Je Boris Šťastný nejzbytečnější ministr vůbec?

Když vláda zřizovala ministerstvo sportu, prevence a zdraví, znělo to vlastně dobře. Konečně někdo, kdo nebude jen léčit následky, ale začne řešit příčiny. Více pohybu, méně obezity, méně závislostí, zdravější děti. Resort, který bude myslet několik let dopředu.

Po půl roce fungování si ale veřejnost klade jednoduchou otázku: Co vlastně ministr Boris Šťastný (Motoristé sobě) udělal pro to, aby se zdraví Čechů skutečně zlepšilo?

Nejviditelnějším počinem ministra se zatím stala kampaň „Zdraví je drahé, schody jsou zdarma“, která nabádá lidi, aby místo výtahu používali schody. Je to sympatická myšlenka. Každý krok navíc se počítá a každá motivace k pohybu má svůj smysl.

Jenže od ministra, který má ve své gesci prevenci, by veřejnost oprávněně očekávala víc než plakáty u výtahů. Skutečná prevence se totiž neodehrává v reklamních sloganech, ale při rozhodování o opatřeních, která mají dlouhodobý dopad na zdraví celé společnosti.

Jedním z prvních testů byla debata o zákazu prodeje energetických nápojů nezletilým. Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (ANO) podpořil zavedení minimální věkové hranice 16 let s odkazem na doporučení odborníků a rostoucí spotřebu těchto nápojů mezi školáky. Boris Šťastný se postavil proti. Argumentoval tím, že děti mají vychovávat rodiče, nikoliv stát.

To je legitimní politický názor. Jenže zároveň vyvolává otázku, jakou roli má vlastně ministr prevence. Pokud není ochoten podpořit ani opatření zaměřené na ochranu zdraví dětí, které podporuje část odborné veřejnosti, nabízí se otázka, kde přesně chce prevenci prosazovat.

Energetické nápoje totiž rozhodně nejsou jen „sladkou limonádou“. Obsahují vysoké dávky kofeinu a dalších stimulantů, které mohou u dětí a dospívajících způsobovat poruchy spánku, úzkosti, nervozitu, zvýšený krevní tlak nebo poruchy srdečního rytmu. Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA) doporučuje, aby děti nepřijímaly více než 3 mg kofeinu na kilogram tělesné hmotnosti denně. Jedna běžná plechovka energetického nápoje přitom obsahuje přibližně 80 mg kofeinu, což může být pro mladší děti významná část nebo i překročení této hranice. Americká pediatrická akademie navíc dlouhodobě doporučuje, aby děti a dospívající energetické nápoje vůbec nekonzumovali.

Ani argument, že „děti mají vychovávat rodiče, ne stát“, příliš neobstojí. Stejnou logikou bychom totiž mohli zpochybnit zákaz prodeje alkoholu, cigaret, nikotinových výrobků nebo hazardních her nezletilým. Úlohou státu není nahrazovat rodiče, ale nastavit minimální standard ochrany zdraví tam, kde jsou rizika dobře známá.

Podobně rozporuplně působilo i ministrovo odmítání zákazu alkoholu v Poslanecké sněmovně. Nikdo netvrdí, že zákaz alkoholu vyřeší všechny problémy české společnosti. Symbolika je ale důležitá. Pokud stát občanům říká, že alkohol představuje zdravotní riziko, měl by začít u vlastních institucí.

Alkohol přitom představuje jeden z největších preventabilních zdravotních problémů v České republice. Češi dlouhodobě patří mezi země s nejvyšší spotřebou alkoholu v OECD – v průměru 11,6 litru čistého alkoholu na obyvatele ročně, zatímco průměr OECD činí 8,6 litru. Nadměrná konzumace alkoholu přispívá ke vzniku více než 200 onemocnění a zvyšuje riziko rakoviny, kardiovaskulárních chorob, jaterních onemocnění, duševních poruch i úrazů.

Přesto je alkohol v české společnosti často bagatelizován. Právě ministr prevence by přitom měl patřit mezi nejvýraznější zastánce opatření, která pomáhají jeho škodlivé dopady omezovat.

Vláda současně řeší regulaci kratomu a dalších psychoaktivních látek, připravuje změny v oblasti prevence závislostí a ochrany mladistvých. Přesto právě ministr, který má prevenci přímo v názvu svého resortu, není tím, kdo by veřejnou debatu v těchto otázkách určoval. Jeho hlas je častěji slyšet při odmítání regulací než při představování vlastních preventivních opatření.

Nejde přitom o to, že prevence musí být založená výhradně na zákazech. Může stát na vzdělávání, motivaci, ekonomických pobídkách nebo lepší dostupnosti sportu. Jenže pokud ministr odmítá některé regulatorní návrhy, měl by zároveň představit vlastní, stejně účinnou alternativu.

Po půl roce ve funkci ale veřejnost žádnou takovou komplexní vizi nevidí.

Ministerstvo sportu, prevence a zdraví vzniklo s ambicí prodloužit délku života ve zdraví, snížit výskyt civilizačních nemocí, posílit pohyb dětí a ušetřit miliardy korun ve zdravotnictví díky účinné prevenci.

To jsou správné cíle. Jenže zatím zůstávají především na papíře.

Po prvních šesti měsících působení je nejviditelnějším výsledkem kampaň propagující chůzi do schodů. To je na ministerstvo, které mělo být symbolem nové éry prevence, jednoduše málo.

Ministr prevence by měl být vidět tam, kde se rozhoduje o zdraví dětí, závislostech, obezitě nebo prevenci chronických onemocnění. Měl by přicházet s promyšlenými návrhy, které obstojí v odborné diskusi, a nést za ně politickou odpovědnost.

Možná je na definitivní hodnocení ještě brzy. Po půl roce ale převažuje pocit promarněné příležitosti. Místo silného resortu, který bude udávat směr české preventivní politice, zatím vidíme především marketingovou kampaň a několik sporných politických postojů.

A to je na ministerstvo, které má v názvu sport, prevenci a zdraví, zatraceně málo.

Zdroje