Článek
Spousta lidí řeší, jak poněkud pozvednout své libido, které není úplně na té úrovni, jakou by si představovali. Když napíšou vhodné klíčové slovo do vyhledávače, dostanou doslova tuny, ba přímo lavinu, nejrůznějších článků a odpovědi. Pokud bude ale vaše potřeba opačná a budete chtít naopak příliš bujné libido zkrotit, mnoho odpovědí se vám nedostane. Většinou vyhledávač opět vyhodí odkazy týkající se jeho zvýšení a podpory. Proč?
Počítá se s tím, že každý chce mít chuť na sex – že je to zdravé. Tak to má být, tak je to správné. Ale nikoho příliš nezajímá, že je spousta lidí, které patologicky nadměrná sexuální touha trýzní. Ve většině případů jde jen zkrátka o neustálé otravné až deprimující „pnutí“, které zhoršuje kvalitu života, ztěžuje soustředění a tak dále.
Kompenzace formou masturbace není pro slušného člověka logicky dostupná kdykoli a kdekoli (zároveň tato forma již nemusí ani být dostatečně uspokojivá). A to může u některých jedinců s oslabenou sebekontrolou následně vést k větším problémům.
Hypersexualita – jak se pozná problém, který se bagatelizuje?
Samozřejmě, drtivá většina mužů, kteří trpí tzv. hypersexualitou, se žádných deliktů nedopustí. Zkrátka se svým problémem žijí. Tak jako většina lidí, kteří často touží někomu „zpřelámat hnáty“ to ve skutečnosti neudělá. Pohřbí své „potřeby“ v sobě. Ideálně se je snaží nějak sublimovat. Například fyzickým cvičením, intenzivními koníčky, zkrátka něčím, co jim zaměstná hlavu a vyčerpá pomyslnou „staminu“. Často ani to úplně nepomáhá.
Když se řekne hypersexualita nebo závislost na sexu, je to jako šťavnatá návnada na haldy hloupých a rádobyvtipných komentářů od lidí, z nichž polovina (zejména mužů), budou tvrdit, že jí trpí taky, přestože se jim velmi lidově řečeno „stěží postaví třikrát za týden“. Ve skutečnosti může ale nutkavá posedlost sexem působit značné problémy a utrpení.
Podobně jako jiné závislosti a sklony totiž hypersexualitu nelze dost dobře ovlivnit vůlí a jen tak ji vypnout, když se zrovna nehodí (třeba když partnerku už dva měsíce bolí hlava).
Hypersexualita jako právoplatná nemoc?
Hypersexualita je dnes podle MKN-10 („manuál nemocí“ od WHO) klasifikována jako porucha pod kódem F52.7, konkrétně patří do kategorie duševních poruch. Zahrnuje i známější a zlidovělé poruchy, jako je nymfomanie u žen. Potažmo souvisí i s kódem F98.8 (nadměrná masturbace). Do DSM (Diagnostický a statistický manuál duševních poruch) se ale zatím samostatně nedostala (byť návrh padl už v roce 2010). Je zde zahrnuta v rámci kategorie blíže neurčených sexuálních poruch.
I tato porucha je diagnostikována na plynulé škále podle míry závažnosti. Hypersexualita může být tedy zcela zvládaná a projevovat se jen těžkou vnitřní sexuální frustrací, může být vybíjena vyhledáváním většího počtu sexuálních partnerů, ale na opačném konci škály může být nezvládaná a vést i k sexuálně rizikovému (a v nejzazším případě třeba i predátorskému) chování, což je samozřejmě závažný problém celospolečenského rozsahu.
Riziko sexuálního násilí je naštěstí spíše špička ledovce. Obvykle jsou hlavní problémy těžších forem spatřována zejména v riziku přenosu pohlavních chorob, potížích ve vztazích a životě a ve sklonech k jiným závislostem. Může jít o drogy, alkohol, hazard, shopaholismus… hypersexualita se dále vyskytuje jako symptom nebo se pojí s jinými onemocněními a poruchami, potažmo představuje jejich rizikový faktor. Od spojení s ADHD až po zvýšené riziko demence.
Když se hormonu lásky splaší koně
Jaký mechanismus by ale mohl za samotnou hypersexualitou stát? Tak trochu paradoxně se zdá, že viníkem by mohl být samotný nejznámější hormon lásky – totiž oxytocin. Tuto možnost potvrdila i studie publikovaná v Journal of Clinical Endocrinology & Metabolism.
Ta zjistila, že muži s kompulzivními sexuálními sklony a chováním měli vyšší hladiny oxytocinu oproti „běžným“ mužům. Do studie bylo zahrnuto 64 mužů s hypersexuální poruchou a 38 zdravých mužů. Není to úplně rozsáhlý, reprezentativní vzorek – přesto zajímavé vodítko.
Oxytocin je znám jako hormon účastnící se především na pocitech něžné a věrné či mateřské látky. Při porodu má důležitý vliv na kontrakce dělohy, a proto je někdy i podáván intravenózně. Důležitý je i pro laktaci. Zdá se ovšem, že příliš vysoký oxytocin může přinejmenším u mužů vyvádět i slušnou neplechu. Na druhou stranu se mohou muži s enormním apetitem nadále směle označovat za „milovníky“, protože zkrátka jen překypují láskou. Respektive hormonem lásky.
Dobrou zprávou pak je, že se ukazuje, že pomocí zejména kognitivně behaviorální terapie je možné přece jen dostat nutkavé choutky poněkud lépe pod kontrolu a regulovat je. Do budoucna by mohla být nadějí i farmakologická léčba.
Zdroje:
