Článek
Kdo z lidí, patřících k jakékoliv starší generaci, někdy i degeneraci, by neznal slavnou básničku, patrně od veršotepce Hrubína, Alenko, stůj, auto houká? Učili jsme se podle jazykozpytných básniček jednotlivá písmenka české abecedy a nakonec to končilo tím, že jsme se všichni naučili číst a potom jsme se už jen rvali s cenzurou, s porušováním zásad komunity a s různými politickými příkazy, povoleními a zákazy.
Ani nevím, jestli jsme měli možnost seznámit se i s veršíky Jaroslava Seiferta, když už se z něho stal mezinárodní oslavenec, když dostal Nobelovu cenu za literaturu, ale ta doba, v níž jsem vyrůstal byla tak složitá, že se v ní nikdo nevyznal a možná se o to ani nesnažil.
Mně osobně se z tehdejších básníků nejvíce líbil Jiří Suchý, toho považuji za literárního velikána, který s použitím inteligentního humoru vtipně kličkoval mezi cenzurujícími psychopaty a lidmi, kterým to i v té době docela dobře a zdravě myslelo.
Je škoda, že to dnes už nikoho nezajímá a z lidí, kteří se tehdy pohybovali po literární, divadelní a filmové scéně si už těžko někdo vzpomene, že jsme se znali nebo jsme kdysi prohodili pár slov.
Vždycky, když přijde řeč na synchronicitu, popřípadě analogii, začnou se mi dávat dohromady věci, u kterých mě do té doby ani nenapadlo, že by mohly mít něco společného.
Jako třeba teď, když jsem si vzpomněl na Alenku, která musela dávat pozor na houkající náklaďák - je zajímavé, že bydlím poblíž původní Belcrediho třídě, která byla v devadesátkách přejmenována na Třídu Milady Horákové, což byla právnička, která byla komunistickou stranou Československa v roce 1950 odsouzená k smrti pověšením, už ani nevím za co, asi za neposlušnost a v témže roce 1950 se narodila masová vražedkyně Olga Hepnarová, která v roce 1973 na té samé ulici, tenkrát to byla ještě Třída Obránů Míru, ale už o ní můžeme mluvit jako o budoucí Třídě Milady Horákové, úmyslně vjela na tramvajové zastávce těsně nad Strossmayerovým náměstím do lidí, z nichž 8 zabila a byla v roce 1975 popravena oběšením. Pozoruhodným způsobem se zde prolnuly dva životní osudy jediných dvou pověšených žen během československého soudnictví. Já sám jsem tehdy prošel kolem osudné tramvajové stanice pár minut předtím, než na ní začala řádit Olga. Pracoval jsem v té době v Dejvicích a bydlel u Holešovického nádraží v Plynární ulici. Na chvíli jsme se tam pomyslně všichni sešli. Ale zrovna se mi nechtělo jet tramvají, takže jsem na ni nečekal. Náhodička. Z hlediska národopisného je též zajímavé, že o stanici dál je nebo bylo Nádraží Bubny, patřící na Prahu 7, odkud byl na poslední cestu, většinou přímo na masovou popravu přinucen vyjít mimořádně vysoký počet pražských Židů. Řekl bych, že prakticky z každého bytu na dohled od nádraží musel někdo (často i celé rodiny) odjet s transportem do neznáma. Němci tehdy potřebovali velké množství bytů pro své zaměstnance ministerstva dopravy.
