Článek
V jednom z velkých evropských měst má místní dopravní podnik své školící centrum. Zde musejí řidiči postoupit zhruba týdenní vstupní kurz. Existence dlouhého školení sama o sobě není nijak zajímavá, spíše se jedná o standard. Překvapila mne však intenzita kurzu a celý jeho průběh. Pokračujeme tedy tam, kde jsme minule přestali.
Když jsem ve čtvrtek přinesl do náborové kanceláře veškeré papíry od doktorů, myslel jsem, že mám vyhráno a v pondělí nastoupím. Omyl. Paní mi pod zjevným tlakem stresu odpověděla, že to zkusí nějak udělat, tady mám číslo na své personální oddělení a můžu jim o volném čase také zkoušet volat. Třeba to vezmou.
Vzali a byli zatraceně rychlí. Hned v pátek jsem jel do úplně jiné části města podepsat smlouvu a v pondělí v 7:15 se měl hlásit na vrátnici školícího střediska.
Přijel jsem už 6:57, ale na vrátnici nikdo nebyl. Kolem chodili lidé a nikdo nevěděl, kde se vstupní školení může konat. Kolem čtvrt na osm se začali ve vestibulu scházet lidé, kteří vypadali jako kolegové z kurzu. Zdravil jsem je, čekal jsem, kdy pro nás někdo přijde. V 7:25 jsem se trochu nedůvěřivě zeptal, jestli k nim patřím, a dozvěděl se, že nikoli. Ani školitel, který pro ně přišel, o mém kurzu nic nevěděl.
S mírnou panikou jsem se rozhodl najít někoho, kdo mi poví, kam mám jít. Z dveří zamčených kanceláří jsem žádnou informaci nevyloudil. V 7:40 konečně přichází paní z náborového oddělení, kterou znám. Hned se jí ptám, ona zděšeně odpovídá, zda mi nikdo neřekl, že školení bude v učebně v nedaleké budově a běžíme k počítači zjistit, o kterou místnost se jedná. Dostávám instrukce na cestu a příslib, že v případě jakýchkoli problémů mi potvrdí, že jsem byl přítomen už před sedmou ranní a jen jsem nedostal instrukce.
Vzhledem k dosavadnímu průběhu začínám na společnost pohlížet mírně negativně a říkám si, že se svého koníčku možná vzdám. Tolik problémů na místech, kde by je nikdo nečekal ani v nejujetějších fantaziích, jsem prostě neočekával. Běžím však na školení a věřím, že mě vedoucí pochopí.
Nepochopil. Přes veškerou argumentaci mě považuje za člověka, který bez okolků přijde první den do práce o 40 minut později. Dostávám vyhubováno. Povolání řidiče je prý jedním z těch, kdy se do práce později chodit nesmí (to by mě opravdu nenapadlo!), on mě do kurzu odmítá přijmout, takového blba ještě nepotkal a tak dále. Zrovna přemýšlím, že si zase sbalím věci, náborovému středisku pošlu recenzi a půjdu domů, ale nalézáme kompromis a já si říkám, že podnik ode mne dostává žlutou kartu (myslím opravdovou, ne tu, co se dává Blažkům). Ještě jednou mě takto vytočí a půjdu kamkoli jinam. Krize řidičů je katastrofální v celé Evropě, v každém městě, u téměř každé firmy. Nechat si nadávat za to, že chci ve volném čase pomoct, nemám zapotřebí.
Později zjišťuji, že tento konkrétní školitel, pojmenujme ho Ing. Nevrlý, tuto didaktiku nejspíš podstoupil v rámci svého pedagogického vzdělání. Zcela zbytečně a bezdůvodně nám nadává každé ráno. Sám pedagogicky vzdělán to zařazuji do škatulky „je nutno si pro začátek u studentů vybudovat autoritu!“ Fakt, že partu otrlých kandidátů na šoféry tímto spíš rozesměje a jakýkoli respekt ztratí hned v počátku, za svou letitou praxi nejspíš nedokázal odhalit. Je mi docela líto, že mám neobvyklé „štěstí“ v losu a kromě úvodního týdne si tohoto školitele z balíčku asi dvaceti alternativ vylosuji hned při třech následných školeních v dalších letech zaměstnávání. Škoda, že nesázím Sportku.
Dopoledne se naštěstí školitelé střídají a přijde za námi personalista. To je člověk, jehož nadšení obdivuji a přistupuje k nám jako k opravdovým kolegům, hned si tykáme a výklad doplňuje cennými zkušenostmi.
„Choďte do práce fakt odpočatí. Já jsem taky takhle jednou na světlech zavřel na chvíli oči. O pár vteřin později mi někdo buší na okno. Je to řidič z auta za mnou a nadává mi, že mám zelenou. „Vždyť já vidím, že mám zelenou,“ zkouším to na něj. „Jo, ale to už je čtvrtá, ty lenochu.“ No, občas to přijde, ani nevíte jak, dávejte si opravdu velký pozor.“
„Zajímavé je, že řidiči autobusů v hospodě mají jistý problém. Uvidíte to sami. První pivo je v pohodě. U druhého se dál bavíte o kamarádech, vzpomínkách, holkách… A jak přijde ke stolu třetí pivo, začnete v hospodě řídit. Všimněte si toho, nebudete mluvit o ničem jiném.“
Mám už jisté zkušenosti s řízením autobusu odjinud, ale tohoto jsem si nevšiml. Večer jdu na pivo s kamarádem z jiného podniku a ačkoli nemám v plánu životní zkušenost z HR ověřovat, ve skutečnosti jsem na povídání personalisty vlastně úplně zapomněl, situace může zkušenost ověřit.
První pivo. Bavíme se, co je nového, vzpomínáme na výšku, ptám se na zdravotní stav rodinných příslušníků a podobně. U druhého piva pokračujeme, občas vzpomeneme na spolužačky, víceméně se nediskutuje o ničem, co by v hospodě nebylo běžné.
Nesou třetí pivo. „A všiml sis, jak blbé dveře mají nová Solárka? To je něco strašného, zastavíš a dobré dvě vteřiny trvá, než jdou otevřít.“ „Jo, no, ale aspoň mají normální brzdy, já teď jel s malým Citelisem a tomu bys nevěřil, to je šílené, s tím se vůbec nedá brzdit, aniž by lidi popadali.“ „To jo, ale aspoň se pořádně drží…“ Půl hodiny u piva řešíme, které tlačítko funguje dobře nebo špatně, jak jsou nastavené jízdní řády, jaké nejšílenější cestující jsme na trasách potkali… Zničehonic mi vyvstane myšlenka na ranní školení a nemůžu se ubránit smíchu. Ještě večer personalistovi píšu mail, že je génius.
Po několika letech jsem si rozšířil oprávnění i na trolejbus. V Pardubicích jsem však nikdy nejezdil, jen fotil.
Další den bohužel přichází opět Ing. Nevrlý. Schytáme úvodních 10 minut nadávek a filozofického zamyšlení nad naší naprostou neschopností a jdeme se učit. Naším úkolem v průběhu vzdělávání je našprtat se tarif, vypisování „služebáků“ (výkaz o provozu vozidla) a stát se alespoň průměrným radioamatérem. Cože, radioamatérem? Proč? Protože komunikace s dispečinkem se ve většině podniků odehrává skrz vysílačku, a to má svá zákonná pravidla.
Bohužel, Ing. Nevrlý nám moc nepomáhá. Nejhorší je vyplňování služebáků. To je svázáno dost přísnými pravidly, který z dvaceti řádků a sloupců pro jakou situaci použít, a především co do něj vlastně vepsat. Pokud člověk nezná normy, nemá šanci. Nám je bohužel nikdo nevysvětlí. Pan inženýr nám zadá provozní situaci, bez dalších informací odchází na kafe a po dvaceti minutách se vrátí. Prohlédne naše výkazy, kroutí hlavou, nadává nám do dosud nepoznané blbosti a ukáže správné řešení. Kvalita uchazečů se podle něj snižuje mimo přijatelné hranice, já si to nemyslím. Z mých zkušeností v pozici učitele vím, že je potřeba žákům prve vysvětlit postup řešení, než je z něj zkouším.
Třetí den večer naštěstí v materiálech nalézám sešitek s manuálem vyplňování služebáků. V něm se nachází jednoduchý algoritmus pro každý případ sestávající z bodů „když - tak“. Další den ráno tedy s úsměvem vyplňuji výkazy zcela správně, prostě si otevřu manuál a sepíšu vše, co je v dané situaci potřeba podle klíče. Hrdě se jako dobrovolník přihlásím, že své řešení poměrně komplikovaného příkladu ukážu u tabule.
Nevrlý se na mě nevěřícně dívá a obdivně pronese, že „jde poznat, že jsem býval vedoucí pracovník.“ Bohužel nevím, že tohle je jeho univerzální pochvala za kvalitně odvedenou práci. Místo toho dojdu k závěru, že si o mně něco našel na internetu a odhalil mou historii ve vedení dopravní firmy. Odpovídám protiotázkou „A odkud víte, že jsem býval vedoucí pracovník?“ To ho znejistí a vyslechnu si doporučení, ať se dám trochu dohromady a nelezu z vyhřátého fleku v managementu za volant mezi „spodinu“. Kdyby takto uvažoval každý, nemáme tu katastrofální nedostatek řidičů, ale žádné řidiče a žádné MHD.
Předposlední den před koncem dostáváme radu. Je to snad nejvíc šokující zážitek, který během práce za volantem MHD absolvuji. Ta slova jsem totiž četl v knížce „Ako som vozil Nórov“, jež mi pro získání řidičáku na autobus sloužila jako největší motivační prvek. Totiž autor knihy Ondrej Sokol vzpomíná na jistého Ivana, který během přestávky na konečné popisuje svou zásadní životní radu. „A až tě ti cestující budou fakt štvát, prostě se na ně podívej do zrcátka, a začni šlapat přerušovaně na brzdu. Šlápni, pusť, šlápni, pusť. A do toho si řekni - „Viď, že jste všichni blbečci, že jó?“ A voni ti budou kývat!“ Myslel jsem si, že se jednalo o fantazii autora. Ne, nejednalo. Pan Janoušek to doporučuje a po dekády si tuto radu můžete na školeních vyslechnout.
Tohle byl splněný sen. Po letech řízení jsem jednou dostal možnost projet se v malém podniku Citybusem E2 z roku 2000, pro každého fanouška tehdy již výjimečným kouskem.
Ačkoli nejsem průběhem školení moc nadšen, přichází poslední den, kdy máme projít zkouškami. Ty nejsou zrovna jednoduché a těším se na ně jako na výzvu. Budu muset splnit test z tarifu, který se dá přirovnat k o něco složitější autoškole. Následně vyplnit vzorově služebák a zvládnout modelovou situaci s vysílačkou.
Testy začínají v 6:30, to je čas, kdy jsem schopen do kávy nasypat sůl. Každou hodinu na gymnáziu, která začínala v 7:05 (a že byly čtyřikrát týdně) můj vypnutý mozek předváděl naprostá selhání a kazil mi vysvědčení. Věřím však, že testy pro řidiče bych mohl i brzo ráno nějak dát.
Zkoušející nám dává hodinu času na test z tarifu a odchází. Já se na rozdíl od ostatních frekventantů každé odpoledne dost vyčerpávajícím způsobem učil. Většinu odpovědí tedy znám, čehož si všímají i kolegové. Situace nakonec vyústí v řešení, kdy ostatním nadiktuji správné odpovědi a všichni projdeme.
Zkouška z vyplnění služebáků je naštěstí nastavena tak, aby ji každý absolvoval úspěšně. Dva řádky, na nichž je uvedeno, v kolik jsme s autobusem vyjeli z vozovny a v kolik se vrátili, úspěšně vyplníme všichni.
Vysílačka je tužším oříškem. Podle hláskovací tabulky musíme vyjmenovat několik názvů a zvládnout vzorovou komunikaci s dispečinkem. Někteří kolegové to zkouší na druhý i třetí pokus, až Ing. Nevrlý odchází na zákusek a zkoušku přebírají vstřícnější kolegové. U těch nejvíc beznadějných z nás se nakonec spokojí s radou, ať si uloží na dispečink telefonní číslo a vysílačku raději nezapínají.
Ani já neexceluji, nezvládnu závěr. Z jiného dopravního podniku jsem zvyklý, že komunikaci ukončuje dispečer. Zde ji však ukončuje řidič. Vysílačku položím a na dotaz, co ještě musím udělat, správně odpovím až na třetí pokus. Přesto při odchodu z místnosti slyším tichou diskusi. „Sákryš, ten je teda dobrej.“ „Jo, taky čumím, asi jinej oddíl.“
Nikdo neví, jak mi to za volantem půjde dál. Tenhle „dobrej“ to klidně může první den v provozu stočit do sloupu. Přecenění vlastních schopností je nejhorší chybou řidiče. O tom však raději až příště.
