Článek
Pátek, 15:00. Čeká mě devítihodinová služba na MHD v malém příhraničním městě. Docela se těším. Jedná se o můj koníček při studiu a podnikání, koneckonců už ve čtyřech letech jsem točil pokličkou na posteli a ve hře Virtual bus jsem najezdil tolik kilometrů, až jsem v autoškole vzal autobus do rukou s takovou jistotou, že mě považovali za letitého ilegálního jezdce. Šotoušství se týká tisíců lidí, určitě to není jen Václav Kopta.
Náladu mi nekazí ani první kolečka na krátké lince, kdy můj příjezd k zastávkám lidé oceňují opovrhujícími pohledy, o nichž jsem si myslel, že jsou vyhrazena pro aktuální cenovky v supermarketech a další životní zklamání. Na to jsem si už zvykl. Zatímco v Praze jsou lidé veskrze šťastní, že městskou dopravou cestují, pravidelně mávají a děkují, na malých městech mám společenskou pozici rohožky po návratu rodiny z dlouhé túry lesem v propršeném dni. Nadávky jsou také častější než pozdravy či poděkování. Dobíhající (ehm, docházející) častěji spíše oznámí, že mám štěstí, že jsem počkal. Poděkování nečekám.
Při prvních zkušenostech mne kontrast s poměrně vstřícnými lidmi ve velkoměstě doháněl k nepěkným stresovým situacím. Časem jsem si prostě zvykl, že jsou vztahy takto nastaveny. Hledám tedy pozitivní příklady a zjišťuji, že maximální snaha o vstřícnost a úsměvy se občas vrátí a vlastně to není tak špatné. I některé absurdity jako zhodnocení rozsvíceného vozidla v ranní špičce slovy „Proč tady svítíte, vždyť je bílý den!“ přecházím s úsměvem. Sice mám dojem, že jsou to věci, které cestující vůbec nemusejí obtěžovat, ale zvykl jsem si. Zvykl jsem si…
Přes 90 % mých směn jsou odpolední a noční. Tam je to občas ostřejší. Ale zachování klidu a nadhledu jsou zásady, které se prostě vyplatí. Není to tak dávno, kdy se mladý pár pohádal přímo ve vozidle a spustila se nelítostná krvelačná bitka. První dvě minuty jsem čekal, zda se bojovník a bojovnice unaví, než dojde k něčemu nepěknému. Styl bojujících byl totiž nesmírně fyzicky náročný a zahrnoval přeskakování sedadel, rozběhy či gymnastické prvky s využitím tyčí pro držení. Jackie Chan by si v mém vozidle jen užasle zapisoval všechny provedené figury a triky.
Ono pro řidiče není také nic snadného zvednout se z bezpečí kabiny a jít do bitvy - vždy snášíme riziko, že se energie otočí proti nám a způsobí nepěkná zranění. Nejeden z nás si tedy zásah rozmyslí a dokazuje převahu spíše prudkým sešlápnutím brzdy (argumentem je zjevně schopnost dostat všechny agresivní elementy na zem pomocí jednoho sešlápnutí pedálu na sedačce v bezpečné vzdálenosti). Já však potenciální zranění svých zákazníků nepreferuji a blížil jsem se k první zastávce, v níž bylo vhodné zastavit. Zatáhl jsem brzdu a vyskočil mezi překvapené teenagery. Na můj proslov „Z bezpečnostních důvodů vás musím poprosit, abyste si vystoupili. Děkuji za pochopení. Mimochodem, docela vám to jde, zvažte přihlášku do kroužku bojových umění!“ nenalezli protizbraň a ihned vystoupili. Ostatní cestující si situaci jen natáčeli na mobil. Polil mne studený pot strachu, že tento výjev bude zveřejněn na sítích a stane se virálním. Následující pohovor s vedoucím na téma „Proč jsi nezavolal policii?“ není pěknou představou. V noci jezdí málo vozidel, přesto je lidé využívají jako jediný dopravní prostředek do práce. Někdy je lepší situaci vyřešit na místě co nejrychleji, aby nedocházelo ke zpoždění. Každý podnik má však jiná ustálená pravidla, jak se krizové situace řeší, a zatímco v některých městech vyžadují řešení situace na místě bez policie, jinde je volání policie povinností. Jako brigádník vypomáhající v mnoha podnicích nemám v těchto postupech pořádek a nejednou už jsem se voláním či nevoláním policie spálil.
Pohled z kabiny na konečné
19:57. Z přemýšlení, jaké nebezpečné situace jsem kdy zažil a o které z nich se podělím se čtenáři, mne vyruší první blížící se problém večera. Totiž, v tomto městě je večer povinný nástup předními dveřmi, který má za cíl eliminovat nástup problémových cestujících - podobně, jako se nedávno stalo v ústeckém Mojžíři. Cestující si však za 20 let platnosti nařízení nezvykli a snad většina řidičů jeho vyžadování vzdala. Po příjezdu na zastávku tedy budu otevírat jen přední dveře, zatímco nastupující i vystupující budou čekat u středních a zadních. Po nějaké době čekající na zastávce pochopí a vydají se dopředu. Ve stejnou chvíli se rozmyslí vystupující a vyrazí také dopředu. Masy lidí se setkají u řidiče a obě své pocity ocení vřelými vulgarismy. V tu chvíli řidiči většinou prasknou nervy a otevře zadní dveře, čímž se dav nastupujících rychle přesune dozadu a začne naskakovat. Za nedodržení striktního nástupu předními dveřmi je šofér sankcionován pokutou v tisících Kč, tudíž zadní dveře znova zavírám a přicházejí první výhružky smrtí.
Totiž práce řidiče MHD obsahuje i lingvistickou složku v podobě sběru nejrůznějších (bohužel zpravidla málo inovativních) vulgarit. Kdybych psal, co doopravdy vyslechnu, článek nikdy nebude zveřejněn. Proto tato slova nahradím jazykem archaickým.
21:25. Z vozidla cítím silný závan cigaretového kouře. Jízdní řád je večer nastaven tak, že za jednu minutu mám urazit dvě zastávky. Přestože letím na hranici rychlostních limitů a i tak jsem zpožděný, chci situaci řešit a místo provozu sleduji situaci ve vozidle. Za chvíli mám štěstí, vidím kouř u úst známého místního sportovce, jehož jméno si pamatuji z regionálních novin.
„Nekuřte mi tady, Romane, já mám krátké pauzy a nestihnu to pak uklidit!“ křičím přes celé vozidlo. Zásah. Jeho kamarádi, kteří se v tomto brzkém čase také vracejí z hospody, mé usměrnění značně ocení. „Ty plantážníku, to jsi teda spadl do kupy s hnojem, ten blbštajn za volantem tě zná jménem! To budeš mít aj se zápisem u chlupatých, no kouřit ve vozidle, ty seš prostě střevo vycucaný!“ (autorem upraveno) Ve vozidle se již nekouří, takže dále neřeším, že se parta dohaduje o trestu a ve výsledku viník zbytek cesty pokračuje se staženými kalhotami jen ve spodním prádle. Kluci jsou sice v mírně nepřítomném stavu, ale nakonec se ukazují jako sympaťáci, kteří se při výstupu překodrcají přes celé vozidlo k předním dveřím, omluví se, poděkují za svezení a pozvou na příští pivo. Půjdu rád, ale až po konci směny.
Noční odpočinek v Hostivaři. Kromě autobusu nejspíš spí i řidič.
23:08. Další situace je značně nepříjemnější. Vůz je zatím prázdný, ale na následující zastávce je zvláštní obrovský muž, který poskakuje jako po akutním napadení blechami a dokonce mi spadne před vozidlo do silnice. Zvažuji, zda jej nenechám vstříc vlahému večeru, ale nejsem si úplně jistý reakcí tohoto podniku na případnou stížnost za nesvezení, proto se rozhodnu otevřít dveře. Koneckonců to může být třeba jen sportovec, který se při večerním rozběhu přetáhl a chce se přiblížit domovu.
Nástup s šílenou grimasou v obličeji, při níž pán vysvětluje označovači na jízdenky, že jej podřeže, ukáže fatální povahu mého omylu. Na otázku „Máte nějaký jízdní doklad?“ je mi odpovědí křik „Cože? Kdo, já?“ a úder do skla. Následně dostanu před oči zmuchlanou přeloženou účtenku z koloniálu a z BOZP důvodů to považuji za dostatečný průkaz o zaplaceném jízdném. Zamykám kabinu, pokračuji v jízdě a doufám, že spolu nebudeme trávit moc času. Můj nový objekt zájmu mezitím pobíhá po voze, kterým se šíří strašlivý zápach potu, a střídavě vyhrožuje podřezáním různým sedačkám, vývěskám s pravidly tarifu či plošině pro invalidy. Můj žaludek začíná protestovat a naznačuje něco o tom, že by večeře ráda také šla na vlahý letní vzduch.
Přistupuje mladá, hezká dívka. Je mi jí nesmírně líto a v duchu se omlouvám za špatné vyhodnocení situace před několika zastávkami. Zděšeně zjišťuje situaci ve vozidle a přisedá si na babosed (tedy sedačku vpravo vedle řidiče, o kterou můj kolega zažil potyčku mezi dvěma důchodkyněmi vyústěnou ve zranění jedné z nich). Vidím na ní, že by si nejraději přisedla ke mně do kabiny, ale v životě už jsem zabil nejedno rande a tentokrát to z prostorových důvodů také nevyjde. Zvedá se mi tep a chystám klíč na kola pro případ nutné obrany této cestující.
Za několik zastávek se rozsvítí znamení STOP. Ze situace ve vozidle je zjevné, že to musel být můj neznámými látkami posilněný dvoumetrový klient. Jásám, snad to bude bez problému, vystupuje dokonce dřív, než jsem čekal. Za několik vteřin vidím v dáli před vozidlem odlesk modrých majáků. Pán se nejprve schovává mezi sedačkami, nicméně mu osud nepřeje, policie stojí přímo v nejbližší zastávce, k níž se STOPka vztahuje. Muž úpí a postupně mění polohu, vždy tak, aby policejní auto nebylo v úhlu, z něhož jde spatřit. Dochází mi, co se stalo. Smysly nejspíše posílené směsí účinných drog zkrátka zahlédly v dáli policejní majáky o něco dřív, než se to podařilo unavenému řidiči. Chlap si netroufl jet s vozidlem MHD kolem policejní hlídky a chtěl vyskočit dřív. Teď zastavujeme pět metrů od jejich auta. Otevírám dveře.
Psychologické hry jsem na dnešní směně nečekal, ale zkouším štěstí. S otevřenými dveřmi stojím na zastávce a čekám na vývoj situace. Je mi totiž jasné, že onen muž ví, že STOPku zmáčkl, ale nikdo jiný nevystupuje. Většina otrlých cestujících prostě dělá jakoby nic, ale MHD je přece jen svázáno určitými vnitřními pravidly, které v podvědomí hrají roli. Věřím, že mozek pod vlivem drog nakonec neunese tíhu situace a do laloků se mu vetře pocit, že dokud někdo nevystoupí, nikam se nepojede. Slečna vedle mě naštěstí také oplývá trpělivostí a světe div se, posílený poutník se skutečně začne po chvíli zpod sedaček plazit ke dveřím nejvzdálenějším od hlídky. Párkrát smutně frkne, u dveří zaklekne do pomyslných startovacích bloků a vypálí do tmy.
Už bude dobře, doufám.
Unikátní scénická situace. Noční kloubový autobus u garáže Strahov, kudy tato linka projíždí jen několika spoji za měsíc.
00:32. Nebude. Na posledním spoji vezu několik cestujících z přilehlého podniku s velmi výrazným mladým párem. Slečna je očividně na svého partnera značně naštvaná a dává to okázale najevo křikem. Ten se přes snahu jejích přátel neuklidňuje, ale stupňuje. Jedu až do garáže, trasa je dlouhá přes půl hodiny. Ibalgin nemám a sluchátka taky ne. Prozákaznický přístup je po devíti vyčerpávajících hodinách v troskách a do hlavy se mi vkrádá myšlenka, že vylezu z kabiny a oznámím jí, že „Pokud se neuklidní nebo alespoň nevystoupí, nafackuju jí dřív, než to udělá její přítel.“ Následně si uvědomuji, že taková šovinistická poznámka je opravdu ostudná a pravděpodobně ji mysl vykouzlila z totálního vyčerpání a přemíry stresu. Naštěstí se uklidňuji a nadávám si za předchozí unáhlenost, ve spoji vezu desítky cestujících a lakonické oznámení by mohlo vést k obrovské ostudě, se kterou bych musel žít. Zkusím dojet bez zásahu, dokud sami nevystoupí.
00:43. Možná to nebyl úplně rozumný nápad. Dáma totiž rozbíjí sklenici od vína, kterou si veze z hospody, a se střepy se vrhá na přítele. Ostatní členové skupinky ji naštěstí včas odtrhnou a obejdeme se bez zranění. Stejně mám dojem, že šlo jen o manifestaci lability a nikoli o skutečný pokus o vraždu. Znesváření Romeo a Julie o pár zastávek později vystupují, neodpustím si alespoň symbolický čin a když procházejí kolem předních dveří, otevírám je a přeji mladíkovi mnoho trpělivosti.
00:48. Přijíždím do garáže. Vystupuji z vozu a ptám se paní uklízečky, jestli má ve smlouvě práci se sklem. Dodávám, že o nic nejde, jen o malou sklenici. A taky že měli v rukách i tři lahve červeného vína, takže vlastně máme štěstí. „To jsou teda lidi,“ odpovídá. No, dneska se mi sešel opravdu silný výběr. Běžně se podobné situace nesejdou ani za celý měsíc. Cestou domů se zastavuji na benzince a kupuji dvě piva na uklidnění.
Pokud vás předlouhý článek zaujal, dejte prosím vědět v komentářích. Své zážitky zapisuji již čtyři roky a mám jich nepřeberné množství, mohu se do análů zadívat hlouběji a nezastavit se u srpnového pátku. K dispozici jsou i vážnější úvahy o nedostatku řidičů na trhu a možnostech jeho nápravy.
Anketa
Zdroje:
