Článek
Už několikrát jsem v různých zákoutích sítí zahlédl informaci sdělující tajuplnou pravdu o tom, že chuť na sladké nebo tučné jídlo je ve skutečnosti volání těla o nějakou tu specifickou živinu. Často je tato informace podávána formou atraktivních infografik, jako je třeba ta přiložená níže…
Posted by Hubneme snadno on Saturday, June 14, 2025
Je to ale pravda? Opravdu si organismus dokáže pomocí chutí na sladké říkat takto velmi konkrétně a specificky o živiny, které mu chybí? Asi už tušíte, že ne. Je to samozřejmě z větší části nesmysl. Ale lidi rádi slyší na hezké až ezoterické myšlenky o vyšší inteligenci našeho organismu.
Organismus běžných lidí ale ve skutečnosti opravdu nedokáže do vědomí formou chutí vysílat takto konkrétní požadavky – natož požadavky na přesné mikronutrienty! I když by to určitě bylo fajn (nebo možná i trochu otravné).
Odkud pramení specifické chutě?
Chuť na čokoládu, sladkosti nebo třeba mastné tučné jídlo je spíše kombinací zvyku, posléze i návyku a závislosti. Člověk dokonce ani nemusí mít vůbec hlad, jeho tělo může být adekvátně nasyceno – přesto po těchto pochutinách volá. Proč? Protože jsou vyráběné tak, aby v našem organismu fungovaly jako lehká droga.
Jsou plné cukrů a tuků. Evolučně po těchto živinách toužíme, dávají nám významnou dopaminovou odezvu, protože drtivou většinu lidské historie se náš druh potýkal s nedostatkem jídla až hladomorem. A tuky a jednoduché cukry jsou vydatné zdroje kalorií a rychle dostupné energie.
Zpracované potraviny, tučná fast food jídla a sladkosti mají velmi zvýrazněné chutě. Často nejen pomocí velkého množství cukrů a soli, ale i jiných aditiv, která útočí na naše receptory. Nejznámějším příkladem jsou glutamáty. Už v ústech vyvolávají extatickou bouři, kterou si samozřejmě mozek chce co nejčastěji užívat znovu a znovu, koupat se v této blažené rozkoši. Pokud mu to odepřeme, bude zkroušený, jako by mu něco chybělo.
Pokud si místo čokolády dáme banán, tak jak naznačuje embedovaná infografika, můžeme ho skutečně do jisté míry ukonejšit. Ne proto, že bychom doplnili hořčík, ale proto, že jsme mu dali aspoň nějaké kalorie, navíc v příjemně sladké formě. Dát si banán místo sladké čokolády (nebo si dát třeba kvalitní, vysokoprocentní hořkou čokoládu) je navíc rozhodně chvályhodný počin.
Banán nás navíc zasytí víc než kdejaká sladkost, protože obsahuje navíc hodně vody, vlákniny a dalších živin. Typickým a zásadním problémem zpracovaných potravin, jako jsou pochutiny a sladkosti, je jejich kalorická vydatnost paradoxně v kombinaci se zoufalou nutriční chudostí. Sladkosti mají tedy hodně kalorií, ale minimum vitamínů, minerálů apod. Typicky jsou taky velmi chudé na vlákninu a obvykle i vodu, které jinak pomáhají k pocitu rychlejší sytosti. Vláknina taky reguluje dopad cukru na glykémii.
Dokáže tělo sdělit, co mu chybí?
Pocity chuti či hladu jsou z hlediska toho, co tělo vyžaduje, nespecifické. Prostě potřebuje kalorie. Preference, v jaké formě mu je dodáme, jsou dány spíše našimi zvyky, životním stylem či dědičností (ano, i chuťové preference jsou dědičné).
Tělo nicméně v případě závažnějších nedostatků nějakých mikroživin (vitamínů či minerálů) vysílá signály. Ty mají ale podobu spíše příznaků – a opět obvykle nepříliš specifických. Problémy jako únava, podrážděnost, křeče, spánkové potíže apod. mohou souviset s nedostatkem hořčíku. Ale taky se spoustou jiných věcí. Někdy se nedostatek určitých látek skutečně může projevovat i změnami chutí. Ale spíše ve smyslu nechutenství, narušení schopnosti vnímat chutě (spojováno např. s deficitem B12) a podobně.
Naslouchat svému tělu je rozhodně naprosto správné, ale zároveň je nutné chápat, jak funguje, a znát limity toho, co nám určitými formami dokáže sdělit a jak s námi komunikuje.
Zdroje:
