Článek
Raději už ani nevím, ve kterém roce se to stalo. Politická strana, která mne nominovala do vedení místního dopravního podniku, spektakulárně prohrála volby a já, dosud zvyklý kontrolovat strategické rozhodování a tvářit se chytře při diskusích o velmi složité problematice, si balil kufry.
Splnit si sen v podobě řízení autobusu se nakonec ukázalo možná ještě složitějším, než získat rozhled umožňující posuzovat strategické dokumenty o stovkách stran. Zbyly mi nějaké peníze, rozhodl jsem se nevázat a vložit částku ve výši okolo 50 tisíc Kč do vlastního řidičáku. Koneckonců, takhle se na čtyři roky uklidím a po příštích volbách se vrátím silnější, budu totiž chápat, jak funguje samotný provoz. Bohužel, tehdy jsem ještě nevěděl, do jak hlubokého bahna má strana zapadla, mohu tedy nyní věřit možná tak na návrat po osmi letech.
Proces je jednoduchý: řidičák - profesák - psychotesty - lékařské prohlídky - testovací jízda - vstupní školení - zácvik v provozu.
1. Řidičák
Pro mne nejsnazší část. Zaplatil jsem tehdy 30 800 Kč na přeškolení z ŘP sk. B (chtěl jsem nastoupit o prázdninách, a to bylo brzo - Céčko tedy padlo a přeskočil jsem jej). Když jsem po první jízdě zjistil, že praxe z počítačových simulátorů se osvědčila a já vlastně dokážu autobus řídit obstojněji než auto, strávil jsem večer v naprosté euforii. Teoretické hodiny mi taky vcelku šly, byly vlastně pojaty velmi prakticky. Jen kdybych ze sebe neudělal blbce ve zdravotní výuce.
Totiž při nácviku srdeční masáže je doporučeno přehrávat si v hlavě známou písničku, čímž masírujete ve správném rytmu. Já mám v hlavě uloženou symbolickou „Staying alive“. Kolega z kurzu ovšem zvolil Rolničky, ty jdou také. O přestávce s instruktorkou nacvičoval na figuríně.
Z první lavice jsem s kávou sledoval jeho velmi zvláštní pohyby na hrudi figuríny. Buch - buch - buch - pauza - buch - buch - buch - pauza - buch - buch - buch - buch - buch - pauza. Nejen já byl z pauzování mezi stisky zmaten. Instruktorka se jej také zeptala, proč si dává tak zvláštní přestávky.
„Protože se má přeci masírovat podle Rolniček, ne?“ Rolničky - pauza - rolničky - pauza - kdopak vám dal hlas - pauza. Instruktorka odpověď vzala s pochopením, zatímco já jsem si idiotským výbuchem smíchu popudil většinu spolužáků v kurzu. Od té doby se bojím, že mi člověk zemře pod rukama třeba proto, že zapomenu text a Bee Gees si pravidelným poslechem oživuji.
Zkoušky jsem zvládl na přijatelných 48 bodů, na jízdě komisař také výhradu nenašel. Málem jsem vše zprasil mou nenáviděnou technikou. Vytáhl jsem si 4 otázky a prostě žvanil, aby to znělo chytře. Na to mám ze zkoušek na právnické fakultě dostatek praxe. Zkoušející se nenechal proudem chytré intonace zmást a pár minut vyřizoval důležité záležitosti na mobilu. Pak mne zasáhl do srdce prostou otázkou o přípustné délce lana a tyče. Tyto hodnoty mi prostě vypadly. Nechtěl jsem vypadat jako podvodník, takže když spoluzkoušení do ticha šeptali správné údaje, tvářil jsem se dál, jako bych se snažil si vzpomenout. Od zkoušejícího jsem si vysloužil napomenutí, že s takovýmto sluchem mě stejně nejspíš doktor nepustí za volant a dodatek, že pro úspěch u zkoušky stačí zopakovat, co právě šeptem padlo. Pak mě nechal být.
2. Profesní průkaz
Česká republika horlivě implementovala evropské nařízení o profesních průkazech velmi nadšeně a ve větším rozsahu, než to bylo nutné. Již notnou řádku let tedy každý profesionální řidič velkého vozidla musí projít buď stočtyřicetihodinovým, nebo přímo dvousetosmdesátihodinovým výcvikem jen proto, aby pak složil jednoduchý testík na úřadě. Tohle mi sebralo 3 měsíce života a další desítky tisíc.
3. Psychotesty
Test pozornosti, test inteligence, test reakcí, osobnostní test s pohovorem.
Málem jsem svoje ambice zabil hned prvním testem. Ten se skládá z šedesáti jednoduchých úloh, kde testovaný zaškrtává odlišné tvary na obrazovce. Na každý úsek je třicet vteřin a na konci se vyhodnocuje, zda byl výkon ustálený a pozorovaný neměl v tempu výpadky.
Čtyři vteřiny po načtení obrazovky číslo 12 mi zvoní mobil. Nechápu, jak je možné, že vypnutý mobil s vypnutým zvukem může zvonit, ale vzápětí zjišťuji, že můj nový kousek má z výroby nastavené buzení na každé pondělí v 8:30. Bylo to první pondělí, kdy jsem telefon nesl u sebe a zákeřný šmejd mě nemile překvapil. Netušil jsem totiž, že se umí sám zapnout a při vypínání zvuku jsem přehlédl, že budík má vlastní kolonku v nastavení. V panice se snažím vyhrabat jej z batohu a vypnout. Ani to se mi po následujících 26 vteřin nedaří. V panice jsou i ostatní testovaní, kteří na mě křičí, ať se na mobil vykašlu, oni celý test se zvonícím přístrojem přece zvládnou a já se kvůli tomu snad nenechám vyhodit. Nakonec potvoru nějak utluču a už je ticho.
Překvapením je, že ačkoli psychologové nalézají můj zvláštní výpadek u obrazovky 12, nepovažují to za významný fakt. V hlavě mě napadá hloupá poznámka, že každý řidič přece má právo alespoň 30 vteřin za půl hodiny spát, takže jim to nevadí.
Ačkoli výše uvedená poznámka o mé inteligenci mnoho z Vás nepřesvědčí, jejím otestováním kupodivu procházím v pohodě.
Reakce mám taky zvládnuté na slušné úrovni. Mačkáme na základě pokynů na obrazovce různá tlačítka, šlapeme na pedály atp. Mám letitou praxi z hraní na klavír a varhany. Číst tři řádky not a hrát je přitom mnohem náročnější, než reagovat nohama a rukama na jeden z osmi pokynů na obrazovce. Oproti hraní z listu mi tento úkol přivodí značně menší množství stresu.
Osobnostní test nemám v pořádku dokonale, mimo obvyklý rozsah se dostávám v kolonce „exhibicionismus“. Psycholog při pohovoru rovnou upřesňuje, ať si tuto položku nepletu s nepotlačitelnou touhou se za volantem svlékat a mávat přirozením na cestující. Přesto nadšený není. Ačkoli u mě exhibicionismus diagnostikují poprvé a naposled, něco na jejich nálezu je, jinak bych nepsal takové hlouposti na nejčtenější český web.
Nakonec dostanu štempl.
Pohled zpoza volantu
4. Lékařské prohlídky
Píšu do dopravního podniku v jednom z velkých českých měst. Věřím tomu, že se podaří mne rychle umístit do kurzu a zaměstnat, výše uvedené procedury mne stály 5 měsíců času a v době prázdnin nemám svou klientelu z řad studentů, úspory se tedy značně tenčí.
K mému zděšení dostanu informaci, ať se připravím na nástup možná i později než za měsíc. Kurzy jsou o prázdninách omezeny a jediný momentálně dostupný začíná hned příští týden, a to je zatraceně brzo. Já musím projít šesti lékařskými prohlídkami a navštívit několik pracovišť podniku, aby mne vůbec přijali do zaměstnání.
Na očním sděluji špatný pocit ze svého pravého oka. Brýle diagnostikovány nemám, ale zdá se mi, že do dálky to není ono. Projdu skoro půlhodinovým vyšetřením a je mi sděleno, jak nepřesně můj výrok „pravé oko je asi slabší“ vyzněl. Mám na něm přesně jednu dioptrii. Minulému šoférovi, který přišel s výrokem „na pravé oko vidím asi hůř“, na něm byla diagnostikována slepota. Tak budu mít brýle, no a co. S nimi můžu do vínku provozu vložit hned dvě funkční oči, to je ideální počet.
Zvládám i ORL, komisař u autoškolácké zkoušky se tedy zmýlil. Další prohlídky vycházejí také, zbývá tedy jediné, uzavřít posudky u podnikové lékařky.
To se zdá jako problém. Je středa, chci-li nastoupit tento měsíc, musím mít vše uzavřeno ve čtvrtek, a netuším, zda mne někdo z desítky podnikových lékařů přijme. Mně přidělená doktorka má dovolenou, další lékař právě podal výpověď. Na třetí pokus získávám ideální kontakt - lékařku, která mne vezme hned ve čtvrtek ráno a můžu zkusit přinést papíry na personální oddělení.
O den později přicházím do ordinace, kde se nacházejí další 2 čekající pacienti a jedna zvláštní asi osmdesátiletá důchodkyně. Ta nás všechny obchází, vykládá, co bylo včera ve zprávách a zapáleně diskutuje. Do zahájení ordinační doby zbývá deset minut a mám obavu, že toto vykládání nevydržím. V diskusi ale plyne čas rychle, hodiny nečekaně brzo ukazují 7:30 a z ordinace se vyřítí sestřička. „Paní doktorko, už je čas, začínáme!“ „Ach jo, no tak dobře!“ pronese důchodkyně, vezme si z věšáku plášť a vejde do ordinace. Nakonec se ukazuje jako jedna z nejlepších lékařek, kterou jsem měl za svůj život čest potkat. Běžím s papíry na personální.
5. Testovací jízdy
Abych byl upřímný, nemohu si vzpomenout, kdy jsem tento bod absolvoval, asi to bylo před lékaři i psychotesty. Pro přijetí do podniku bylo potřeba vzdělávacímu oddělení ukázat, že se s autobusem nebojím.
Já se ale bál velmi. Svazoval mne strach z toho, že ihned po zkouškách v autoškole mám dokázat, jak dobrý jsem řidič. Totiž, 50 % zájemců přijetí do dopravního podniku nedotáhne do konce a toto je jedna z příležitostí, jak svou cestu ukončit. Mám tedy veliký respekt.
Proto si den předem půjčuji autobus od známého a vymetu všechny silnice v okolí místa, kde se zkouška odehraje.
Další den už trochu sebevědoměji přicházím na místo. Zkoušející mi očividně nepomáhá. Časem zjišťuji, že je jich v podniku zhruba deset a já narazil na nejpřísnějšího. Tehdy to tedy byla zkouška ohněm.
Opisuje si údaje z mého řidičáku, mračí se a vyjadřuje nespokojenost. Ptám se, zda má problém s mým rychlým přechodem B-D. Nikoli, ale ukazuje, že omylem prstem z dokladu smázl část inkoustu, tak čerstvě papíry podle jeho názoru mám. A to není vůbec dobré znamení, mám se připravit na důkladný test.
Ačkoli trasa je vybrána tak, aby ji zvládl i slabší řidič, od počátku dostávám sodu. Přijedu na první křižovatku a je mi oznámeno, že jedeme v protisměru. Vyděsím se, asi jsem projel nějakou ulicí či spojkou a přehlídl jsem značku, tím tedy zkouška asi skončí. Nikoli, po dotazu nepřichází žádná odpověď, dovozuji tedy, že jsem asi najel příliš ke středu silnice.
Dále se spouštíme širokou ulicí. Ze svých předchozích zkušeností vím, že méně je někdy více, držím tedy rychlost na obdivuhodné metě 38 km/h. „Ale vy mi máte proboha ukázat, že ten autobus ovládáte, tak kdy pojedeme nějakou normální rychlostí?!“ Ok, zrychluji na 48 km/h. Napomenutí, že jsem překonal padesátku, naštěstí nepřichází.
Ve městě, kde jsem absolvoval zkoušky, jsou pruhy o šíři shodné s autobusem. Proto je nutno využít je celé a u autobusu je vhodné držet se levé čáry. Ve velkoměstě jsou pruhy asi o metr širší, okamžitě si tedy vysloužím komentář „Proč jedeme po čáře?“
Nedostatečné najetí do odbočení. Nedostatečný a příliš krátký pohled do zrcadla při objíždění vozidel. Poslední křižovatku zkazím úplně, má totiž velmi komplikovaný tvar a nikde není značené, co je náš směr a co protisměr. Rozhodnu se vsadit na jistotu a odbočit s dostatečným prostorem, abych zase nejel po čáře či protisměrem. Vysloužím si komentář, že jsem měl odbočit doleva, ne doprostřed.
Parkujeme a zkoušející vzdychá. Vysvětluje mi, že těch chyb bylo hrozně moc a s mou neschopností určitě brzy způsobím nejednu nehodu. Že podnik o takové řidiče nestojí. Dostávám dotaz, jak budu ve své přípravě pokračovat. Na dotaz ani nestihnu odpovědět, přichází „samoodpověď“ - „No jo, ale vy za 14 dní přijdete znova, a do té doby určitě nikde jezdit nebudete, takže to bude to samé. To nemá smysl, pozvat vás na opravnou zkoušku.“ Další vzdychání. „Ale vy určitě něco spácháte, já vás prostě nemůžu pustit za volant…“ Nevím, zda toto pětiminutové rozmýšlení nebylo žádostí o úplatek. Bohužel jsem si nevzal ani Tatranky a načatá jemně perlivá Mattonka by podle mého názoru nezabrala. O nic se tedy nepokouším a nakonec s dlouhým poučováním o tom, jak se musím zlepšit, podpis dostávám.
Je asi paradoxní, že od první směny na garáži získávám fantastické recenze o tom, že jsem skvělý šofér a za následující 4 roky praxe jako zázrakem při sjíždění celé Evropy nezpůsobím jedinou oděrku. To tak na světě funguje. Dokladem budiž kolega z jiného dopravního podniku. Ten dělá záložního řidiče, čeká v autobuse na zavolání a v případě potřeby natočí motor a vyrazí do neznáma. Musí znát trasy všech autobusů, trolejbusů, tramvají, příměstských linek i náhradní dopravy za vlaky. Jeho znalosti celého kraje jsou neskutečné a má můj obrovský obdiv. Na čem jej poprvé vyhodili od zkoušek? Neznalost tras linek a místopisu.
Na informace, jak to chodilo v kurzu a při zácviku na garážích u jednotlivých provozovatelů, budu muset chvíli sbírat síly. Vydržte prosím týden či 14 dní.
Zdroje:
