Článek
Nedávno jsem narazila na článek, který tvrdí, že důvodem přeplněnosti školek nejsou kapacity, ale „líné matky“, které si tam „odkládají“ své děti, přestože jsou samy doma. A přiznám se – sevřel se mi žaludek. Nejen, že se mě situace aktuálně dotýká, ale je mi úzko i z toho, jak je snadné shodit a zjednodušit situaci, která je mnohem komplexnější.
Školka není úschovna. Je to vzdělávací instituce.
Školka není jen „hlídání“, kam se dávají děti, aby doma nepřekážely. Je to prostředí, kde se dítě rozvíjí – sociálně, jazykově, emočně i motoricky. Učí se tam žít v kolektivu, navazovat vztahy, sdílet, čekat, být součástí větší skupiny. To není „odložení“. To je důležitá etapa v jeho vývoji. A žádná domácí herna nebo hlídací koutek tohle nenahradí. Právě naopak – dát dítěti možnost být součástí takového prostředí je důkazem zájmu o jeho rozvoj, ne lenosti.
Chci dát každému ze svých dětí svůj čas.
Když byl můj starší malý, měla jsem čas jen pro něj. Četla jsem mu pohádky, chodila s ním ven, hrála si s ním beze zbytku. Teď čekám další dítě – a chci mu dát stejný kus sebe. Ne proto, že bych se chtěla staršího „zbavit“, ale protože vím, že starší už může těžit z kolektivu, který mu doma ani při největší snaze nedokáži napodobit.
Péče o novorozence je jiný typ náročnosti než péče o aktivní téměř tříleté dítě. A přiznejme si – i rodič je jen člověk. Být v neustálé pohotovosti bez přestávky je vyčerpávající. Školka je úlevou pro všechny zúčastněné – a hlavně obohacením pro dítě samotné.
Je mi jasné, že jsou matky, které to zvládají levou zadní. Ale já se nebojím přiznat, že já se rozkrájet neumím a zároveň umím vyhodnotit, že toho je na mně moc a že školka bude vítanou pomocí jak pro mě, tak i pro starší dítě, které touží po nových znalostech a dovednostech.
A s ohledem na psychické zdraví - jen zazdrojovaná máma je dobrá máma.
Pracující matka není „lepší“ než ta na mateřské.
Ano, chápu, že pro rodiče, kteří se potřebují vrátit do práce, je místo ve školce klíčové. Ale zároveň bychom neměli upírat právo na předškolní vzdělávání dítěti jen proto, že jeho máma je právě doma s mladším sourozencem. Neznamená to, že se „fláká“. Znamená to, že dělá jinou formu práce – péči, která je sice neviditelná, ale nesmírně náročná.
Není správné stavět rodiče proti sobě – podle toho, kdo víc „zaslouží“ školku. Všichni chceme totéž: aby se naše děti cítily dobře, učily se novým věcem a měly bezpečné zázemí.
Magická hranice tří let? Neexistuje.
Každé dítě je jiné. Některé jsou společenské, samostatné a připravené jít do školky třeba už ve dvou a půl letech. Jiným to nejde ani ve čtyřech. A žádný rodič, který své dítě miluje, ho neposílá do školky s lehkým srdcem.
Děláme to v naději, že tam bude spokojené, že se mu tam bude dařit a že se bude rozvíjet. Nejsou to jednoduchá rozhodnutí. A ne, dítě není „odložené“, když tam zůstane i po obědě. Pokud to vyhovuje jemu i jeho rodičům - není důvod nikoho obviŇovat, že využívá možností, které se nabízejí.
Nejen mámy. Dítě má dva rodiče.
Další věc, která mě opravdu nadzvedává ze židle, je to, že se v podobných článcích a debatách o školkách, péči a výchově pravidelně obviňují jen matky. Jako by dítě mělo jen jednoho rodiče. Přitom na jeho „výrobě“ se podíleli dva – a péče by měla být společná. Jenže zatímco otec, který chodí do práce, si „plní normu“, matka je automaticky podezřelá, pokud není neustále se svými dětmi. Když jde do práce a dá dítě do školky, je to sobecká kariéristka. Když je doma na mateřské s mladším dítětem, je zase líná a neschopná postarat se o obě děti najednou.
Pak ať se nikdo nediví, že porodnost klesá a ženy se do mateřství dvakrát nehrnou. Kárat matky a stavět otce na piedestal je nejen nespravedlivé, ale i dlouhodobě neudržitelné. Chceme rovnost? Tak ji musíme přijmout i v očekáváních, odpovědnosti a především v péči o děti.
Problém není u rodičů, ale u systému.
Místo abychom ukazovali prstem na matky, které dávají děti do školky, bychom se měli ptát, proč vlastně nejsou místa pro všechny, kdo je potřebují. Demografický vývoj není překvapením. Tak proč samosprávy nereagují pružněji? Proč nemáme více kapacit nebo flexibilnější úvazky? Místo vymýšlení pravidel, kdo si školku „zaslouží“ víc, bychom měli zajistit, aby ji mohly využívat všechny děti, které z ní mohou mít prospěch.
Ano, částečným řešením mohou být soukromé školky nebo dětské skupiny. Jenže i tady narážíme na realitu – těchto zařízení není zdaleka tolik, aby pokryla poptávku, a navíc jsou dostupná především ve větších městech. Pro mnoho rodin z menších obcí je to nedosažitelný luxus, a to nejen finančně, ale i logisticky. Mít možnost volby, kam dítě dát, by měla být samozřejmost, ne výsada podle PSČ. Školka by neměla být nedostatkové zboží, ale základní součást předškolní péče, kterou stát zajišťuje každému dítěti, bez ohledu na to, jestli má jeho matka práci nebo další miminko v náručí.
Na závěr jedno přání: přestaňme proti sobě stavět matky pracující a matky doma. Nejde o soutěž. Všechny se snažíme dělat to nejlepší, co umíme, v podmínkách, které máme. A místo soudů a nálepek si zasloužíme trochu víc pochopení. A naše děti – ať už jsou doma, nebo ve školce – si zaslouží prostředí, ve kterém budou růst s láskou, respektem a bezpečím.
