Článek
Násilné protesty v Evropě dospěli k rozměrům nebývalým. Očekával jsem tyto události. Očekávám, že budou častější a násilnější. Těm kteří nechápou vzkazuji: „Probuďte se“.
Současné dění je přirozeným následkem předchozích příčin. Politici se předhánějí v charakteristice příčin, média uvádí legitimní požadavky studentů ve Francii. Kritici násilností nešetří slovy jako vandalismus, rabování a pod. Zhlédnul jsem na Prima News glosu s názvem: Francie je v totálním rozkladu. Možná bychom si konečně mohli přiznat pravdu. Pravdu jsem tam sic nevyslyšel, ale i tak se mi zdálo, že pánové tomuto rostucímu problému neporozuměli.
Pojďme si tedy „odskočit“ ke kořenům tohoto problému. Najdeme jej tisíce let v minulosti a najdeme jej v příčinné souvislosti dějin. Člověk je součástí živočišné říše jako jakýkoliv jiný živočich. Navíc je to dravec a predátor. Je k tomu evolučně vybaven a tato výbava je doposud zapsána v jeho DNA. Každý živý tvor usiluje o své přežití a pokračování své genetické linie. Evoluce proto zvýhodňuje takové chování, které přináší co největší užitek při co nejmenších energetických nákladech. Člověk od pravěku chce krást, zabíjet, zotročovat. V této pozici je naprosto svobodný. Na druhé straně nese neúměrná rizika. Vystavuje se obrovskému nebezpečí. Není sám kdo chce krást, zabíjet, zotročovat. Je tady lev, medvěd, ale také jiný člověk. Přirozeně tedy dochází k tomu, co nyní nazýváme společnost.
Skupina se dovede lépe bránit agresi než jednotlivec. Skupina lépe ubrání své potomky, své zdroje i své území. Dokáže efektivněji lovit, získávat potravu, předávat zkušenosti a pečovat o své slabé členy. Spolupráce se tak stává výhodnější strategií než trvalý konflikt všech proti všem. Z potřeby bezpečí, sdílení práce a vzájemné ochrany postupně vznikají pravidla, morálka, právo a nakonec i organizovaná společnost. Civilizace tak není popřením lidské přirozenosti, ale jedním z jejích důsledků. Za toto bezpečí však zaplatí každý jedinec svou daň. Tou daní je ztráta absolutní svobody. Každý odevzdá část své svobody a nabyde část bezpečí. Má to smysl, má to význam. Evolučně se jedná o velmi úspěšnou strategii. Je zde však jeden háček. Mezi mírou bezpečí a mírou svobody.
Civilizace není popřením lidské přirozenosti, ale jedním z jejích důsledků. Za bezpečí, které společnost poskytuje, odevzdává každý člověk část své přirozené svobody. Získává však něco, čeho by jako osamocený jedinec nikdy dosáhnout nemohl: vyšší míru bezpečí, možnost rozvíjet své schopnosti a větší pravděpodobnost zachování sebe i svých potomků. Mezi svobodou a bezpečím proto nevzniká rozpor, ale napětí, které je třeba neustále vyvažovat. Tam, kde převládne pouze svoboda, vzniká chaos. Tam, kde převládne pouze bezpečí, vzniká nesvoboda. Trvale fungující společnost musí hledat rovnováhu mezi oběma principy. A je zde ještě jeden významný faktor. Civilizací nezanikl prádátor v nás.
Civilizací však nezanikla přirozenost, která člověka formovala po tisíce generací. Predátor v nás nezmizel. I v civilizované společnosti chce člověk cítit svobodu. Chce nést vlastní rizika, čelit výzvám, rozhodovat o svém osudu a překonávat překážky, které mu život klade do cesty. Touha po bezpečí je stejně přirozená jako touha po svobodě. Pokud společnost člověku odebere veškeré riziko, odebere mu současně i část jeho přirozenosti.
Tuto argumentaci lze těžko zpochybnit. Tisíciletí nám nabídla mnoho moudrých, kteří tuto argumentaci vytvořili. Bohužel jsme na ně zapoměli.
Pokud společnost dlouhodobě zvyšuje bezpečí na úkor svobody, vzniká napětí. Člověk je totiž bytost, která nechce být pouze chráněna. Chce také jednat, rozhodovat, riskovat a nést odpovědnost. Pokud mu je tento prostor odepřen, začíná pociťovat frustraci. Není-li schopen tuto frustraci vyjádřit běžnými prostředky, hledá jiné formy projevu. Frustrace sama o sobě ještě nevytváří cíl. Vytváří však energii, která si dříve nebo později nějaký cíl najde. Proto se často stává, že lidé bojují spíše proti zástupným symbolům než proti skutečné příčině svého stavu. Člověk není domestikované zvíře, nechce být ovcí ve stádu. Ovce z nás dělají vlády pokřivené demokracie. Tisíce let civilizace nedokázaly vymazat statisíce let evoluce. Potřeba svobody, odpovědnosti, rizika, soutěže a sebeprosazení zůstává součástí lidské přirozenosti. Lze ji usměrňovat, nelze ji odstranit.
Protestující často nechápou skutečnou příčinu své frustrace. Vnímají její důsledky, ale nikoli její původ. Proto jejich požadavky bývají nejasné, proměnlivé nebo vzájemně rozporné. Společným jmenovatelem však může být pocit ztráty vlivu na vlastní život.
V této souvislosti lze obrátit pozornost k dnešní Evropě. K fungování státu. K pokřivené demokracii. Demokracii s výraznými symptomy korporativismu a s některými tendencemi, které byly historicky charakteristické pro fašismus. Tyto tendence se projevují rostoucí centralizací moci, rozšiřováním exekutivních pravomocí a oslabováním přímé kontroly občanů nad výkonem veřejné moci.
Historie ukazuje, že podobné jevy nelze podceňovat. Fašismus nevzniká ze dne na den. Vzniká postupně. Posunem moci od občana ke státu, od volených institucí ke korporátním vazbám a byrokracii a od otevřené politické diskuse k rozhodování úzkých mocenských struktur. Jeho důsledkem je omezení svobody, deformace demokratických institucí a postupná ztráta vlivu běžného člověka na vlastní život.
Fašismus má devastující dopady na lidské životy, společnost, ekonomiku i kulturu — vede k potlačení svobod, násilí, válkám, diskriminaci a destrukci demokratických institucí.
Státy stále rozsáhleji sledují své občany. Zákony je nutí poskytovat informace o sobě samých a svých spoluobčanů. Prostřednictvím regulací a restrikcí je vedou k chování, které státní moc považuje za žádoucí. Rostoucí část pravidel, která mají zásadní dopad na život občanů, nevzniká pouze ve volených zákonodárných sborech, ale také pod vlivem korporací, profesních svazů, komor a dalších zájmových skupin. Parlamenty je následně často schvalují, aniž by byly jejich skutečnými iniciátory. V očích mnoha občanů tak vzniká dojem, že o podobě zákonů nerozhodují primárně jejich volení zástupci, ale subjekty stojící mimo přímou demokratickou odpovědnost.
Pokud občan získá pocit, že již nemůže ovlivnit zákony, že jeho hlas není slyšen a že moc nereaguje na argumenty, začíná hledat jiné prostředky. Stejným způsobem reaguje i dav. A pokud stát na nespokojenost odpovídá především silou, vzniká nebezpečný kruh. Násilí plodí násilí, nedůvěra plodí nedůvěru a společnost se postupně vzdaluje svému původnímu účelu, kterým bylo nalézt rovnováhu mezi svobodou a bezpečím.
Prakticky to znamená, že stát postupně proniká do stále většího množství oblastí lidského života. Ze svých občanů dělá stádo ovcí. Rozhoduje, co smíš a nesmíš dělat, jaká rizika smíš podstupovat a jaká nikoliv. Určuje, zda smíš jet na kole či motorce bez přilby, mít zapnutý pás v autě, zda můžeš lézt po skalách či se potápět do vody, rozdělávat oheň na vlastním pozemku nebo zpracovat zvíře z domácího chovu. Každé jednotlivé omezení je zpravidla zdůvodněno bezpečností, ochranou zdraví, ochranou přírody nebo veřejným zájmem. Samo o sobě často působí rozumně.
Problém však nespočívá v jednotlivém opatření. Problém spočívá v jejich součtu. Každé nové pravidlo ukrojí nepatrný kousek svobody výměnou za nepatrný příslib většího bezpečí. Občan si na tento proces postupně zvyká, protože každé jednotlivé omezení se zdá být malé a bezvýznamné. Teprve po letech zjišťuje, že o mnoha věcech, které byly dříve považovány za samozřejmou součást osobní odpovědnosti, již nerozhoduje on sám, ale stát.
Tím se mění samotný vztah mezi občanem a mocí. Z člověka, který svobodně rozhoduje o svém životě a nese důsledky svých rozhodnutí, se postupně stává objekt správy. Někdo jiný za něj vyhodnocuje rizika, někdo jiný určuje přijatelné chování a někdo jiný stanovuje hranice toho, co je dovoleno. Stát přestává člověku poskytovat rámec pro svobodný život a stále častěji se snaží tento život řídit.
Právě zde vzniká napětí. Člověk totiž nechce pouze bezpečně přežívat. Chce také rozhodovat, riskovat, chybovat a nést odpovědnost za vlastní život. Pokud je mu tato možnost dlouhodobě odebírána, začíná pociťovat frustraci. A frustrace, jak již bylo řečeno, je energie, která si dříve nebo později najde svůj cíl.
Někdy je tím cílem Francie. Jindy Itálie. Zítra to může být Česká republika. Nezáleží na tom, jakou vlajkou se demonstranti ohánějí, jaké heslo zrovna vykřikují nebo proti komu svou zlobu obracejí. Podstatné je pochopit příčinu. Násilí, rabování a pouliční střety nejsou příčinou problému. Jsou jeho důsledkem.
Co cítí motorkář, když projíždí sérií zatáček na své motorce? Co cítí horolezec na stěně, parašutista po opuštění letadla nebo závodník na závodní dráze? Cítí svobodu. Cítí odpovědnost za vlastní rozhodnutí. Cítí riziko a intenzitu života. Dobrovolně přijímají nebezpečí, protože právě v jeho překonávání nacházejí část své lidské přirozenosti.
Stejnou potřebu lze nalézt i v méně ušlechtilých projevech lidského chování. Mladík, který v rozvášněném davu rabuje obchod, nemusí bojovat za konkrétní politický cíl. Často ani žádný jasný cíl nemá. Ba dokonce nemá za cíl se obohatit. Přesto může prožívat intenzivní pocit sounáležitosti, síly, svobody, překonávání strachu a vzdoru vůči autoritě. Z biologického hlediska jde o aktivaci velmi starých mechanismů, které člověka provázejí po celou jeho evoluční historii.
Rozdíl nespočívá v existenci této potřeby, ale ve způsobu jejího naplnění. Civilizovaná společnost nabízí člověku množství cest, jak prožívat svobodu, soutěž, riziko a vlastní odpovědnost bez ničení majetku a násilí. Pokud však tyto možnosti postupně mizí nebo jsou nahrazovány stále větší mírou kontroly, frustrace si začne hledat vlastní cestu. Ne vždy si vybere cestu rozumnou.
Politici se dnes zabývají projevy nemoci, nikoliv její příčinou. Hledají viníky mezi demonstranty, extremisty, sociálními sítěmi nebo zahraničními vlivy. Jen málokdo si však klade otázku, zda se dlouhodobě nevytrácí samotná rovnováha mezi svobodou a bezpečím, na které stojí každá fungující společnost.
Těm, kteří nechápou, jsem v úvodu vzkázal: „Probuďte se.“
Na závěr bych tento vzkaz rád zopakoval.
Milá česká vládo, probuďte se.
Člověk není ovce. Není stroj. Není položka v databázi ani objekt státní správy. Je to svobodná bytost, která chce rozhodovat o svém životě, nést svá rizika a sklízet důsledky vlastních rozhodnutí. Zapomenete-li na tuto jednoduchou skutečnost, frustrace bude dále růst. A stejně jako včera ve Francii, může si i zítra najít svůj cíl jinde.
