, mohli si ukroutit hlavy.
Stejně tak se mi hned několikrát stalo, že jsem prostě někoho skřípl. Ačkoli se do autobusů přidávají malá zrcadla, aby řidič alespoň trochu viděl i za roh do prostoru dveří (tam totiž nedohlédnete vnitřním ani vnějším zrcadlem, zvlášť za kloub ne), bez potřebného cviku v těch tintítkách malou osobu neodhalíte. Stojíte tak v zastávce. Tři vteřiny nikdo nevystupuje. Pět vteřin nikdo nevystupuje. Všichni sedí a usmívají se, na zastávce nikdo není. Zmáčknete tlačítko dveří a ozve se křik. Najednou se všichni sedící mračí a kroutí hlavou. Bezohledný řidič opět někoho schválně skřípl do dveří. Vy z toho máte špatné svědomí ještě hodinu.
Kolik lidí jsem takto během famózního úvodního kolečka na lince skřípl? Nakonec naštěstí nikoho. Myslím si, že jsem měl prostě štěstí. Přijel jsem do garáže, zaparkoval autobus a vrátil se na dispečink. Nikdo si mě ani nevšiml.
Po chvíli se ozval telefonát - nefunkční vůz v centru města, poptáváme urychleně náhradu. Pohotovostní řidič už se oblékal, jeden z dispečerů jej však usadil a oznámil, že je příležitost pro mě, abych se předvedl a ukázal řidičské dovednosti. Vodou dolil svůj hrnek s kávou po okraj - jeho oblíbeným zvykem je zkouška přilnavostí kapaliny (položí za čelní sklo plný hrnek a sleduje, zda zaučovaný něco vylije). Prokleju francouzského výrobce a běžím na WC pro pár kilogramů ubrousků. V tu chvíli se zvedá vedoucí směny.
„Pošli tam normálně záložního šoféra, kolega už se projel.“
„Aha, tak on už jezdil, jo? A dobré?“
„No, pokud vím, tak se nestala žádná nehoda ani nikdo nespadl.“
A tak jsem dostal své druhé razítko do pracovní knížky řidiče autobusu.
A o hodinku později jsem podepsal smlouvu.
Zdroje a odkazy:
