Máme nádherná dětská hřiště. Jen se na nich v létě nedá být

Když jsem byla malá, největší atrakcí našeho hřiště byla kovová prolézačka, pískoviště a dvě houpačky. Dnešní děti mají k dispozici lanové sestavy, vodní prvky, trampolíny, skluzavky všech možných tvarů, balanční prvky i koutky pro nejmenší. A je to skvělé!

Jenže čím déle jsem mámou, tím častěji si všímám jedné věci.

Jako by při navrhování dětských hřišť někdo zapomněl, že existuje léto.

V posledních letech zažíváme čím dál více tropických dnů. Přesto spousta nových hřišť vzniká na otevřených plochách bez jediného stromu, pergoly nebo stínících plachet. Tím pádem jsou hřiště celý den vystavená přímému slunci a přes poledne se z nich stává místo, kam se vlastně nedá jít.

Děti chtějí běhat, lézt a klouzat se a na počasí jim nezáleží. Rodiče ale kromě všeho ostatního musí řešit ještě jednu věc – aby se dítě nepřehřálo.. V praxi to znamená, že pořád otravují s pitím, kontrolují, jestli se jejich poklad nepřismaží k rozpálené skluzavce, nedostane úpal nebo se nespálí bosou nohou o gumový povrch. A to je škoda.

Nejvíc mě mrzí, že řešení často není nijak složité. Někdy by stačilo při plánování myslet o pár let dopředu a zasadit stromy. Sice chvilku trvá než dorostou do požadované výšky, ale v mezičase mohou pomoci třeba stínící plachty, které dnes používá řada měst.

Studie z českého prostředí navíc ukazují, že právě stromy dokážou hřiště ochladit výrazně účinněji než rozpálené otevřené plochy a že zastínění významně snižuje tepelnou zátěž dětí. Ale stín není jediná věc, která na mnoha hřištích chybí.

Když už se rozhodnete strávit venku celé dopoledne, narazíte na další drobnosti. Nikde není záchod. Chybí pítko. Odpadkový koš je buď daleko, nebo přetéká a hemží se to kolem něj vosami. Lavičky jsou na přímém slunci, takže si na ně stejně nesednete.

Spousta „drobností“, které z pohodové návštěvy hřiště dělají akci způsobující u mnohých rodičů úzkost. Zkuste vysvětlit tříletému dítěti, že musíte po hodině domů jen proto, že potřebujete na záchod. Ten nejbližší je bůhví kde a do křoví se vám opravdu nechce. Lahvičky na pití už jsou prázdné a slunce dál nemilosrdně praží…

Ve výsledku člověk místo odpočinku neustále něco řeší. Což k tomu, když máte děti samozřejmě tak nějak neodmyslitelně patří, ale dostatek stínu a vhodné vybavení by mohlo mnoho starostí vyřešit.

Protože kromě klasického „neber druhému lopatičku“, „nestrkej kamaráda“ a „neskákej nikomu po hlavě“ přibyly další povinnosti: sáhnout na skluzavku, jestli nepálí. Připomínat pití každých pár minut. Hlídat, jestli dítě není celé rudé z vedra. Přemýšlet, kde se schovat alespoň na chvíli do stínu.

Přitom hřiště by měla být místem, kde si odpočinou děti i rodiče.

Výzkumy potvrzují to, co většina rodičů dobře zná z vlastní zkušenosti – mezi nejčastější přání patří více stínu, čisté toalety, pítka, lavičky, odpadkové koše a celkově příjemnější zázemí.

Tento článek nemá být prvoplánovou kritikou obcí ani projektantů dětských hřišť. Naopak. Věřím, že většina z nich chce vytvořit co nejlepší místo pro děti i jejich rodiče. Má být spíš inspirací k tomu, na co při plánování myslet o něco více. Někdy totiž stačí opravdu málo – vysadit stromy, doplnit stínící plachty, přidat pítko nebo lavičku ve stínu. U řady již existujících hřišť je navíc alespoň provizorní zastínění otázkou spíše desítek tisíc než milionů korun.

Jsem upřímně ráda, že dnes vzniká tolik krásných míst, kam můžeme s dětmi chodit. Oproti devadesátým létům je to obrovský posun. Jen bych si přála, aby se při jejich plánování myslelo ještě o krok dál. Protože hřiště může na vizualizaci vypadat naprosto dokonale. Ale pokud se na něm během letních měsíců nedá vydržet déle než půl hodiny, svůj účel vlastně úplně neplní.

Zdroje: