Článek
Je asi tak 9 ráno a naše povedená partie, která se ještě doma v Česku seskupila s cílem prozkoumat nejrůznější zákoutí Gruzie, usedá před letištěm do maršrutky. Tyto pozoruhodné sovětské minibusy tvoří páteř místní veřejné dopravy. Ta naše má lustr a parkety na podlaze – parkety v minibusu! Zároveň smrdí zatuchlinou a čalounění vypadá, že pamatuje ještě Stalina za mlada. Kontrast jisté až groteskní retro okázalosti a zároveň zoufalé bídy je pro Gruzii dost typický (jako ostatně pro většinu okolních zemí od Balkánu po Indii).
Maršrutka za chvíli pádí po silnici E60 směrem z malého letiště do centra města Kutaisi. Je to docela dlouhá štreka přes otevřené gruzínské pláně. Řidič troubí na každé protijedoucí auto – místní se takhle zdraví všude – kličkuje mezi pruhy a předjíždí auta s vervou závodníka na okruhu. Uvažuju, jestli s tímhle přístupem z Gruzie uvidím víc než pár polí a chátrajících ruin benzínek, kolem kterých mezi smetím a troskami postávají krávy a pobíhají divocí psi.
Zatím ale žijeme a blížíme se k městu. Objevuje se první řídká zástavba a můj strach z dopravní nehody vystřídá obava, že během našeho letu sem došlo k nějaké atomové zombie apokalypse. První městské čtvrti mě v dojmu utvrzují, ale zároveň vidím, jak se všude kolem pohybují zjevně živí lidé a jezdí auta – jako by se nechumelilo. Na chátrajících balkonech rozbombardovaných paneláků, na které bych nevkročil ani pouhou myšlenkou, povlává sušící se prádlo.
Mezi těmito „domy“ tu a tam prosvítají pestré barvy docela pěkných a moderních dětských hřišťátek, která očividně nějakým zázrakem apokalypse unikla. Viděl jsem už záběry z Chánova i Luníku IX, ba dokonce jsem osobně byl i v Brně. Přesto se mi zdálo, že v některých místech tohoto gruzínského města to dotáhli ještě o level výš. Nicméně tyto ruiny jsou střídány i o něco zachovalejšími stavbami a jak se blížíme k centru, situace se začíná poněkud zlepšovat.
Dáme si „čaču“ na spravení aneb Gruzie jako kolébka lidstva
Centrum Kutaisi se koncentruje kolem Kolchidské fontány se zlatým koňským dvouspřežím. Fontána je odkazem na mytologicko-historickou zemi Kolchida, jejímž podle místních mělo být dnešní Kutaisi centrem. Snad právě někde zde mělo ležet město Aia, domov krále Aiéta – uchvatitele zlatého rouna z řecké mytologie. Kolchida byla ale i reálné království, které v této části Gruzie vzkvétalo minimálně od 13. stol. př. n. l.
Místní Gruzínci jsou na tuto kapitolu své historie velmi hrdí. Ostatně jsou obecně velmi hrdí na svou historii, všichni jsou v tomto směru notně poučení a neváhají často zdůrazňovat, že právě z Gruzie vzešla nejstarší lidská kultura. Ve východních oblastech země se zase považují za prvotní kolébku vína a tak podobně. Když se bavíte s Gruzínci, skoro s jistotou vždy dojde řeč na tohle téma. Zvlášť když konverzaci trochu pokropíte „čačou“, místní čirou vinnou pálenkou, kulturní obdobou naší slivovice.
Čačou jsme byli pohoštěni (zcela zdarma a celým velkým džbánem) hned první den a v první hospodě, do které jsme usedli. Nacházela se na terase vysoko nad divokými proudy řeky Rioni. Čaču nám ke stolu promptně přihrála skupinka mladých mužů (a to naši skupinu tvořili rovněž samí mužové a jediná žena). My neváhali a nabídli jim spojení stolů. Bylo jasné, že velká česko-gruzínská pařba je na spadnutí. A jaká byla!
Získali jsme průvodce, kteří nás vzali po večerním a nočním městě. I k vyhlídce u krásně osvětlené katedrály Bagrati vysoko na kopci nad městem. Na zdejší dlouhé zídce, pod níž se otevíralo úplné panorama Kutaisi, se srocovali podobné skupinky osob – většinou citelně mladších než my, ale s podobnou zálibou v opájení se čačou a dalšími alkoholickými nápoji.
Katedrála Bagrati
Dostali jsme spoustu instrukcí a rad o gruzínských zvycích, které se nám měly později na cestách hodit a naučili jsme se i nejsprostší gruzínské slovo. Ovšem toto „slovo“ nelze zaznamenat běžným písmem. Neexistují pro něj adekvátní hlásky. Jaká škoda! Ale ani tak ho nikdy nezapomenu.
Gruzínská pohostinnost a hrdost patří ještě do jiné doby
Gruzínci jsou úžasný národ. Jako by ani nepatřili do světa 21. století. Jsou hrdí a čestní a jejich pohostinnost opravdová. Není to ta dotěrná „pohostinnost“, kterou zažijete třeba v Řecku, při jejímž předstírání se v očích hostitele značí symbol dolaru (či eura) – a jakmile se ukáže, že nehodláte cinkat měšcem – rázem je po ní veta. Gruzínská pohostinnost pramení z oné cti a hrdosti, ne z vypočítavého, dotěrného, kolotočářského obchodnictví.
Gruzínci jsou štíhlí a vesměs menší postavy. Obezita zde ani ve městech rozhodně není žádným normálem jako u nás. Jsou velmi „fyzičtí“, silní a nikdy nepohrdnou různými dělnickými hrami, proto se i na ulicích Kutaisi leckde nacházejí boxovací přístroje, na kterých mohou vášniví muži otestovat svou páru.
Gruzínci ale nejsou až tak horkokrevní, jak by se mohlo zdát – a už vůbec ne agresivní. Ano, pravda, nějakou tu facku jsme viděli na ulicích v zácpě padnout. Ale šlo spíše o výchovné políčky než projevy impulzivní agrese. Gruzínci jsou mnohem vyrovnanější než našinci. V jejich očích můžete vidět jakýsi smířený klid. Jsou v míru se svým světem, žijí jinak než my, starším způsobem. Je to už pár let, co jsem Gruzii navštívil. Její tvář se mění rychle, ale já doufám, že si svou duši zachová co nejdéle.
Svérázná gastronomie a stíny vysokých stromů
A tak naše pouť Gruzií začala. Do Kutaisi jsme se vrátili ještě mnohokrát. Bydleli u místních i v nejlevnějších hostelech, poznali jeho střed i okolí. Ochutnali mnoho místních pochoutek, které stály na naše poměry jen mrzký peníz.
Nejlepší jídlo ale vždy zažijete u místních doma a úroveň gastronomie zdejších restauračních zařízení často není valná. Zvláště masité pokrmy jsou zde tak trochu kamenem úrazu. Místní jedí více vejce, zeleninová jídla, polévky a vývary a s masem neumějí tak dobře zacházet.
Snídaně od paní domácí
Kdybych měl doporučit jediné jídlo, bylo by to nepochybně skvělé ajapsandali, zdejší lilkové lečo vonící koriandrem. A taky jsem si trochu vypěstoval návyk na gruzínské „pelmeně“ nazývané chinkali– vždy mocně popepřené čerstvým pepřem. Lahůdka.
Gruzínci taky – na rozdíl od nás – pochopili, že klíčem boje proti horku nejsou klimatizace, ale zeleň. Zdejší města jsou přikrytá hustými alejemi vysokých, majestátních stromů, které vrhají souvislý stín na celé silnice, náměstí a promenády. Parky mají spíše podobu úhledného hustého lesa. Ach, kéž bychom si z Gruzie v tomto vzali příklad.
Kutaisi mi nakonec přirostlo k srdci. Asi jako většina Gruzie. Zejména její západní polovina, která je méně poznamenaná ruským vlivem a více si zachovává svou svéráznou, unikátní a starobylou tvář.
