Článek
Nevím, proč, ale k mým oslavám Vánoc patří procházka nebo výlet. Každý rok se snažím po štědrovečerní večeři a obligátních děkovačkách u stromečku vytáhnout paty z domu a prohlížet si prázdné rozsvícené město. Z celých Vánoc se na tuto část těším nejvíc.
Je to asi jediný večer v roce (tedy od dob pandemie a karantény), kdy se člověk může podívat ven a zkrátka naslouchat tomu tichu. Skrze rozsvícená okna vnímám rodinnou atmosféru ve vyhřátých obývacích pokojích bytů (kritiku cen energií bych dnes rád vynechal), nadšeně si prohlížím všechna barevná světýlka a fascinuje mne, jak vlastně venku nikdo není. Už na střední škole (tehdy student zlínského gymnázia) jsem po štědrovečerní večeři jezdíval navštívit přítelkyni - zajímavá mi přišla i skutečnost, že v celém městě zbylo jen asi pět vozidel MHD a člověk musel mít moc dobře spočítané, kdy přijde na zastávku. Z dvaceti linek jezdily jen tři, a to po hodině.
Asi nejhlouběji vyrytým zážitkem z těchto večerních cest se stalo troubení na zlínských Jižních Svazích - jinými slovy jeden ze sousedů přítelkyně, člen místní filharmonie, kolem deváté večer vzal svůj dechový nástroj a objel několik okolních ulic, přičemž v každé z nich ohromně pevným a zvučným tónem přehrál několik koled. Zvuk se odrážel od protějších paneláků a téměř každé okno se otevřelo, aby obyvatelé třiplusjedniček mohli poslouchat a zatleskat. Taková nepředvídatelná sounáležitost anonymního sídliště mne téměř dohnala k slzám.
Samozřejmě jsem začal hledat cesty, jak se na Štědrý den podívat za volant MHD. Koneckonců už od svých zhruba patnácti jsem se stavoval za starším kamarádem, co si štědrovečerní službu v mém domovském městě pravidelně brával. Od doby, kdy jsem sám dostal řidičák, jsem se každý rok pokoušel obsadit buď noční z 24. na 25. prosince (a po večeři se tedy vydat na cestu), nebo alespoň nějakou přiměřeně krátkou odpolední s koncem mezi 18. a 20. hodinou, abych viděl paprsky zapadajícího slunce ve vyklizeném městě, a ještě se dostal za rodinou.
Letos jsem poprvé po třech letech vynechal, abych alespoň jedenkrát nerozbíjel vánoční proces naší domácnosti a podílel se na něm od začátku do konce. Věřím, že je záslužné, když jako bezdětný student můžu „zachránit“ rodiče dítěte či matku samoživitelku a umožnit jim volno, aby mohli trávit čas v rodinné pospolitosti, avšak alespoň jedenkrát mi přišlo spravedlivé přenechat toto gentlemanství ostatním brigádníkům, kteří si vysokoškolské studium také obohacují službou lidu.
A je to možná i dobře. Zrovna minulé Vánoce se moc nevydařily. Poslední 3 dny před Štědrým dnem jsem zaplnil svůj program nočními. Všechny s trolejbusem, já přitom batoh s tykadly vozím jen výjimečně a kdovíjak si nerozumíme. První noc začala tím, že se mi ve voze někdo pozvracel. Poprvé po čtyřech letech strávených většinově na nočních službách! Nebo… pozvracel? Vlastně nevím. Podezřelé zvuky jsem neslyšel a podivná hmota konzistence tataráku se nacházela pod sedačkami, na nichž byl odložen česnek a topinky, tudíž si dodnes nejsem jistý, co se tam vlastně stalo. Paní uklízečka mi po návratu do garáže velmi nadšeně poděkovala.
Řekl jsem si, že cestující budu víc hlídat a potenciální znečišťovatele v souladu s předpisy do vozidla vůbec nepustím. S touto premisou jsem započal druhou noc. Mladého páru mi však bylo líto. Už pro jejich zcela upřímnou snahu koupit si jízdenky. Zkamenělá slečna vytáhla padesátikorunu, dvě jízdenky však stály sedmdesát. Neschopna hledat v peněžence mi ke dvacce vytáhla z kapsy jednoeurovou minci. Se situací jsem si neuměl poradit, vyhazovat jsem je nechtěl, a protože neuběhla ani půlhodina od začátku služby, směnárenské kurzy jsem ještě nestihl na okénko kabiny vypsat. S myšlenkou, že jsou ve stavu, kdy mi stejně vůz pravděpodobně pozvracejí, jsem si nabízené euro vzal, o pár korun kurzového rozdílu je „okradl“ a karma mne vzápětí dostihla. Přemýšlel jsem, jak budu po návratu na garáži paní uklízečce vysvětlovat, že druhý den po sobě opět vezu… Přemýšlení jsem vzdal, na konečné se vloupal k sanitárním potřebám a jal se výsledek mopovat vlastními silami. Slečna naštěstí zvracela poměrně způsobně, jen na zem a ve snesitelném množství. Z konzistence jsem odhadl otravu svařákem.
Temnou část textu bych rád odlehčil jedním z nejkrásnějších českých trolejbusů, Škodou 21Tr, tentokrát v Pardubicích. Za krásnou fotku děkuji Tomášovi.
Třetí noční službou už nadcházel Štědrý den. Věřil jsem, že tentokrát to zvládnu bez mopování. To se skutečně potvrdilo. Bohužel se jeden problém prostě vyměnil za čtyři další. Zbláznilo se čidlo tlaku oleje u pomocného pohonu a palubní počítač na mě neustále výstražně křičel příběhy o „lehkých závadách“. Po půlhodině konstantního poslechu sirény jsem ztratil koncentraci, spletl si levou a pravou stranu a na výhybce se dost škaredě vyhodil z trolejí. Není lepší situace než třicet cestujících spěchajících na přestup a řidič zaseknuvší tříminutové zpoždění kvůli absenci dovedností ze školky. S ostudou jsem se běžel dozadu nahodit, dojel na konečnou, tam našel návod k ovládání vozidla a poruchu eliminoval.
Za půl hodiny odešlo topení. V noci v podstatě není možné vyměnit vůz kvůli poruše, dělá se to jen velmi výjimečně. V malém městě totiž výměnu musí zařídit jediný přítomný pracovník garáže, který má opravdu hodně práce s tankováním a parkováním. Samooprava topení mi pomohla asi na hodinku, pak se znova, už definitivně, dostavila porucha a mrznutí. Rozhodl jsem se přehodit bundu přes revmatická kolena a se zatnutými zuby ty čtyři zbývající hodiny v ledovém větru profukujícím přes okna dát.
Ačkoli jsem byl přesvědčený o překročení maximálního počtu problémů statisticky možných během devítihodinového ježdění, noc ještě neskončila a za chvíli jsem přijel k policejní hlídce marně se pokoušející vyřešit roztržený kabel visící přes troleje na zem. Tentokrát už objektivně nebyla příležitost k hrdinství, nezbylo než probudit kolegu dispečera, aby zavolal dráteníkům na domácí pohotovosti a vytáhl je z postelí. Z intonace, jež se z dispečerovy vysílačky ozvala po zjištění všech skutečností, jsem usoudil, že noční budíčky kolegů spících doma na pohotovosti jsou jeho nejoblíbenější vánoční kratochvílí a z ničeho nemá větší radost. Za to jsem však nemohl, všichni jsme v tom byli nevinně. Viníkem byl ten ledový vítr, kvůli kterému jsem ráno chodil jako nafukovací panna (jinými slovy, ať udržíme úroveň - také jsem nemohl ohnout kolena. Nevím, co jiného by si u tohoto přirovnání mohl literárně vzdělaný čtenář pomyslet…).
Přes to všechno mám vánoční služby opravdu nejraději. Sledovat, jak se město vyklízí po poledni a všichni se stahují domů za svými rodinami, je pro mě nepředstavitelně poetické. Také cestující jsou tak nějak přirozeně vstřícnější, zdraví či děkují. Přejí hezké svátky. Bez keců si plní povinnosti a není problém se s nimi domluvit. Jeden hrdinný revizor, který na Štědrý den pravidelně vyráží do ulic, nerozdal během toho dne snad jedinou pokutu (a věřím tomu, že by to neudělal, i kdyby měl příležitost).
Koneckonců jednou, zase v jiný rok a v jiném městě, jsem si užíval službu na lince, která do centra svážela cestující z malých vesniček. Provoz na lince byl ukončen až v 19:30, přitom od 15:00 jsem vezl jediného cestujícího. Sledoval jsem zapadající sluníčko v typicky štědrovečerním počasí (deset stupňů a teplý jarní vzduch), rudé - fialové - tmavomodré - černé odstíny na obloze a úplný klid. Jen v 16:00, kdy vozidlo přecházelo na speciální štědrovečerní jízdní řád, mi v hlavě zablikala červená kontrolka. Jízdní řád v palubním počítači ukazoval úplně jinak dlouhou pauzu, než jsem si ze štědrovečerního vozového jízdního řádu pamatoval. Vzal jsem do ruky tištěnou podobu a časy skutečně ani trochu neseděly.
Hned jsem přišel na příčinu. Ráno se jezdilo podle nedělních jízdních řádů, ranní řidič tak do palubního počítače zadal kód pro nedělní jízdní řády. Jenže odpoledne se jízdní řád mění za speciální pro Štědrý den. Smazal jsem tedy nedělní kód a napsal do počítače štědrovečerní. Službu jsem dojezdil bez problému.
Čtvrtého ledna jsem kráčel po Nučicích za jedním ze svých klientů, když mi zničehonic v kapse pípla SMSka od vedoucího dopravy.
„Ty sis zadal ručně kód služby na Štědrý večer?“
Tušil jsem nějaký problém. Odepsal jsem, že ano, s doplňující otázkou, proč je vlastně ta informace tak důležitá. Odpověď je prostá, mí kolegové, kteří byli onoho dne také na linkách, si totiž ponechali nedělní kód a ničeho si nevšimli. Nevšimli si úplně jiných časů odjezdů, úplně jiných časů pauz, dokonce ani „nenápadné“ skutečnosti, že v práci končí o několik hodin dřív nebo později, než podle rozpisu měli. Mírně nadpoloviční většina vozidel jezdila úplně náhodně zcela mimo jízdní řád. Věřím tomu, že v tomto okresním městě v Čechách to zanechalo hluboké následky na všech třech obyvatelích, kteří se rozhodli štědrovečerní MHD použít.
Zeptal jsem se, zda dostanu pochvalu, když jsem „svou“ linku opravným zásahem zachránil. Ne, za plnění základních povinností se prý pochvaly nedávají.
Jako hádanku posílám pracoviště řidiče jednoho z dalších krásných a zajímavých českých / československých trolejbusů. Dokáže někdo uhodnout typ vozidla? Se svými tipy se podělte v diskusi! Za poskytnutí fotografie děkuji řidiči Jindrovi.
Inu, tím bychom asi mohli výčet toho zajímavějšího ze štědrovečerních silnic uzavřít. Pokračování nás snad čeká v roce 2024. Snad jen jedna drobnost na závěr.
Občas jezdím i na Silvestra… Všechny vybuchující petardy házené na čelní sklo či pod vozidlo i cestující ve stavu, při němž stále nemohu uvěřit jejich schopnosti nastoupit do dveří vozidla, překonala moje vlastní blbost. Stalo se to 31. prosince 2020. Jezdil jsem noční, bylo to v podniku, kde se každá služba zapisovala do jakéhosi deníku autobusu. Šotoušsky jsem pročítal každičkou stránku a studoval, na jakých službách se autobus ocitl a jakou měl spotřebu paliva… až se mi rozzářily oči u nadpisů, které zahajovaly nový letopočet. S počátkem roku se proškrtl zbytek stránky a až na tu další se velkým písmem nadepsalo číslo nového roku.
Nevím, jakou dětinskou poruchu jsem si nutně potřeboval kompenzovat, avšak dospěl jsem k názoru, že nesmírně toužím být zvěčněn v takovém deníku vozidla a musím najít příležitost, jak být prvním řidičem v onom roce. A 31. prosince 2020 ta skutečnost nastala. Jezdil jsem totiž přes noc, moje služba byla zároveň tou poslední loňskou a první letošní. Už týden dopředu jsem se těšil. V deníku jsem proškrtl zbytek stránky, otočil list a napsal…
„LEDEN 2020“
Autobus dnes již nejezdí, ale myslím, že ta přeškrtnutá nula na konci číslovky 2020 a připsaná jednička tak nějak charakterizují mé dokonalé schopnosti užívané za volantem MHD. O tom, kam jsem netrefil, koho jsem skřípl do dveří a kde jsem nechal které zrcátko, však zase příště.
Vám však do roku 2023 přeji úspěšnější vstup! Tu trojku si prosím škrtněte a připište čtverku. Budu se na vás těšit.
Zdroje:
