Článek
Zažil jsem v Čechách i takové doby, že se na území Čech, Moravy a Slezska nedaly sehnat vůbec žádné tarotové karty, protože se jednak u nás nevyráběly a jednak některé z nich se ještě do sériové výroby ani nedostaly. Potom se ke slovu dostala vídeňská továrna na výrobu karet Piatnik, která vydávala prakticky všechny karty, od Prší po Černého Petra a kde jsem chtěl vydat svoji vlastní autorskou verzi tarotu, ale byl jsem odmítnut s tím, že moje tarotové karty jsou příliš nemravné. Tak jsem se na to vykašlal, vyrobil jsem si jednu verzi pouze pro sebe, to jsou ty taroty, které jsou vidět na videu a používal jsem je občas při synchronním výkladu tarotových karet.
Později jsem v Čechách vydal knížky Magie života, Magie sexu, Věčný příběh, Astrální magie, Kniha času, Psychopat v rodině a asi šedesát menších publikací, prodávalo se to celkem dobře, obrat se dal počítat v miliónech, ale ke kartám jsem se už nevracel. Do české esoterní společnosti jsem nikdy nezapadl, i když většinu autorů, astrologů, mágů a později i redaktorů, popřípadě moderátorů jsem znal osobně a psal jsem různé scénáře pro televizi (většinou to byla buď Nova nebo Prima) a články pro časopisy, tak ve spolupráci, ať už s bulvárem nebo s jinými redakcemi bylo vždy cítit dost vysoké napětí.
Nabízel jsem spolupráci nakladatelství Argo, tam mi to šéf a majitel Arga odmítl téměř okamžitě, snažil jsem se dostat aspoň na jedno menší interview k Lucii Výborné do Radiožurnálu, ale i když jsem to zkoušel několikrát a na rozhovor k Lucii se dostal prakticky každý, kdo se udržel na nohou, tak se tam prý proti mě postavila nějaká tibetská sekta a opět z toho nic nebylo. Nakonec jsem nejvíce spolupracoval s televizí Nova, se Slávkem Bourou a Markétou Mayerovou, ti si z magického podtextu našich rozhovorů nic nedělali, ale u ostatních moderátorů to vždy dopadlo špatně. V podstatě to tak trvá dodnes, nakonec jsem to musel vyřešit tak, že si píšu sám za sebe a trochu zlehka spolupracuji s přátelsky nakloněným bulvárem.
S vydáním vlastních tarotových karet mi to ale bohužel nevyšlo, stejně jako s některými zajímavými publikacemi, když jsem na to potřeboval všemožná povolení a doporučení, tak se mi nepodařilo dát je všechny dohromady, když se mi to později podařilo, tak jsem zase na to neměl peníze, to jsem ostatně neměl od bouřlivých devadesátek dodnes ani na jídlo a na nájem no a dnes už by celý můj projekt s vydáváním karet byl úplně mimo mísu, přestože mám tady s výkladem zkušenosti asi největší, ať už s normálním nebo synchronním, popřípadě písemným a takzvaným výkladem tarotu po mailu. Čas nečeká a když se vám nepodaří zachytit se na správné vlně dobré kvality času, stává se všechno ostatní irelevantní.
Vzpomínám si na rok 1967 nebo 68, kdy u nás existoval časopis nebo spíše to byly ještě noviny Student, s nimiž jsem začal spolupracovat, byl to můj první větší veřejný projekt, začali mi uveřejňovat moje parodie na pohádky a první moje pohádka, která se v těchto novinách objevila, byla parafráze Červené Karkulky a jmenovala se Irrelevantní pohádka o dobru a zlu. Potom následovaly ostatní pohádky a bylo jich docela dost. Potom začal parodie na pohádky vymýšlet i král českého swingu Ivan Mládek, to ještě bydlel v Dejvicích u Kulaťáku. To všechno jsou začátky něčeho nového, co už dávno upadlo v zapomenutí, i když si myslím, že je to škoda. Pan redaktor, který mi začal v časopise Student otiskovat moje pohádkové parodie se jmenoval Kohn a v redakci Studenta byl na zdi nápis S redaktorem Kohnem kulturou pohnem, vsadím se, že v žádném archivu nejsou uložené ani ukázky Studenta nebo časopisu MY68, popřípadě vysokoškolského časopisu Elixír, který vycházel několik let na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze 6, v Dejvicích, jehož jsem byl posledním šéfredaktorem, než nám to události kolem studentských nepokojů ke konci roku 1968 a začátkem roku 1969 zatrhly. Je to bohužel přesně tak, jak se to zpívá v písničce To všechno odnes čas! Jinými slovy, dějiny píší vítězové, k nimž bohužel nepatříme.
