Článek
Jakkoli je Petr Pavel vysoce úctyhodná postava a reprezentativní hlava státu, někdy by se jeho jednání dalo označit za malinko dětinsky tvrdohlavé. Vidět to můžeme i v případě sporu Turek a Motoristé vs. hrad.
Petr Pavel již delší čas tvrdošíjně odmítá vpustit Filipa Turka, vyvoleného maskota Motoristů, na křeslo ministra životního prostředí. Jaké k tomu má Pavel důvody? O tom se rozepsal v dopise, který hrad zveřejnil na svém webu 9. ledna.
I tento dopis se dá považovat za docela neortodoxní řešení ze strany hlavy státu. Petr Pavel se snaží o transparentnost, ale někdy v tomto směru překračuje jistou rozumnou linii – a to navíc nezřídka trochu neuváženě. To je vlastně i případ zveřejnění soukromé komunikace s Macinkou a jeho poradcem Kolářem.
Pavel si chce zachovat tak křišťálově lesklý a průhledný štít, až je mu to sem tam spíše trochu na škodu. Zároveň nelze nevnímat to, že se jako tvrdošíjný starý generál prostě zabarikádoval na své pomyslné kótě, která by mohla nést označení: „Turek nikdy!“ A tuto kótu se rozhodl uhájit stůj co stůj. Tak trochu po „dukelsku“ i bez ohledu na ztráty. A to co ho čeká možná nemůže být nic lepšího než příslovečné Pyrrhovo vítězství. Tedy vítězství, které stálo tolik ztrát a škod, že ve výsledku žádným vítězstvím není.
Nabízí se otázka, zda Petr Pavel coby někdejší generál skutečně jedna dostatečně strategicky. Takticky mohlo být zveřejnění SMS od Macinky docela dobrý tah. Ale zřejmě nevyšel zcela tak, jak si Pavel představoval. Macinkou situace příliš neotřásla. Celou situaci komentoval se svou klasickou chladnokrevnou arogancí. Petr Pavel byl naopak na úterní tiskovce viditelně rozladěný.
Ani celý Pavlův odpor vůči Turkovi se pak z dlouhodobého hlediska nejeví jako zrovna politicky nejracionálnější plán. Ano, pro své stávající příznivce je Petr Pavel díky tomu morálním hrdinou – a to třeba i tak trochu navzdory ústavě. Ale je tohle opravdu to nejlepší, co může prezident pro svou zemi udělat? Obraz Petra Pavla bude zřejmě – alespoň v očích určité části populace – zářit. Pavel má taky skvělé preference a vysokou důvěru. Ale pořád se tu bavíme hlavně o osobě Pavla, nikoli o institutu hlavy státu a reprezentaci ČR jako takové.
Planým bojem o Turka vyčerpává Pavel síly pro důležitější války
Proč Pavel nechce Turka? To všichni víme. Nebo známe aspoň oficiální verzi. Jde o Turkovy názory a skandály často spojené s jeho podivnou náklonností k nacismu. Je to důvod, aby Turek nebyl ministrem? Stoprocentně. V kulturní společnosti by to byl (nebo by měl být) důvod, aby nemohl do politiky ani nahlédnout oknem. Ale my jsme v ČR.
A proč na druhé straně Motoristům tak záleží na tom, aby právě Turek obsadil post ministra životního prostředí? Macinka už v listopadovém rozhovoru pro Novinky.cz uvedl, že považuje Turka za kompetentního kandidáta na tento post (mimo jiné díky jeho působení v Evropském parlamentu ve výboru pro životní prostředí) a že je přirozené, že se „nejviditelnější tváře politické strany stanou ministry“.
Zároveň už se Turek stal jakýmsi praporem, o který Motoristé nemohou přijít. Jeden ústupek už Pavlovi udělali, když ho „nepustili“ na post ministra zahraničí, kterého se zhostil samotný Macinka. Další ústupek už by zřejmě v očích Motoristů mohl být znakem až přílišné měkkosti a představoval by nebezpečný precedent, který by posílil pozici hradu na úkor vlády.
Jakkoli se přetahování o Turka může navenek jevit naprosto bizarně, jisté hluboké politické důvody zde jsou na obou stranách a Turek je v tomto sporu pouze slaměný panák s tváří, o jehož osobu tady vlastně vůbec nejde. Nehledě na to, jak moc si jsou s Macinkou možná blízcí, je nepravděpodobné, že by politik Macinkova charakteru chtěl riskovat takové problémy jen kvůli „obyčejnému přátelství“.
Petr Pavel ale svou tvrdošíjností vyčerpává své možnosti. Mohl z kóty Turek ustoupit. Mohl ji za něco vyměnit. Třeba – čistě hypoteticky – za L-159 pro Ukrajinu. Bylo by to čestné? Pavlovi by možná kredit neochvějného generála o pár zanedbatelných bodíků klesl. České republice by za to kredit na mezinárodní scéně výrazně vzrostl. Respektive, ani ne tak vzrostl, jako by zpomalil svůj prudký pád, v němž se nachází od říjnových voleb.
Banánová republika, ve které se nesmiřitelně pere vláda s prezidentem o kdejakou „ptákovinu“, to prostě nezní příliš dobře. A nevede to k ničemu dobrému ani na domácí scéně. Zároveň Pavel vyčerpává své síly a zdroje, které si mohl šetřit na důležitější bitvy. Pokud si svou kótu „Turek nikdy!“ ve strašlivé a krvavé bitvě, která otřese touto zemí, udrží, bude ho to stát hodně moc. Co bude dělat, až přijdou další, mnohem vážnější bitvy? Kolik podobných krvavých tažení proti vládě oscilujících na hraně ústavy mu veřejnost ještě strpí? Stejně tak nejen Motoristé, ale i Babiš budou mít stále méně vůle Pavlovy vyčerpávající rozmary respektovat.
Pavlův postup proti Turkovi je sice zřejmě lidsky a morálně zcela správný. Ale opravdu je to v politice a strategii to jediné měřítko? Česká příroda je za současné vlády tak jako tak odepsaná, bez ohledu na to, zda na post ministra životního prostředí usedne Turek nebo někdo podobný jiného jména.
Autorský článek s využitím zdrojů (viz text)
