Článek
Co je to štěstí?
Co je štěstí? Muška jenom zlatá, která za večera kol tvé hlavy chvátá, píše ve své slavné básni Adolf Heyduk. A směle pokračuje - oblétá ti skráně, v kadeři se skryje, v dlaně hlavu skládáš, ruka, utlačí je.
Přirovnání štěstí k drobnému létavému hmyzu je docela zajímavé, protože je pravda, že za štěstí nebo za pocit štěstí si od vás nikdo nic nekoupí. Stejně byste s nikým za nic nevyměnili asi vlastnoručně ulovenou mouchu. I kdyby se jednalo o zlatou mušku, zvanou štěstí.
Člověk štěstí chápe jako vágní, prchavý pocit, který pro ostatní lidi nemá žádný význam. I když se může jednat o super pocit, tak ten pocit je, bohužel, pouze pro vás. Nemůžete se o své štěstí s nikým rozdělit, podobně jako se nemůžete s nikým rozdělit o příjemné pocity třeba při sexu nebo při orgasmu.
V životě jsem několikrát zažil takový superpocit, že jsem se snažil jej nějak zachytit, ale pak zase beze zbytku zmizel a zbylo jen rozčarování.
Naposledy to bylo v Německu, respektive na německo-holandské hranici v roce 1987 koncem léta. Seděl jsem v lese poblíž starého františkánského kláštera, v němž indický jogín Maharishi učil příslušníky holandské elity meditovat a levitovat, čili volně poletovat ve vzduchu.
Byl klidný, hezký den, doslova jak malovaný, sluníčko svítilo a už si ani nepamatuji, co jsem ten den řešil, je dokonce možné, že jsem neřešil nic a ani jsem se k žádnému řešení čehokoliv nechystal. Prostě klid, ticho, mír, k tomu lehké bzučení hmyzu a občas přes oblohu přelétl pták nebo pár létajících Holanďanů.
A najednou jsem ucítil v zátylku, v šíjovém svalstvu intenzivní slastné trnutí. Bylo to tak příjemné, že jsem si říkal, panebože, to je nádhera, ať to nikdy neskončí. Musím se na to nějak soustředit, abych to nezapomněl. Jak se mi to vlastně povedlo? Asi stačí hodně chtít… Bylo to něco jako pocit beztíže, který se soustředil na krční páteř.
Kdysi dávno, asi před patnácti lety jsem začal tvrdě trénovat powerlifting, což je v podstatě až zvrhlé zdvíhání těžkých břemen, už ani nevím, co mě na tom bavilo, ale věděl jsem, co mě vyloženě nebavilo. Když mně vždycky po tréninku začala bolet páteř a hlava.
Už ani nevím kdo mi dal adresu na chiropraktika Lewita, který ordinoval na Karlově náměstí, kde byla nenápadná ortopedie, zaměřená na Lewitova chiropraktická kouzla.
Tak jsem tam za ním zašel, říkám, že mě bolí páteř a že to bude zřejmě souviset s tím, že ji neúměrně zatěžuji, takže obnažte se do půl těla, hm, to vypadá, že se vám posunuly krční obratle, no, zkusíme to napravit, lehněte si tady na lůžko na záda, tak, výborně, uvolněte hlavu - a jak jsem ležel na zádech, tak mi dal hlavu do polohy „vpravo hleď!“, předloktím mi sevřel spodní čelist, ještě více se uvolněte a najednou mi škubnul hlavou, jako kdyby mi ji chtěl utrhnout, páteří mi projel zvuk i pocit, jako když se kácí domino a než jsem se stačil vzpamatovat, otočil mi hlavu do polohy „vpravo hleď!“ a opět s ní škubnul, až to v páteři zachrastilo a křuplo, jak ve starých pendlovkách.
„A je to,“ pronesl spokojeně, „zkuste se předklonit, dobře, bolí něco?“
„Nebolí.“
„Výborně, můžete se obléknout,“ takže jsem se oblékl, ale pořád jsem se nemohl nějak vzpamatovat z toho divného pocitu, který jsem měl v krční části páteře a v šíjovém svalstvu. Lechtalo to tam a šimralo, až jsem se skoro bál normálně hýbat hlavou, aby mi snad neupadla. Tak jsem se rozloučil a vyšel ven.
Šel jsem na tramvaj a najednou mi všechno začalo připadat strašně komické. Všechno mi bylo k smíchu. To se nedá nijak racionálně vysvětlit, ale zrovna tak se to nedalo ani ovládnout. Lidé, kteří chodili kolem mě, mi připadali směšní, stejně tak lidé, kteří čekali na tramvaj. Byli až nemístně legrační. Ale nedalo se s tím nic dělat. Začal jsem se nahlas smát.
Přijela tramvaj a bylo to k popukání, nastoupil jsem a lidi kolem mi připadali tak směšní, že jsem se dusil smíchem… už ani nevím, jak jsem se dostal domů, ale to už se řehtali i všichni ostatní, kteří byli kolem mě.
Srovnatelně podobný pocit se mě zmocnil tenkrát v Německu nebo to už bylo spíše Holandsko, v Maharishiho institutu transcendentální meditace. Veselý pocit ale po pár minutách zase vyprchal a byl pryč. Připadal jsem si chvíli jako blázen, i když to slůvko „jako“ možná není úplně namístě.
Několik let jsem se pokoušel dosáhnout podobného rozpoložení nervové soustavy, ale už jsem nikdy nedosáhl srovnatelného efektu. Škoda. Nejblíže jsem asi byl, když jsem zkoušel takzvanou erotokomatózní luciditu podle popisu, návodu a podání Aleistera Crowleyho. Tady tuším, že by mohla být cesta. Pokud se vám totiž podaří dostat se co nejblíže k pocitu štěstí například při rituálech, tak se vám začnou přání plnit skoro jakoby sama od sebe. Chce to prostě vyzkoušet a uvidíte sami.
